Kapitola dvacátá šestá

Kapitola dvacátá šestá

Bude to o hodně horší, nepoddávej se tomu, našeptával mi zase hlásek uvnitř mě, ale já ho umlčela a následovala Blakea.

„Tak, jsme tady,“ zastavil se.

„A kde?“ divila jsem se.

„Jsme na místě, kterému se říká přenášedlo. Je to jenom přezdívka. Ale v podstatě se můžeme přemisťovat jen odsud a naopak, když se přemisťujeme ze světa lidí sem, objevíme se tady,“ řekl úsměvně.

„A nebojíte se, že se tady více esscogo srazí?“ zeptala jsem se zvědavě a ve mně se ozval starý, lidský hlas. Cítila jsem, jak se mé tělo vzpíná ve vnitřním boji mezi mým novým já a tou starou Bellou. Nechtěla jsem se tomu poddat, ale na chvíli ta stará Bella vyhrála.

Najednou jsem se „koukala“ na svět novýma očima. Vedle sebe jsem slyšela a cítila Blakea a bylo to… Bylo mi z něho zle. A ze sebe taky. Jak jsem si mohla takhle zahrávat a jak jsem mohla být tak odporná. Sama jsem toužila po jejich smrti a těšila jsem se nahoru, do světa lidí, mezi které už teď nepatřím, až si někoho „dám“.

Nedala jsem na sobě nic znát. Jenom jsem se trochu dostala do hlavy Blakeovi, nejlépe tak, aby o tom nevěděl, a dívala se na svět jeho zákeřnýma očima.

Viděla jsem, jak se otočil a chytil mě za ruku. A ještě než se mu zatmělo před očima, viděla jsem velký hrad. Nebyl to takový hrad, jako kdysi dělali králové. A dnes z toho už jsou jenom zříceniny. Tohle byl hrad obrovských rozměrů, minimálně dvakrát větší, než normálně, a my byli venku na jeho nádvoří. Kolem se pásli ti divní koňové, na které jsem se chtěla zeptat. Ale teď… teď jsem se chtěla co nejrychleji dostat od něho.

V jeho hlavě jsem místo tmy, která trvala opravdu jen na zlomek sekundy, uviděla známé místo. Ne známé tak, že bych ho viděla, to by mohlo být jen mé místo narození, ale bylo mi povědomé. Jako bych tu někdy byla. Ten les, uspořádané stromy, domy u sebe… To všechno mi přišlo povědomé. Akorát jejich obrysy byly červené. Forks, bliklo mi najednou.

A potom, když jsem si uvědomila, že jsem ve Forks, lekla jsem se. Blake řekl, že jdeme na první lov, že? A pokud se živí strachem a smrtí… Ale mému městu se nesmí nic stát.

Proč ne? Stejně tu skoro nikoho neznáš, ozvalo se mé špatné já, které jsem teprve před chvílí zapudila a nahradila ho pravou Bellou. Už nikdy se nesmí stát, že tady ta špatná Bella, ta Bella, která je teď esscogo, bude vládnout. Mé tělo je jen mé. A nehodlám se o něho dělit s tou špatnou Bellou.

„Tak, Vyvolená, tohle je Vaše město,“ začal a řekl tak přesně to, co jsem si myslela. Tohle je moje město a já ho ochráním.

„Ano, Blakeu, tohle je mé město,“ přikývla jsem a nadechla se vzduchu pořádně. Najednou se se mnou zase začal prát ta špatná Bella. Bella Esscogo. Takové je její příjmení. Ale já se jmenuju Bella Swan. Nezabíjela jsem lidi a nikdy nebudu. Jenže když ono to tak krásně voní. Má část esscogo vyplouvala na povrch, jakmile jsem tu vůni ucítila. Byla to slabé, ale dokázala jsem rozeznat, že to není smrt, ale strach. Má podstata to poznala. Ale já nechtěla. Vzpírala jsem se.

„Tak jdeme na lov. Já jsem dost starý na to, abych Vám vaši oběť „nevysál“,“ řekl to poslední slovo ironicky.

„Jste hodný,“ snažila jsem se říct chladně, aby nepoznal rozdíl.

