Kapitola dvacátá první

Kapitola dvacátá první

„Počkej, oni byli v mém pokoji a donesli mi tam ten papír?“ zeptala jsem se.

„Jo,“ odpověděl. A já nevěděla, co v tu chvíli dělat. Sousto mi uvízlo před ústy a já se rozhodovala. Mám se bát, nebo mám v noci zůstat vzhůru a konečně jim dát co proto?

„Bello, jsi vzhůru? Vnímáš?“ ptal se mě vystrašeně Edward a já viděla jeho ruku plující vzduchem před mým obličejem.

„Jo,“ odpověděla jsem mu znovu svou inteligentní odpověď a donesla jídlo do úst. Zbytek cesty jsem už jenom dojídala to perfektní jídlo, které ovšem pod těmi informacemi, které jsem dostala, začínalo mít hořkou pachuť. Zase jsem si kladla otázku. Proč já? Proč mě nenechají být? Nenatrápili mě už dost? A odpověď byla stejná. Nenatrápili. Nestačí jim to. Jsou to bestie.

„Už jsme tady,“ oznámil mi Edward.

„Jasně. Mohla bych… Nemohla bych si s tebou popovídat po škole? Chtěla bych něco probrat,“ zeptala jsem se ho.

„Jasně, tak půjdeme k tobě domů,“ navrhnul.

„Ne!“ zarazila jsem ho hned na začátku. „Dneska potřebuju dělat něco jiného a já… Nemohla bych se při tobě soustředit,“ odpověděla jsem mu a cítila, jak se mi do tváří hrne krev.

„Aha, no, tak tedy po škole. Potom s tebou půjdu domů. A ještě jedna věc,“ začal, ale k dalšímu pokračování věty se neměl.

„Ano?“ pobídla jsem ho, když se mi to zdálo už dlouho.

„Můžu dneska v noci zase přijít?“ zeptal se mě.

„Proč?“ zeptala jsem se ho podezřívavě.

„Bello, tohle jsme si už vyjasnili. Já nejsem jeden z nich. Nic ti nechci udělat. Proč taky, když tě miluju? Myslel jsem, že už je to za…“ rychlým pohybem jsem mu dala na pusu ukazováček.

„Edwarde, mně nejde o tohle. Já ti věřím, v tomhle. Jenom… Bylo to hezké, to nepopírám, ale myslím, že už to zvládnu. Je to na mě moc brzo a…“ Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, jak to říct. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale nechtěla jsem, aby byl se mnou, protože chci toho oranžovo-okého dostat za každou cenu. Sama. Začala jsem to já, podle nich, tak to taky chci skončit. Chci jim ukázat, že mi nebudou kazit můj život. A kdyby to Edward věděl, asi by mi to nedovolil. Vím, že je upír, oni taky nejsou normální lidé, ale tohle prostě musím zvládnout sama. Už jsem přece sama. Navíc jsem tak nějak smířená s tím, že ta nehoda s mámou byla opravdu jen nehoda. Že jsem za to nemohla. Že za to vlastně mohli oni, protože se tam vůbec objevili.

Ne, nemůže tam dneska být. Dneska tam budu sama.

Nebo zítra.

Začínala jsem z toho mít strach. Přece jenom trénovat budu teprve dneska, po dlouhé době. Velice dlouhé době.

Dneska budu trénovat, to je jasné. Možná to nechám až na zítřek, ten boj. Dneska se vyspím dobře, ráno si přečtu nějaký blbý list, který mi tam nechají, zahodím ho do koše, možná spálím a půjdu v klidu do školy. Pak budu zase trénovat a potom je zabiju. Aby už neotravovali vzduch.

Jo, přesně tak to udělám.

„Nevím, co máš za lubem, ale doufám, že máš rozum. Dobře, dneska nepřijdu.“ Slyšela jsem potom ještě nějaké zašeptání slova, ale tomu jsem nerozuměla. Dokonce jsem neviděla pohyb rtů, takže jsem to nechala být. Asi to budou jenom slyšiny.

