Kapitola čtvrtá

Kapitola čtvrtá

„Nevadí, tati. Tak jdeme?“ zeptala jsem se a vyrazili jsme.

Postupovali jsme pomalu, jako bychom se toho domu báli. Ale já se nebála. Neměla jsem čeho. Leda nového života, nových lidí, nového světa.

Táta pomalu zastrčil klíček do zámku. Já díky jeho vrzání mohla slyšet přesně jeho zoubky. Musím si potom zapamatovat, který to je. Aby se mi ty klíče nepletly.

Večer jsme se balili. Charlie už dávno dal pípátko někde doprostřed dolního patra. Ale stejně mi ještě jedno pípátko chybí v horním patře. Tam se nebudu moci orientovat tak dobře.

„Tati, asi budeme muset koupit ještě jedno pípátko. Nahoře se nevyznám,“ řekla jsem a s tím si vyndala z poloprázdné tašky svoji slepeckou hůl.

„Aha. To mě nenapadlo. Tak já zítra teda nějaké ještě koupím. A co se školou? Mám je upozornit v jakém si stavu?“ Tím chtěl upozornit na mojí slepotu. Tedy ne úplnou.

„No můžeš, ale prosím jenom učitele. Žáci moc nemusí vědět, co jsem zač. A samozřejmě jen to, že jsem slepá. To ostatní můžeš vynechat,“ mrkla jsem na něho. Tedy nevím, jestli to viděl nebo jestli byl vůbec otočený mým směrem, ale když ne, taky se nic nestane.

„Hmm.“ Jeho odpověď už pravděpodobně nebyla mířena úplně tak mě. Jenom pod jeho nos. Asi už moc nevnímal.

Šla jsem tedy se svou hůlkou nahoru do koupelny. Tedy aspoň Charlie říkal, že je nahoře, když mi popisoval dům. Dole byla předsíň a kuchyně. Schody byly naproti televizi. V prvním patře byla koupelna hned napravo. Nalevo byl můj pokoj. Nalevo za mým pokojem byl pokoj pro hosty a naproti němu byla ložnice Charlieho.

Došla jsem do koupelny, ani jsem nerozsvěcela světlo. Aspoň na něčem jsme „vydělali“. Holí jsem před sebou šmátrala a bouchala do čehokoli, co bylo po ruce. Tedy po hůlce. Ano byla to koupelna. Přede mnou byla vana. Napravo umyvadlo a nalevo pračka, nad níž vysely nějaké věci. Zřejmě ručníky.

Vysprchovala jsem se a zaplula do svého pokoje. Naštěstí už stěhováci všechno přinesli a poskládali na své místa. Proto nebyl problém bydlet tady už ode dneška bez jakýchkoli problémů. Velkou příčinu na tom mělo to, že už většina nábytku byla tady.

V noci jsem nemohla usnout.  Stále jsem se bála, že když usnu, tak se mi bude zase zdát ten sen. Nakonec mě ale vyčerpání přemohlo. Žádný podobný sen se mi nezdál. Byla jsem ráda.

Ráno jsem se probudila a byla mírně nevyspalá. Vždyť v kolik jsem šla spát? Rozhlédla jsem se po pokoji, teda jestli se tomu tak říkat dá. Pípátko tady bylo. Zaplať pánbůh Charliemu. Na nočním stolku stál nějaký papírek. Že by táta nechal vzkaz? Ale to mu nebylo podobné. Nikdy nenechával vzkaz. Vždy vše vyřídil sám. Takové neosobní věci neměl rád.

Vzala jsem ten dopis a rozbalila ho. V něm byl tvrdý papír. Podle hmatu jsem si mohla přečíst, co na něm stálo.

Tím si nepomůžeš. Stejně tě brzy navštívíme.

„Tatí,“ začala jsem křičet.

Za chvíli bylo slyšet jenom dupání po schodech.

„Bells, co se stalo?“ zeptal se ustrašeně.

„Nevíš, kdo to sem dal?“ zeptala jsem se vylekaně a podávala mu ten tvrdý papír.

„A co to je za papír?“

„Přečetl sis to?“ zeptala jsem se udiveně.

„Nic tam není,“ odporoval mi. Ale vždyť jsem to jasně četla.

„Podej mi ho prosím,“ natáhla jsem ruku před sebe. Za chvíli mi na ní přistál papír. Zkusila jsem to ještě jednou, ale ten text tam opravdu byl.

„Tati, opravdu tam není nic napsané?“ Natáhla jsem ruku s papírem před něho, tedy přibližně.

„Ne,“ tvrdil stále to samé. Tak to mi nedávalo smysl. Jasně jsem to nahmatala. Určitě na to někdo musel psát. Je to tam. Nebo už blázním? Ne. Neblázním. Tak je potom jediná možnost. Je to tam pouze vyryté, ale není tam nic napsané ani tužkou nebo něčím podobným. To ale znamená, že o mně vědí. Vážně je ten sen skutečnost?