Měla jsem plán. On říkal, že pokud to půjde, pokud se já budu kontrolovat, nechá mě tady dodělat svůj úkol. Pokud to půjde. A jelikož se můžu dostat do jeho hlavy, můžu mu nabulíkovat, že jsem už někoho zabila, ale dokážu se ovládat. A pokud říká, že sát musíme, protože… No, říkal, že neví, co se stane, ale náš hlad, naše potřeba smrti a strachu je velká, když ji určitou dobu ignorujeme. No, uvidíme, co zvládnu. Už jsem zvládla aspoň na chvíli zapudit esscogo, takže… Takže proč ne? Musím ale všechno potrénovat. Musím zvládnout manipulaci s myslí esscogo. Zatím nevím, jak mi to půjde u člověka. Musím zvládnout udržet svou podstatu na uzdě a musím se naučit potlačit tu vůni, která mě dohání k šílenství.

Běžela jsem za ním. Čím déle jsme běželi, tím víc jsem cítila tu nádhernou vůni. Byla silnější než tam dole. Než strach těch esscogo. Ale proč jsem ho cítila? Můžu se zeptat? Ale pokud se zeptám a Blake mi řekne, že esscogo necítí svůj strach, co bude pak? Bude o tom vědět a může získat podezření, že je něco v nepořádku. Že dokážu víc, než si myslel.

„Tak, jsme tady. Cítíš to, že ano?“ zeptal se mě toužebně. Jo, asi ho ta vůně taky lákala. Kdybych se nedržela zuby nehty dobré Belly, už dávno bych k té vůni doběhla a vycucla jí celou. Byla tak lákavá, že mě k sobě vábila a přímo mě jako magnet tahala z mého místa.

Jenom jsem přikývla, protože jsem nechtěla mluvit. Nechtěla jsem mluvit, aby mi ta krásná vůně neuvázla na jazyku. Abych necítila tu chuť, která mě tak lákala. Nevím, jestli to vydržím. Mé ovládání povolovalo a nakonec se zase objevila Bella Esscogo.

Ta vůně je neodolatelná. Musím za ní. Běžela jsem za ní a jedinou překážkou mi bylo okno, které bylo výš nad zemí. V prvním patře. Ale mé instinkty mi pomohly. Vyskočila jsem do toho okna jako nějaký predátor a už jsem byla v pokoji, kde byla ta slastná vůně nejsilnější. Podívala jsem se tomu člověku do hlavy. Strach vycházel z jeho snů. Zdálo se mu, že ho pronásleduje nějaký vrah. To se mi hodilo. Přišla jsem k tomu člověku, neklidně ležícímu na posteli, a přičichla si. Jako nějaká šelma, lev.

Už jsem to nemohla vydržet a sama od sebe jsem se nahnula k jeho čelu. Najednou ten člověk otevřel oči a já tak mohla vidět sebe. Jeho strach se znásobil a to už jsem opravdu nemohla vydržet. Otevřela jsem pusu a z jeho čela se začalo linout menší světlo. Tmavé světlo. A plulo pomalu do mých úst. Ta chuť, když jsem ji ucítila na jazyku, byla… Nedalo se to popsat. Nic tak perfektního jsem necítila. Popsala bych to jako vaše nejoblíbenější jídlo, jehož dokonalou chuť vynásobíte stokrát. Ten člověk, přes kterého jsem mohla vidět, začal pomalu křičet a jeho strach, vůně strachu, se jenom zvětšovala. Dala jsem svou ruku přes jeho ústa, aby nešel slyšet.

To temné světlo stále proudilo z jeho hlavy do mých úst. Po chvíli se temné světlo začalo šířit i z místa, kde lidé mívají srdce. To jeho se začalo zrychlovat strachem a já chtěla víc. Bylo to něco přenádherného. Nemohla jsem se nabažit té chuti. Byla to jako droga.