„Tak jdeme?“ zeptala jsem se.

„Jasně,“ potvrdil mi a vyšli jsme. Nevěděla jsem, jestli můžu být s Edwardem veřejně, když ONI to mohou vidět. Vím, že Edwardovi by asi neublížili, ale stále jsem měla strach o tátu.

„Já nevím, jestli bychom měli být, no, spolu. Co když to uvidí a něco udělají?“ zeptala jsem se se strachem v hlase.

„Vždyť jsem tě přivezl,“ namítl.

„Já vím, ale to je to. Jenom jsi mě přivezl. Už tak to bude podezřelé a upoutáme na sebe pozornost, o kterou opravdu nestojím,“ zašeptala jsem mu.

„Ach, lásko. Jen jestli to nepřeháníš, ale dobře,“ souhlasil.

„Děkuju za odvoz,“ řekla jsem nahlas, aby mě slyšeli a šla jsem druhým směrem.

„Ahoj,“ ozvalo se mnou a já se otřásla. Měla jsem chuť se otočit a začít tomu člověku ručně vysvětlovat, že za mnou se potichu nechodí. Ale tohle jsem naštěstí potlačila. Asi se ozývají abstinenční příznaky z toho, že nebojuju.

„Ahoj,“ odpověděla jsem, když jsem ten hlas přiřadila.

„Tak co říkáš na nějaké odpoledne strávené u tebe. Ty a já?“ zeptal se.

„Calebe. Dnes ani zítra nemám čas, už něco mám. Vážně nevím. A nechci ti nic slibovat,“ řekla jsem a snažila se přemoct protočení očí.

„No, tak si ho udělej.“ Jemně na mě tlačil. A tím mě začínal hodně štvát.

„Hele, až budu mít čas, tak ti dám vědět. Ale s tímto přístupem ho nebudu mít nikdy. Nebo budu, ale nedám ti vědět. Prostě na mě netlač. Už jsem ti říkala, že to tady neznám. Nikomu, kromě táty, nevěřím. A to, že jsi mě tehdy zachránil v tom lese, na tom nic nemění,“ začala jsem trochu pěnit.

„A co Cullen, hm? Tomu taky nevěříš? A přivezl tě, lísal se k tobě. A ty jezdíš s lidmi, kterým nevěříš? Nebo je v tom něco víc?“ narážel. No jasně, já věděla, že tohle někomu neujde. A že zrovna Calebovi. Nechápala jsem, proč se o mě tak moc zajímá? Co tím sleduje?

„Táta pracuje nově v nemocnici. Nemá přehozené služby tak, aby mě stíhal odvést do školy nebo domů. Prostě poprosil doktora Carlislea, jestli by mě jeho syn nemohl odvést,“ schválně jsem vynechala jeho jméno. Edward by ho asi trochu postrčil ke správnému směru. Co dokáže jedno jméno jedné určité, moc sexy, osoby? No dobře, znám jenom hruď a nejsem nějaký úchyl.

„Co jsem měla dělat? Odmítnout? To bych se do školy nedostala vůbec. A jak vidíš, řídit sama nemůžu.“ Tohle jsem už skoro křičela. Potom jsem se otočila na patě a odkráčela pryč, do učebny, ve které jsem měla mít hodinu. Nechtěla jsem se hádat. Ne tady, před všemi. Všem spolužákům na očích, dokonce i ostatním lidem, kteří by v tu chvíli jeli kolem školy. Šla jsem tedy dovnitř a hledala svou učebnu. Plánek školy jsem měla i rozvrh, takže by to neměl být problém. A nebyl.

Třetí hodinu jsem měla mít chemii. No, zase to bude zajímavé. Naštěstí pracujeme ve dvojicích. Nikdo se mnou nechtěl být, nakonec na mě zbyl Edward. A za to jsem teď byla ráda. Moc ráda. Potichu jsme spolu v hodině mluvili. Nikdo nás nemohl slyšet. Kromě nás, ovšem. Já měla lepší sluch a Edward, jakožto upír, taky. Skvělá dvojice.