„Tak se potom omlouvám za to, že jsem tě vyděsila.“ Jeho srdce se pomalu vracet do normálního rytmu a taky trochu hlasitosti ubíralo.

Když odešel, šla jsem se obléct. Vzala jsem si nějaké džíny a tričko. Nevím, jakou barvu má. Jen z jakého je materiálu.

„Jdu ven, tati,“ křikla jsem na něho, když jsem byla ve vchodových dveřích.

„A máš hůl?“ Měl o mě starost.

„Jasně, ale stejně jdu jenom do lesa.“ ‚Cítím ho tady,‘ dodala jsem v duchu.

„Dobře, ale brzo se vrať,“ křikl na mě, když už byly dveře skoro zavřené.

Vyšla jsem před dveře, ty se s tichostí zaklaply. Stála jsem tam jen tak. Jako nějaký voják v pozoru. Prohlížela jsem si, co je okolo. Naštěstí foukal vítr. Náš dům byl skoro o samotě. Před námi byly už jenom nějaké dva domy. Potom příjezdová cesta, auto u domu, u druhého dokonce dvě a les. Ten mě zaujal nejvíce. V lese je klid, ticho. Jde slyšet pouze vítr, potůček nebo něco podobného, když se poštěstí a je to v lese. Tenhle les musím prozkoumat. Moje zvědavost mi to jinak nedovoluje.

Roztáhla jsem hůlku, ale hned ji zase složila zpátky. Nemusí ihned vědět vše o svých sousedech. A vlastně jsem ji v tomhle počasí ani nepotřebovala. Vítr mi pomáhal. Byl mým spojencem. Mým pomocníkem, ale muselo být jinak ticho. Taky déšť byl mým spojencem. Jediné, co bylo mým nepřítelem, byl sluneční den, když nefoukal vítr nebo velkoměsto. Velkoměsto hlučné, smradlavé a kruté. ‚Nesmím na ní myslet,‘ okřikla jsem se.

Jsem tady. V lese. Všude ticho, vůně a hlavně klid. Pokračovala jsem dál ve své cestě a ničeho jiného si nevšímala. Ani kudy jdu, ani co míjím. Nevím, kolik času uběhlo, ale začala mi být zima. Asi už byla noc.

Mobil hlásil už devět hodin.

„Sakra,“ zaklela jsem. Netušila jsem, kde jsem. Otočila jsem se o 180° a šla stále rovně. Teď jsem si pro jistotu vytáhla hůlku. Vítr už nefoukal tak hodně. Už jsem neviděla moc dobře. Hůlka mi pomáhala aspoň trochu vidět.

Vyhýbala jsem se stromům, ale kmenům jsem už nemohla. Zvláštní. Když jsem šla sem, nezakopla jsem ani jednou. Teď nejsem ani chvilku na cestě a už jsem spadla minimálně 3x.

V kapse mi zazvonil mobil. Tak jsem se lekla, ale jeho zvuk mi pomáhal ještě víc, než hůlka nebo vítr.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Bells, kde jsi? Víš, kolik je hodin? Nevíš, co jsem ti řekl? Řekl jsem, ať jsi doma brzy. A už je půl desáté. Tohle mi dělat nebude. Takže okamži…“

„Tati, tati, klid. Já jsem trochu zabloudila. Nevím, kde jsem a nějak se nemůžu dostat domů. Ani nevím, kolik jsem toho ušla. Tak se na mě prosím nezlob,“ bránila jsem se.

„Ježiši. Ne. Neslyšíš něco poblíž? A kde jsi do toho lesa vešla? Já tě jdu hledat,“ vylekal se a už jsem slyšela, jak si obléká bundu, obouvá boty a bere klíče do rukou.

„No hned naproti našeho vchodu. Tam jsem vešla. Teda aspoň si myslím, že to bylo tam. Ale tati, klid. Budu v pořádku. Neboj,“ uklidňovala jsem ho.

„To teda není v pořádku. Víš, jak se o tebe teď bojím?“ mluvil do telefonu.

„Já vím, tati. A moc se ti omlouvám. Ale když tady je takový klid,“ básnila jsem.

„Bello!“ zakřičel mimo telefon, ale i tak jsem ho musela odtáhnout od ucha. Po chvíli se ozval další výkřik, ale tentokrát jsem ho slyšela nejen z telefonu.

„Tati,“ křičela jsem a snažila na sebe upozornit.

„Co tady děláš?“ zeptal se někdo za mnou. Otočila jsem se, ale zamotali se mi nohy do kmenu a já upadla.

„Počkej, pomůžu ti,“ zasmál se ten hlas.