Kapitola čtrnáctá

Kapitola čtrnáctá

Nasnídali jsme se, a pak mě táta odvezl do školy. Ve škole se rozneslo, že jedna holka ze školy včera zmizela. Měla jsem špatný pocit a ten se mi potvrdil, když jsem se dozvěděla, že byla nalezená před jejím domem naprosto bez krve.

Šla jsem na první hodinu a přemýšlela, jestli za to můžu já. Jak to, že jsem měla na sobě krev od jedné holky, později jsem se dozvěděla, že Angely, a i když jsem ji neznala tak dobře, strašně je mi jí líto, o které nevím, kde bydlí. A proč ten sen? Proč v tom sně jsem plavala v krvi. A ten chlap mi ještě říkal, že je to něčí krev, jejíhož majitele znám. Angelu jsem znala, sice jen trochu, ale znala. Je to možné, abych ji zabila já, aniž bych o tom věděla? Buď už moje osoba, nebo ti lidé, co jsou po mně, tudíž vlastně taky já.

„Bello, co tady děláš?“ zeptal se Edward, když jsem si nevědomky sedla na židli. Ani jsem nevěděla, že jsem sama do sebe došla na místo.

„Cože?“ vzpamatovala jsem se po chvíli.

„Pojď se mnou,“ řekl naštvaně Edward a táhnul mě ven ze třídy.

„Alice, omluv nás. Jenom Bellu dovezu domů, aby byla v klidu. Vůbec tu neměla být. Měla odpočívat doma.

„Samozřejmě,“ přitakala Alice a Edward mě už vedl někam, pro mě neznámo kam.

„Edwarde, pust mě. Já nejsem malé dítě. Do školy můžu. Vidíš? Neomdlela jsem. Jsem v pořádku, takže mě laskavě pust a já si půjdu zpátky sednout na své místo. Nejsi můj otec,“ sykla jsem po něm.

„Nejsem tvůj otec, ale když nemá dost rozumu, aby tě nechal doma na přání lékaře, tak se tak budu muset chovat,“ řekl rázně.

„On to nevěděl, takže ho neobviňuj a navíc, proč se o mě tak staráš? Copak jsem tvoje dítě nebo holka, nebo co?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Jak o tom nevěděl? Tys mu to neřekla?“ zeptal se udiveně a tu druhou část přešel bez povšimnutí.

„Ne, neřekla. Když víš, jak jsem problémová, otče, tak jste mu to měli sdělit sami,“ zasyčela jsem na ně. Sakra. Kde se ve mně vzala taková zloba? Vždycky jsem byla zakřiknutá, skoro s nikým jsem nekomunikovala, držela jsem se zpátky, nikdy nepoužívala takový tón a teď, stačí, aby se mi zdál špatný sen a já už svůj strach přenáším do obranného postoje – zlost, hádavost a tvrdohlavost.

„Promiň. Nevím, co se to se mnou poslední dobou děje, ale co jsem sem přijela… Prostě, líbí se mi tu, ale…“ nevěděla jsem, jak pokračovat. Pomoct by mi stejně nemohl, tak jsem neměla důvod, aby to věděl. Na co by mu to asi tak bylo? Akorát bych zatěžovala další osobu. A mně stačí, když svou slepotou zatěžuju tátu.

„Ne, ty promiň mně, že jsem na tebe tak vyjel, ale mám o tebe starost. Včera jsem tě nesl domů s rozbitou hlavou, měla jsi otřes mozku a myslel jsem si, že zůstaneš doma. Když si se tady objevila, dost mě to naštvalo. Promiň,“ omlouval se. Byla jsem ráda, že nechtěl dokončit věty, které jsem úmyslně utnula.

„Tak, jedeme? Táta tady už není, asi je už v práci, a jak jsem pochopila podle toho, co jsi říkal Alice, chceš mě odvést domů, že?“ zeptala jsem se. Edward nic neodpověděl.

„Edwarde?“ zeptala jsem se, když jsem neslyšela ani jeho, ani necítila žádný poryv větru.