Zrovna jsme vyráběli kyselinu sírovou a mě něco napadlo. Dávala jsem na hodině pozor. Velký pozor. Edward mě nechápal, a když se zeptal, proč najednou ten zájem, jenom jsem ho odbyla, že musím dávat pozor. Nechal mě být. Stejně si spolu popovídáme po škole. I na obědě.

Na obědě si ze mě dělal srandu Emmett. Kvůli mé slepotě, kvůli mé nešikovnosti, jelikož jsem o něco zakopla a hodila mu tác na jeho tričko. Byl rád, že jen málem, ale stejně si ze mě dělal srandu. Edward na něj tiše vrčel, ale mému sluchu to neuniklo.

„Edwarde, mně to nevadí,“ klidnila jsem ho. No, vlastně mi to vadilo, ale jenom to se slepotou. A bylo vidět na Edwardových reakcích, že on to ví. Nevím, jak to dokázal, ale znal mě hodně dobře. Mé chování, mé pohyby, slova, tón hlasu, řeč těla… Nechápala jsem, jak může být tak všímavý. Ano, je upír, ale tak moc všímavý?

Nechala jsem to plavat a spokojeně jedla. Nebylo to tak dobré jako to, co mi poslala Alice, ale dalo se to. Nebyla jsem vybíravá.

Další hodiny už se nic zvláštního nedělo.

Když odzvonilo poslední dnešní hodině, vyšla jsem před školu. Čekala jsem tam na Edwarda, abychom mohli jít domů. Dneska mě měl doprovodit domů, abych znala cestu.

„Ahoj,“ zaznělo mi u ucha. Já se strašně lekla.

„Edwarde, tohle mi nedělej. Víš, že já můžu dostat infarkt?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

„No jo, promiň, zapomněl jsem,“ zasmál se. Ten syčák.

„Jen počkej,“ zašeptala jsem si pro sebe a věděla, že on to uslyší. To jsem taky chtěla.

„Tak jdeme?“ navrhla jsem hned, aby na to zapomněl a já si tak mohla svou pomstu užít. Nevím ještě, co mu udělám, ale něco ano.

„Jasně,“ potvrdil a šlo se.

„Chtěla jsem s tebou mluvit…“ začala jsem, když jsme vyšli. Já se ptala, on odpovídala. Ptala jsem se na mnoho věcí, ale abych věděla co nejvíce o nich, ptala jsem se nejdříve na to, co se stalo v noci. Chtěla jsem vědět všechno. Mohla jsem to potom využít ve svůj prospěch. Asi by mi to nebylo na nic, ale vždycky se něco najde. Každý má svou slabinu. Snad i on. Vlastně oni.

Když toto téma bylo vyčerpané a já věděla vše co Edward, bavili jsme se o něm… O jeho rodině, jak se dali vůbec dohromady, vyprávěl mi o vztazích, které mezi sebou všichni mají… Nakonec se chtěl bavit o mně. Já mu moc toho říkat nechtěla, ale bylo by to nefér, kdyby on mi prozradil vše, co mohl, vlastně i to, co nemohl, a já jemu nic. Říkala jsem mu všechno kromě toho, co mě bolelo a co jsem říct nechtěla. Nenutil mě. Říkal, že až nastane čas, kdy se s tím smířím, dozví se to. V jeho hlase byla po celou dobu slyšet laskavost. Uklidňovalo mě to. Bylo skvělé popovídat si s někým o svých trablech. A taky o tom, o čem normálně nemůžete. I když mi v hlavě stále hlodal červíček pochybností, že by se mu mohlo něco stát. Hodila jsem to za hlavu a užívala si všechno.