Jeho srdce stále zrychlovalo, až se nakonec začala šířit ještě větší tma z jeho hrudi a hlavy. A tohle už bylo něco zcela jiného. Nevím proč, ale mé instinkty to pojmenovali jako chuť smrti. Bylo to, jakoby mi na jazyku, v hlavě, po celém těle, vybuchla bomba. Celé tělo začínalo hořet rozkoší a já jsem jenom slastně vzdychala. Ten člověk už omdléval. Smrt ho doháněla a jeho srdce už bilo tak rychle, jakoby jelo závody Formule 1.

Po určité době se zastavilo. A z jeho těla už nevycházela žádná vůně. Nevycházel z něho žádný zvuk. Ani srdce, ani dechu, ani křiku. Nekřičel, ani se nesnažil bojovat s mou silou. Už byl totiž mrtvý a já byla sytá. Tohle byl ráj.

Jakmile jsem vyskočila z okna, a byla zcela při smyslech neovlivňovaná žádnou vůni, ke slovu se zase přihlásila Bella Swanová.

Co jsem to udělala? Zabila jsem člověka. Byla to má první oběť. Blake říkal, že to bude k nevydržení. Říkal, že pokud hladovíme delší dobu, musíme si najít nějakou oběť, jinak jsme nepříčetní. Nejde to vydržet. A pokud to nejde vydržet po určité době bez nasycení, jsem zvědavá, jak to zvládnu. Byla jsem bez „jídla“ pouze pár hodin a už tak mě můj hlad ovládl.

Ale jak můžu cvičit, když je tady hrozba, že na tom, na kom budu cvičit, že ho zabiju. A potom mě napadl Edward.

Ne, tak to v žádném případě. Na Edwardovi nebudu cvičit. Jak můžu vědět, že ho opravdu nezabiju. Co když mu můžu něco udělat? Musí být v bezpečí. A já se musím naučit ovládat, jinak zabiju tátu a to bych si opravdu…

„Tak jaká byla Vaše první večeře, Vyvolená?“ zeptal se Blake. Musela jsem mu odpovědět. A musela jsem to říct normálně. Ne jako já.

„Byla to nádhera. Nic lepšího jsem nejedla,“ zasmála jsem se temně. Stačilo jenom na chvilku vytáhnout tu podstatu ve mně a řekla jsem to přesně tak, jak si představoval. Aspoň doufám.

„A dokážete vydržet bez jídla? Dokážete se ovládat?“ ujišťoval se.

„Jsem Vyvolená, jak říkáte. Já zvládnu všechno,“ odfrkla jsem si, ale uvnitř sebe jsem byla strašně nejistá. Co když zjistí, že nejsem zlá jako esscogo. Co když zjistí, že jsem mu pohýbala s myslí? Co se stane pak? A musím přijít na to, jestli cítí strach ostatních.

„Můžu se ještě na něco zeptat? Potřebovala bych totiž toho vědět o životě esscogo co nejvíce, abych nebyla překvapená,“ začala jsem stejným tónem jako on předtím. Dole. Než jsem mu vymazal kousek našeho rozhovoru.

„Ano, samozřejmě.“ Zdál se být zaskočený tou změnou tónu mého hlasu.

„Jak je to ještě mezi esscogo. Říkal jste, že si nemůžete navzájem měnit myšlenky. Nemůžete si navzájem lézt do hlavy. Je tady ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se ptát nenápadně, aby to v něm nevzbudilo žádné podezření, že něco skrývám. No co? Jsem nováček, tak toho chci vědět co nejvíce, ne?

„No… Co by tak bylo důležité?“ zamyslel se a já jen s napětím čekala.

„Nemůžeme si číst myšlenky, lézt do hlavy. To už víte. Nemůžeme rozeznat dalšího esscogo podle jeho přirozeného pachu. Poznáme ho pouze podle jeho podoby, že mu nemůžeme měnit myšlenky nebo podle toho, že z něj necítíme ani strach ani smrt. Nemůžeme ho vysát. Což jenom potvrzuje to, co už jsem říkal, že nemůžeme cítit jeho strach ani smrt,“ řekl na vysvětlení.

„A jak můžeme zemřít? Žádné vytrhnutí srdce, useknutí hlavy nebo tak?“ zeptala jsem se s ironickým posměchem. Aspoň jsem se snažila.