„Promiň. Ano, to jsem měl v plánu. Ještě si ale nemůžu zvyknout, že nevidíš, tak promiň,“ omluvil se. Dneska tady těch omluv bylo trochu přeplněno, ne?  Ale byla jsem ráda, že se nebál vyslovit to slovo „nevidíš“. Nikdo to nechtěl vyslovit, samozřejmě kromě mě, dokonce ani táta.

Edward mě vzal za ruku a vedl mě k jeho autu. Nasedla jsem na místo spolujezdce a jeli jsme ke mně domů. Cestou jsem, ani nevím proč, usínala.

„Bello?“ zeptal se.

„Hm,“ nesouhlasně jsem zamručela.

„Donesu tě do pokoje. Kde máš klíče?“ zeptal se.

„V kapse,“ zamručela jsem a znovu usínala. Proč jsem byla tak unavená? V noci jsem spala, i když ne klidně, ale spala.

Po chvíli jsem slyšela chrastění klíče v zámku. Asi se trefil hned napoprvé. Potom tiché dupání po schodech a potom otevírání dveří. Pak malé zastavení, potom pokračování a pak postel. Jakmile jsem se dotkla postele, ospalost mě přešla.

„Ne, prosím, já už nechci,“ přitiskla jsem se k Edwardovi.

„Cože?“ ptal se vyděšeným hlasem.

„Já nechci. Prosím, nenuť mě spát,“ zašeptala jsem k němu strachem bez sebe. A tím, že jsem se bála, jsem zapomněla, že je tady on, a že o ničem neví.

„Tak já si lehnu s tebou,“ nabídl se.

„Ne, prosím, já nechci jít spát. Nenuť mě,“ šeptala jsem k němu a po tvářích se mi kutálely slzy. Jako kdybych ani nemluvila já. Jako kdyby někdo mluvil za mě. Ale já mu to nechci říkat. Co když nakonec zabijí, nebo dokonce já zabiju, jeho. Ale to já nechci.

„Hele, ty si děláš herbář?“ zeptal se udiveně.

„Cože? Já si žádný herbář nedělám,“ divila jsem se. Vždyť tady žádné květy ani listy…

„Nesahej na to,“ zakřičela jsem na něj.

„Kdo to tady nechal takový vzkaz?“ zeptal se s ještě víc udiveným hlasem, než předtím na moje chování.

„Já nevím. On mi tady přiletěl oknem, asi,“ zalhala jsem.

„Bello?“ zeptal se káravým hlasem, že ví, že mu lžu.

„A jak to, že ty víš, co je na něm napsaného?“ uvědomila jsem si. Normální člověk by to nepřečetl. Ani kdyby chtěl. Maximálně tak s mikroskopem nebo nějakým práškem.

„Ehm, no… A jak to přečteš ty?“ oplatil mi stejnou mincí.

„Ale já se ptala dřív,“ odsekla jsem.

„Ale u tebe je to víc udivující,“ zašeptal si zřejmě sám pro sebe. Já to ale slyšela.

„A proč?“

„A jak to, že jsi slyšela tohle?“ ptal se udiveným hlasem. Dneska tady asi padne více otázek, než za můj dosavadní život.

„Až mi odpovíš na otázku, zodpovím ti ty poslední tvoje dvě,“ navrhla jsem kompromis. Asi mu to bylo proti srsti, takže mi neodpověděl.

„Měla by sis jít lehnout,“ poradil mi po chvíli.

„A můžu dolů na gauč?“ zeptala jsem se bojácně.

„Je to tvůj dům, ne můj. Můžeš si tady dělat, co chceš,“ zasmál se.

„To je taky fakt,“ uznala jsem a šla dolů. V mém pokoji nebudu spát. Teda v mém pokoji ano, ale ne v té posteli. Stále cítím tu krev, kterou jsem měla, když jsem se v ní probudila.

„Teď už spi. V autě jsi usínala. Musíš být hodně unavená. Přeji dobrou noc,“ zašeptal a dal mi pusu na čelo. Trochu jsem se udivila, ale nechala to tak, protože jsem zase začala pociťovat velkou únavu.

Naštěstí jsem spánek beze snů. Teď by mi to ještě chybělo. To tak.