Ani nevím jak, ale dostali jsme se domů. Trochu jsem se styděla, když tohle měla být poznávací trasa, ale z jiného úhlu. Poznávací trasa kvůli tomu, abych věděla, jak se dostat ze školy domů a naopak. Ne poznávací trasa, že se dozvím všechno o Edwardovi a on o mně.

„Nevíš, kudy jsme šli, že?“ zeptal se, když si všimnul mé tváře.

„Hm,“ kývla jsem a raději nic nedodávala. Zafoukal vítr a já si na zahradě všimla kopky něčeho. Hnůj to nebyl, to bych určitě cítila, takže jsem se rozhodla pro svou malou pomstu.

„Půjdeš se mnou ještě na zahradu? Jednu věc bych ti ještě chtěla ukázat,“ zeptala jsem se normálním hlasem a snažila se skrýt své nadšení. Jsem zvědavá, jestli je tak rychlý, jak říká. Jestli má opravdu tak rychlé reakce. Protože pokud ano, má postička se nepodaří a já si to neužiju. Ne, musím být rychlejší než upír. Vždyť už se mi to aspoň dvakrát povedlo. Už jsem ho dvakrát složila. A to jsem ani nevěděla, že je upír. Takže to se mi povede. Musí.

„Jasně,“ řekl jakoby nic.

Šla jsem pomalu směrem ke kupce. Doufala jsem, že si toho nevšimne. Hm, jak to udělat, aby si nevšimnul, že jdeme k té kupě? Už vím.

Otočila jsem se na Edwarda a políbila ho. Vášnivě. Hodně vášnivě. Když jsem skončila, Edward ještě chvíli mlčel, ale šli jsme dál. Tohle se povedlo. Už jsem byla tak nedočkavá, že jsem skoro poskakovala na místě. Tak moc jsem to chtěla udělat, ale ještě jsme nebyli blízko.

„Za co to bylo?“ zeptal se, když jsme u té hromady skoro byli.

„Víš, ta pusa…“ načala jsem a pokoušela se to prodlužovat, abychom tu cestu zvládli.

„Měla to být odplata,“ dořekla jsem. Ještě kousek.

„A za co?“

„Za to leknutí,“ řekla jsem a shodila ho do té kupy. Jenomže on byl upír, na to jsem zapomněla - skoro a stáhl mě sebou. Po dopadu jsem zjistila, že to byla kupa listí. No jo, mohlo mě to napadnout. Ale stejně nevím, kde se tu vzala.

Začala jsem se smát jako dítě. Byla to nádhera. Vzala jsem hrstku listí do ruky a vyhodila ji nad sebe. Omlouvám se tomu, kdo to tak pracně shrabal.

Dívala jsem se, jak listy opisují krásné pohyby ve vzduchu a pomalu se snášejí. Bylo to nádherné. Nemohla jsem se od toho odtrhnout. Bylo to jako sníh. Sněhové vločky, které padají pomalu na zem.

„Tohle byla krásná odplata,“ zavrněl pode mnou Edward. Jenom jsem se podívala jeho směrem, ale ani jsem ho neviděla. Byl v kupě listí, která znemožňovala větru, aby se dostal k němu. Nevěděla jsem, jak se tváří. A zrovna teď bych si to přála. Tak moc.

Vzala jsem další hrstku listí a hodila ji nad sebe. Potom jsem se sklonila k Edwardovi a hmatem jsem se „podívala“, jak se tváří. Na tváři měl usazený úsměv. Ale ne ten normální, ze smíchu, ale spokojený. Takový, který říkal „všechno mi vychází tak, jak jsem si přál. Všichni jsou šťastní, takže můžu být taky“. A já byla ráda za jeho štěstí.

„Miluju tě,“ vyklouzlo mi, a abych nemusela zase ukazovat svou červeň ve tváři, sklonila jsem se k polibku. Ještě nikdy jsem se nelíbala v kupě listí. Teď už to vlastně ani nebyla kupa, jenom rozházené listí na zemi. S Edwardem jsme tu kupu srovnali se zemí. Až jsem se tomu musela zasmát a odtáhla se. Potom jsem svou myšlenku vyslovila nahlas.