„No, zabít rychle nás může pouze jedna věc. Když jsem déle ve styku s jednou rostlinou. Mullein. A s tím usekáváním hlavy nemáš pravdu. Jenom trochu. Můžou nás zabít, ale je to dost nepravděpodobné, když uvážíš, že o nás lidé nemají ani tušení. Většinou střetnutí s námi nepřežijí. Až na tebe. A když ano, tak se nezaobírají tím, jak nás zabít. Samozřejmě nás může zabít kyselina, jak jsi to již sama zkusila. Jsou tam totiž složky, které posilují účinky Mulleinu.

A s tou hlavou… Pokud se naše hlava oddělí od těla a někdo ji nespojí dohromady dřív, než z nás vyjde všechna potrava, začneme pomalu umírat. A je to velice bolestivé. Nikdo neví, jak esscogo zachránit, pokud už jeho smrt začala. Ale nebojte se, oddělit naši hlavu od těla není tak jednoduché. Aspoň lidé to nedokážou. A ví se to jen díky tomu, že se občas kvůli rozdílným názorům porvou esscogo a jeden při souboji většinou umře. Ale toho se nemusíš bát. Ty bys, Vyvolená, v souboji obstála. Jsi silnější než já, Nejvyšší. Aspoň podle mého názoru,“ řekl úsměvným tónem a zase se kolem něho rozproudil vítr. Uklonil se mi.

„Dobrá. Děkuji ti za přednášku. Jdu zase k… bývalému tátovi dokončit svůj úkol. A dám si pozor na západ slunce. Nesmím domů přijít později, než zapadne slunce. Dám si na to pozor,“ dovykládala jsem přesně jeho slova a otočila se. Rozběhla jsem se k tátovi. Musel o mě mít strach. Jak dlouho jsem musela být pryč?

„Počkej,“ zavolal na mě. Já jsem ztuhla. Co po mně ještě mohl chtít.

„Ano?“ otočila jsem se a snažila se udržet si kamenný výraz a nedat na sobě znát strach.

„Pokud něco zjistíš o tom upírovi, Edwardovi, dej nám vědět. Víš, jak se přemístit?“ zeptal se mě.

„Snad ano. Pokud ne, budu to zkoušet tak dlouho, dokud se mi to nepovede. Nemusíte se bát. Jsem Vyvolená,“ řekla jsem bezstarostně. Snažila jsem se.

„Samozřejmě. Hodně štěstí, Vyvolená,“ rozloučil se se mnou. Najednou se vzduch pročistil a já věděla, že tady už není. Konečně. Mohla jsem si oddechnout.

Otočila jsem se zase zpátky a běžela k tátovi. Cestou jsem si přehrávala celý náš rozhovor a k tomu mému úletu se nevracela. Už tak jsem byla hodně mimo, že jsem někoho zabila. A najednou mi něco došlo. Mullein. To je rostlina, kterou mám v pokoji. Proto David zemřel. Kopla jsem ho přímo na ni. A on už byl možná oslabený, takže nevydržel ten kontakt s ní. A taky mi došlo, že nemůžu jít za tátou. Ne teď, když je noc. Ne teď, když vypadám jako esscogo. Tohle se nesmí nikdy dozvědět. Nesmí se dozvědět, že z jeho holčičky se stal vrah.

Sedla jsem si v lese na nějaký kámen a začala brečet. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zachránila jsem se, ale stejně mě to dostihlo. Stejně mě přeměnili. Potom mě unesli na nevím jak dlouho a táta musí mít strach. A co potom Edward? Navíc jsem se s ním loučila… před hodně dlouhou dobou a strašně mi chybí ta jeho příjemná a uklidňující vůně.

Za mnou praskla větvička.

„Je tam někdo?“ zeptala jsem se. Byl to reflex z lidského života.

Proč se nepodíváš do jeho myslí? poradil mi vnitřní hlas. Řekla jsem si, že za to nic nedám a proto jsem se soustředila. Hledala jsem v okolí nějakou volnou mysl. Nějakou mysl, která by mě viděla. Po chvíli soustředění jsem to začala vzdávat. Třeba to bylo jenom zvíře. A do jeho mysli se asi podívat nemůžu. Navíc ani nechci. Zvíře by mi neublížilo.