Začala jsem se pomalu probouzet a musela jsem se protáhnout. Řeknu Vám, spát na gauči není zrovna nejlepší zážitek. Hlavně, když pak máte být čilí. Je to strašné. Všechny svaly vás bolí a vzorek gauče, pokud máte podobný, jako já, máte otlačený po celém těle.

„Dobré ráno. Spíš bych měl říct večer,“ zašeptal mi někdo do ucha.

„Cože?“ vyjekla jsem.

„Promiň, ale chtěl jsem tady zůstat, abych se přesvědčil, že neuděláš zase něco hloupého. A taky jsem tady proto, abych dohlídnul na to, že to tvému tátovi řekneš,“ řekl přísně. Jen jsem se zatvářila jako andílek a rozesmála se. On se smál se mnou a mě zase jednou bylo, jako nikdy. Příjemně.

„Dobře, ale kolik je hodin?“ zeptala jsem se. Ani nevím, jak dlouho jsem spala, ale to je teď fuk. Hlavně mě zajímá, kde je táta. Už by tu měl být, ne?

„Je přesně sedm hodin a třiadvacet minut,“ řekl jako stroj. Hm, možná by mi to mohl namluvit do telefonu. Ne, to je šílený nápad.

„Cože? A jak to, že tu táta ještě není?“ vyděsila jsem se.

„To netuším. Ale snad už za chvíli přijde,“ uklidňoval mě.

„Snad,“ zamumlala jsem si pod „vousy“, aby to neslyšel. Ovšem, jestli to slyšel, nebo ne, to netuším.

„A řekneš mi tu jednu odpověď na mou jedinou otázku? Já měla jen jednu, ty dvě. Možná bys mohl udělat nějaký výměnný obchod,“ zasmála jsem se.

„Víš, když jsem byl malý, zkoušel jsem svůj hmat. Nakonec se mi zdokonalil,“ řekl prostě, i když jsem slyšela něco, co by tam nemělo být, kdyby mluvil pravdu. Tak jestli on takhle, tak já taky.

„Víš, byla jsem pokusná krysa a dopadlo to takhle. Slyším i hmatem cítím víc, než normální lidé,“ řekla jsem prostě a snažila se neznít, že lžu. Vím, že mi to neuvěří, ale mám se na co vymluvit.

„Hele, nedělej si ze mě srandu,“ řekl podrážděně. Už jsem mu chtěla odpovědět, ale do dvěří se přihnal táta. Konečně.

„Tati, kde jsi tak dlouho byl? Víš, jaký jsem měla o tebe strach?“ začala jsem hned, jako matka, která se bojí o své dítě, když se ztratí v obchoďáku.

„Mám novinu,“ odpověděl. Co tohle je za odpověď?

„Tati,“ vstala jsem a začala se tvářit, že čekám, až z něho vyleze vysvětlení na mou otázku, a ne na jeho novinu.

„Mám práci,“ řekl užasle a já se rozzářila jako sluníčko. Běžela jsem mu okolo krku, i když jsem si dávala pozor, abych neupadlo. Pípátko tady bylo, takže slabé vibrace mi pomohly „vidět“, kde táta je.

„Neuškrť mě,“ zasmál se táta.

„Neboj,“ řekla jsem.

„A co tady dělá Edward?“ udivil se po chvíli, kdy si ho všimnul.

„No, víš. Já…“ Nevěděla jsem, jak se z toho vykroutit.

„No?“ zeptal se pobaveně táta. Už mě znal jako své boty. Nebo jako své dítě?

„Pane Swane…“ začal Edward.

„Prosím, Charlie,“ přerušil ho táta. Od kdy on někomu nabízí tykání? Poslední, pokud vím, byl Caleb, ale to byla výjimka. On mě zachránil v lese. Ale Edward vlastně taky. Myslím, že se teď táta bude rozhodovat, kterého mi dohodit jako ženicha na svatbu dřív.