„Pěkně jsme to tu srovnali se zemí. Lituju toho, kdo to tak pracně shrabal.“

„To jo. Snad mu nebude vadit kupka navíc. Ale kdybys ještě nějakou tu kupu listí našla, dej mi vědět. Protože, pokud tohle byla odplata, chci ti dělat naschvály stále.“ Přitáhl si mě k polibku a já mu s úsměvem vyšla vstříc.

Po chvíli povalování v listí zafoukal studený vítr a já se otřepala zimou.

„Půjdeme dovnitř,“ rozhodl Edward a já se začala pomalu a neochotně sbírat ze země. Edward vyskočil ihned a pomohl mi na nohy.

„Děkuju,“ poděkovala jsem jako slušně vychovaná dívka. Ale když jsem si vzpomněla, že slušně vychovaná dívka netříská s kluky o zem, zase jsem se začala smát.

Když to shrnu, dneska byl perfektní den, pokud teda nepočítám ten, sice jeden, ale zato pořádně velký, mrak v podobě Caleba. Ten mi dnes trochu zkazil náladu, ale myslím, že po téhle události už ji mám dokonale spravenou. Jinak by to ani nešlo.

„Tak ahoj,“ rozloučila jsem se s ním a poslala mu jenom vzdušný polibek. Jen ať trpí, hošánek. Má pomsta sice byla sladká, jenomže pro oba. A měla být jen pro mě. Takže teď si to vypije do dna.

Do školy jsem měla nachystáno všechno, co jsem potřebovala. Úkoly hotové, něco málo naučené. A teď se vrhnu na boj.

Mé ruce, nohy…, vlastně celé mé tělo se nemohlo dočkat. Ruce se mi třásly nedočkavostí a na nohou jsem se skoro neudržela, když jsem scházela dolů do sklepa. Tam byly všechny mé věci na trénink, aby mi v pokoji zbytečně nezacláněly. Navíc teď, když ke mně chodil Edward, se mi to hodilo ještě víc. Proč by měl vidět všechny mé boxovací pytle, panáky, žíněnky a podobné serepetičky? Stejně by mu to bylo k ničemu.

Obešla jsem všechny své věci na cvičení a sjížděla po nich rukou. Byl to můj rituál. Normálně, při boji, se nemůžete seznámit s protivníkem, tady ale mí protivníci nemohli utéct, takže jsem je pouze poznávala. A vlastně z části i zdravila. Stýskalo se mi. Hodně.

Potom jsem si zapnula uklidňující hudbu a zkoušela pohyby. Takové ty pohyby, které dělali v televizích čínští mistři. Nebo aspoň něco podobného. Hledala jsem vnitřní klid. Nevím, jak dlouho jsem tohle provozovala, ale když jsem se z toho uklidnění probrala, začala jsem s tréninkem.

Vzala jsem si figurínu. Nejdříve stojací. Kopala jsem, dávala jsem rány.

Po dvou hodinách tréninku jsem byla spokojená. A taky pěkně zpocená. Šla jsem do pokoje, a protože už bylo celkem dost hodin, rovnou jsem vlezla do sprchy. Nechala jsem na sebe stékat příjemnou teplou vodu a cítila, jak se mi svaly začínají stahovat. Dlouho jsem netrénovala a tady mám důsledek. A myslím, že ráno to bude horší. Proto teď budu trénovat každý den. Ať už mě budou ohrožovat nebo ne.

Můj plán, který se zrodil v hodině chemie, se dostával do přípravové fáze. Nachystala jsem si všechny věci potřebné, abych zítra mohla provést fázi konečnou a potom si šla lehnout. Dneska ještě nebudu stát na stráži. Dnes budu klidně spát a vím (vlastně stále doufám), že se mi do mysli nedostanou.