Ale v tu chvíli se mi objevil další obraz v hlavě a já viděla sebe, zády k té osobě, která se na mě dívala. Bylo to zvláštní. Všechno jsem viděla zostřeně a slyšela jsem jeho myšlenky. Byl to chlap. A znal mě. Přehrával si v hlavě mé jméno s otazníkem.

„Je tam někdo?“ otočila jsem se znova na opačnou stranu. Hleděla jsem přímo do očí toho muže, ale stejně jsem ho neviděla. Jakoby dokázal být neviditelný. Vítr ho ofoukával, ale byl schovaný za stromem, takže většina větru se zaměřila zrovna na ten strom místo něho.

„Edwarde?“ zkusila jsem to.

„Bello,“ ozvalo se vrčení.

„Lásko! Já se tak bála,“ utíkala jsem k němu.

„Nepřibližuj se ke mně, ty zrůdo!“ zasyčel na mě Edward.

„To jsem já, Bella. Prosím, ne!“ začala jsem brečet.

„Ty už nejsi Bella. Jak jsi mohla?“ zeptal se zklamaně.

„Ale jsem to já. Jsem teď ta normální Bella. Jenom v noci vypadám jinak. A tu zlou Bellu, Bellu Esscogo, jsem zapudila. Ale sama to nezvládnu. Prosím, Edwarde.“ Slzy mi stékaly po tváři a já se rychlostí větru vrhla do Edwardovy náruče. Objala jsem ho a začala zase poznávat. Kroužila jsem po jeho těle a zkoušela, jestli zůstal v pořádku.

„Nestalo se ti nic?“ zeptala jsem se ho. Edward ale neodpovídal a ani mi obětí neoplácel.

„Edwarde, prosím. Miluju tě. Tohle mě zraňuje. Moc tě prosím, věř mi. Já nejsem jako oni. Byla jsem, ale ovládla jsem se. Prosím, věř mi. Tohle mě ničí,“ svezla jsem se na kolena.

„Bello, promiň, ale nemůžu ti věřit. Vypadáš úplně jako oni. Akorát máš jiné vlasy. To je všechno,“ zakýval nesouhlasně hlavou.

„Ale jsem to stále já. Vypadám jako já. Jak ti to mám dokázat?“ zvedla jsem k němu hlavu v otázce.

„Nevím,“ zesmutněl a kleknul si ke mně. Zvedla jsem hlavu ještě výš a políbila ho.

Cítila jsem trochu nasládlou vůni, ale teď jsem tady byla jenom já a Edward. Cítila jsem jeho strach, dokonce jsem ho mohla specifikovat. Byl to strach ze ztráty. Ale já tady stále jsem. Polibek mi oplácel a já se do něho pořádně opřela. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak moc mi to scházelo. Strašně se mi stýskalo po Edwardovi. Byla to potřeba, která až teď, když byl se mnou, vyplula na povrch.

Po chvíli jsem se odtáhla, opřela si své čelo o jeho a zašeptala: „Jsem to já, ale potřebuju pomoc. Nemůžu se tak dobře ovládat. Jsem esscogo jen chvíli, ale potřebuju tvou pomoc. Musím se všechno naučit a jenom s tebou to půjde. Jenom s tebou to budu pravá já. Pokud budu bez tebe, hrozí, že se dostane na povrch má podstata. Můžeš mi pomoct? Miluješ mě tak moc, že překonáš to, že jsem teď jedním z nich? Že jsem jedním z těch, kterých jsem se bála? Můžu s tebou počítat?“ ptala jsem se a přitom prosila, jestli mi dokáže pomoct. A pevně doufala, že se nedočkám záporné odpovědi. Pokud by mi Edward nepomohl, pokud by řekl, že to nepřekoná, nepřežila bych to. Vždyť on byl celý můj život. On byl všechno, co jsem potřebovala ke štěstí. A táta. Edward a táta.

„Miluju tě. Pomůžu ti, protože tě chci takovou, jakou jsi bývala dřív. Protože tě nechci ztratit. Pomůžu tak, jak to bude v mých silách. Ale ty se musíš snažit. Sám to nedokážu,“ políbil mě ještě jednou.