„Dobře. Charlie, Bella měla do konce týdne zůstat doma a odpočívat, kvůli tomu lehkému otřesu mozku. Asi Vám to neřekla, takže jste nemohl vědět, že ji do školy vést nemáte. Já jsem ji dovezl zpátky domů a zůstal tady s ní, kdyby něco potřebovala,“ vysvětlil mu Edward jednoduše. To si ještě odskáče. Vím, že jsem to tátovi měla říct, ale že musím zůstat doma jenom kvůli nějakému malému otřesu mozku, tak to byla teda blbá výmluva, pro mě. Ale byla jsem ráda, že se nezmínil o tom mém výstupu, když mě chtěl uložit do postele.

„Aha. Bello?“ zeptal se přísně.

„Promiň, tati. Já jsem na t včera zapomněla a dneska ráno taky,“ zastyděla jsem se naoko.  Snad mi to brzy odpustí.

„No, ale zítra nikam nejdeš.“ S tím jsem tak nějak počítala.

„A budeme muset jít nakoupit něco na jídlo, když tady zítra budeš celý den sama. Nic už tady není,“ zamyslel se táta.

„Dobře, tak já zítra zajdu,“ řekl táta.

„Ne, moje sestra zajede do obchodu. Už mi volala, že je na cestě,“ řekl Edward a já se lekla. Kdy volal? To jsem ho ani neslyšela odejít, ani přijít? To už jsem vážně tak nahluchlá? A jak ví, že potřebujeme nakoupit. Podívala jsem se jeho směrem a zvednula obočí. No, moc příjemné to není, házet pohledy někam do neznáma a doufat, že je někdo uvidí.

„Když jsi spala, porozhlédl jsem se. A zavolal Alice, že byste potřebovali něco nakoupit. Samozřejmě na jídlo. Akorát jsem to trochu nedomyslel a pouštět moji sestru něco kupovat, i když jenom jídlo, je holé bláznovství. Takže Vám přinese i nějaké oblečení,“ vysvětlit Edward a já jenom otvírala a zavírala pusu, i když jsem neměla, co bych mohla na tohle říct.

„Aha,“ vylezlo ze mě nakonec.

Hned, jak jsem to dořekla, ozval se klakson před domem.

„To je moje sestra,“ oznámil Edward a já už slyšela kroky směřující ke dveřím.

„Tak, tady to je,“ řekl hlásek Alice.

„Děkuju,“ poděkovala jsem slušně, ale Alice hned začala mlít svoje. O tom, jak byla nakupovat, ale nemohla odolat, když viděla nádherné tričko přesně pro mě, taky ho popsala, jak vypadalo. Pak mi podala tašku s oblečením a já se jenom divila.

„Alice, to jsem nevěděla, že je jedno tričko tak velké, že zabere celou tašku,“ řekla jsem ironicky. Samozřejmě, nezůstalo u jednoho trička. Ani u jedné tašky. Nakonec mi do ruk nacpala asi tři tašky s tím, že tohle prostě musím mít. Ale já neměla tolik peněz, abych ji to zaplatila, takže jsem jí to vracela, ona to ovšem zpátky nechtěla a říkala, ať si to nechám. Potom, když jsem rezignovala, mi šla nahoru pomoct roztřídit barvy do skříně a já byla ráda, že mi aspoň někdo s ochotou pomáhá s oblečením. Pochybuju, že to táta dělá rád, ale asi to dělá spíš jenom kvůli tomu, že já nemůžu a má mě rád.

„Děkuju moc, Alice. Za všechno.“

„Není zač. A zůstaň zítra doma,“ pokárala mě ještě jednou. Od Edwarda mi to opravdu stačilo.

„A Alice, nebude mít Edward problém, že dneska nebyl ve škole? Kvůli mně?“ ptala jsem se se strachem. Způsobit někomu potíže, na to jsem byla expert. Tohle mi opravdu šlo. Bohužel.

„Neboj, náš táta to zařídil,“ řekla pobaveně a pak se se mnou rozloučila objetím.

„Tak se mějte a Edwarde, moc děkuju, a Alice, tobě taky,“ poděkovala jsem jim ještě jednou.

Potom jsem si to namířila do sprchy, ale ještě než jsem ulehla, zašla jsem do obýváku, kde se táta díval na fotbal.

„Tati, a jakou práci že to máš?“ zeptala jsem se zvědavě.