Lehla jsem si a dívala se na strop. Nevím proč, ale mysl mi přeběhla jeden otázka. Když jsem slepá, proč nemůžu spát s otevřenýma očima? Dumala jsem nad tím tak dlouho, že už jsem o sobě skoro nevěděla. Bylo to něco, jako když víte, že nespíte, ale už skoro nic nevnímáte. A potom mě probudil ten závan větru. Lekla jsem se. Kdo to může být v tak pozdní hodinu. Nechtěla jsem se hýbat, raději. Kdybych se prozradila.

A pak jsem si vzpomněla na to, co mi ráno řekl Edward. Že tady v noci byli. Oni tady byli. A poslali mi nějaký papír.

Vždy, když mi nebyli na blízku, říkala jsem si, jací to jsou srabové, jaké jsou to padavky. Že bych je kdekoli a kdykoli přemohla. Vždyť co by mi mohli udělat? Prát se umím. Dokonce jsem se prala (mohlo se tomu tak říkat) s upírem, a to je co říct. Proč ne s nimi?

Ale vždy, když jsem je cítila u sebe, přebíhal mi po zádech mráz. I kdybych byla v horoucí lávě, ten mráz bych cítila pořád. Na rukou se mi tvořila husí kůže a mé srdce zrychlovalo. Tím jsem taky viděla svůj pokoj. A jestli jsou oni lepší, tedy smysly, než člověk, museli to slyšet také. A pokud to vždycky slyšeli, byla jsem v háji. V hlavě jsem si možná mohla namlouvat, že oni mi nic neudělají, že jsem na ně připravená, ale mé tělo jasně dokazovalo, co je doopravdy skryto v hloubi mé duše.

Byl to strach. Byl to strach o mou osobu, strach o tátu a - ano, pořád - strach o Edwarda. I když mi tolikrát připomínal, že se mu nic nestane… Jak to ale mohl vědět jistě? Jak mohl vědět jistě, co dokážou? To, že zabít ho nedokážou? Sám říkal, že se jim do hlavy nedostane, tak jak mohl mít, sakra, takovou jistotu?

Ležela jsem jako přišpendlená na místě a mé srdce běželo maraton. Vydávalo takový hlasitý zvuk, že jsem se bála, že ho sousedé budou považovat za blížící se zemětřesení. Můj pokoj byl najednou tak viditelný a žádné pípátko, aby mi pomohlo odhalit všechna jeho zákoutí, jsem nepotřebovala. Mé srdce to dostatečně obstaralo za něj. Dokonce mu, dalo by se říct, vzalo práci. A když jsem si pozorně prohlédla svůj pokoj, u okna stála postava. Kontury obličeje jsem neviděla. Tak blízko jsem zase nebyla. Pouze zvuk se odrážel od těla té postavy.

Byla přibližně stejně vysoká jako má skříň, takže tak o půl hlavy vyšší, než já. Měla celkem dobře vypracovanou postavu. Ramena byla široká, což dodávalo té postavě na mohutnosti a mně na strachu z ní.

Potom se ta postava pohnula směrem ke mně. Šla pomalu, jakoby nikoho nechtěla vzbudit. Jestli mi zase nesou nějaký ten list, tak prostě přijdou, položí ho na stůl a odejdou, ne?

Ta osoba se tak dlouho šourala, že jsem měla chuť ji říct, ať nejde jako ve zpomaleném filmu. Měla jsem chuť zmáčknout tlačítko na přehrávání dopředu.

Po, pro mě, dlouhé době se konečně dostala ke mně. Ale ta osoba, jak jsem si myslela, že jenom položí ten list na stůl a potom odejde, to neudělala. Místo toho se začala naklánět nade mě a já to už nevydřela a otevřela oči. Potom jsem na ni promluvila.

„Vypadni z mého pokoje, ty zrzavo-oká zrůdo,“ zasyčela jsem na tu osobu, ale ta se jen začala tlumeně smát. Nebo ten?