„Děkuju. Ale…“ posmutněla jsem. Měla jsem mu říct, že už jsem někoho zabila? Ne, ještě ne. Až později. Až to všechno nějak vstřebá.

„Ale?“ zeptal se vystrašeně.

„Co táta? Takhle budu vypadat vždy po západu slunce. Takže v tu dobu už musím být doma. Co se s ním stalo. Jak dlouho jsem byla pryč?“ zeptala jsem se.

„Charlie po tobě vyhlásil pátrání. A s tím, abys byla doma do západu slunce, ti pomůžu. A byla jsi pryč týden. Strašně jsem se o tebe bál. Moc. Když jsem našel trochu krve na zemi v tvém pokoji… Myslel jsem, že se zblázním,“ řekl s bolestí v hlase.

„Ššš. Už jsem tady. A už nedovolím, aby se esscogo postavilo mezi nás. Ani mé podstatě,“ slíbila jsem mu. A svůj slib jsem hodlala dodržet.

Povídali jsme si tam dlouho, až začalo vycházet slunce a já pocítila, jak se měním. Byla jsem zase hnědovláska s bílýma očima. Už zase jsem vypadala jako já.

Doběhli jsme s Edwardem rychle domů a já se vrhla na tátu. Neměli jsme sice vymyšlenou žádnou zástěrku, proč a kde jsem byla tak dlouho, ale táta byl rád, že jsem zase doma. To shledání… Jeho strach… Bylo to pro mě těžké, ale dala jsem slib. Dala jsem slib, že se pokusím všechno zvládnout a když vůně tátova strachu pomalu ustupovala, mé tělo se uvolňovalo a já se cítila lépe, bez pokušení. Nebojí se mě. Nemůžu ho vysát, pokud se mě nezačne bát. Aspoň to ho ochrání.

„Tati, moc se omlouvám,“ začala jsem se omlouvat a nepouštěla ho. Možná jsem ho zmáčkla trochu silněji, když trochu zaskučel, ale potom jsem si na to dala pozor a objímali jsme se s tátou dlouhou dobu.

Má éra lidského života, ta lehčí éra, skončila a začala éra velice těžkého života. Života esscogo. Budu si muset dávat pozor na tolik věcí. O to to bude horší, že nevidím. Nebudu moct ven bez slunečních brýlí, pokud bude svítit slunce, aby se sluneční paprsky nedotkly mých očí a já se nezměnila na svou pravou podobu. Podobu esscogo.

Nebudu moct chodit ven po západu slunce. Táta je záchranář, takže mi to někdy příchody domů usnadní. Nebude doma, budu se moct pohybovat volně po domě. Ale jinak…

Budu muset cvičit svou schopnost vlézt někomu do hlavy. A budu se snažit přijít na to, proč cítím i strach esscogo.

Budu se muset naučit ukáznit svou žízeň po strachu. Nechci zabíjet lidi. A taky budu muset říct Edwardovi, že jsem někoho zabila. Nebude to moc hezký rozhovor, ale musí to vědět. Musí vědět, že už jsem zabila. Že nejsem tak nevinná.

Tohle bude ještě hrozný život, protože je tady mnoho, co se musím naučit a co musím, ale já se na něj těším, protože bude věčný. S Edwardem, který taky žije věčně. Máme na cvičení celou věčnost. Ale nejhorší bude asi ten čas, kdy táta umře. Ten už věčný není. Ale je to ještě daleko, ne? Nemusím se tím teď zaobírat.

Můj hlavní úkol bude ochraňovat lidi. Nesmím dopustit, aby se jim něco stalo od odporného druhu jménem esscogo. Ale musím je chránit i před sebou, neboť mezi ně už taky patřím. Život nebude jednoduchý, ale pro koho ano? Čí život je jednoduchý a dokonalý?

Nevidím, ale můžu vidět Edwardovýma očima. Dovolil mi to. Na co bych potřebovala své oči? Vidím mysl lidí, upírů i esscogo. Oči nepotřebuju. Už ne.