Kapitola osmnáctá

Kapitola osmnáctá

Už jsem usínala, protože bych to nevydržela déle. Už mi klimbaly oči, neudržely by se otevřené. A právě toho jsem se děsila. Právě to mi na tom přišlo nebezpečné. Jestli dneska usnu a setkám se s nimi…

Usnula jsem a trnula hrůzou, kdy se mi zase přise**u do snů. Jinak to prostě ani nešlo říct.

Ráno jsem se probudila a než mi to došla, byla jsem už umytá a nasnídaná.

Seděla jsem právě v tátově autě a jeli jsme směr škola. Seděla jsem a přemýšlela o všem. Dneska ráno si můj žaludek se mnou hrál. Byl jako na vodě, ještě ze včerejška, a hrozilo, že se ta „voda“ dostane ven. Bylo mi špatně a podle toho jsem taky vypadala v zrcadle.

A jakmile mi v autě došlo, že jsem vstala a jediné, z čeho i bylo špatně, byl včerejšek a ne noc, zavýskla jsem.

„Co se děje?“ zeptal se mě táta překvapeným hlasem.

„Ale nic“ zamlouvala jsem. „Jenom jsem ráda, že už dneska jedeš do práce a že si tam najdeš kamarády.“ Nevěděla jsem, z čeho bych mohla být tak šťastná. Ale pak mě něco trklo.

„Tati, ale pokud ty děláš v sanitce…“ začala jsem.

„No?“ postrčil mě táta, jakmile jsme zastavili. Asi jsme byli na červené. Červená, fuj. Hnusná barva. Nesnáším ji, ale o tom teď nechci přemýšlet.

„Jak to budeme dělat? No, víš, co myslím. Ty mě vozíš ze školy i do školy. Ale jak to budeš dělat, když budeš mít službu? A co když ji budeš mít ráno? Jak mě potom budeš vozit do školy. A ze školy?“ zeptala jsem se na věc, která mě najednou začala trápit. Nevím, jak daleko je škola od našeho domu, ale asi to moc blízko nebude, když mě táta vozí autem a nechodíme pěšky. A jak já se sama, slepá, vyznám v cestě, kterou ani nevidím. A po které jsem sama ještě nešla. Kdyby mě někdo vodil po té cestě každý den, tam a zpátky, aspoň tři dny za sebou, možná bych už trefila sama, ale takhle…

„No jo,“ hlesl. Taky ho to asi nenapadlo. Teď jsme zvědavá, jak to vymyslí.

„Vystupovat,“ zavelel táta, když jsme zase zastavili.

„Ale tati, ještě jsme to nevyřešili. Jak se potom dostaneme domů?“ zeptala jsem se a nehodlala vystoupit. Nepůjdu domů sama, abych se ztratila. Navíc bych ani nevěděla, kde bych byla. Jak bych se asi mohla rozhlédnout a popsat tátovi někdy v devět večer (kdo ví, kdy by mu skončila služba) kde jsem. Jak to kolem mě vypadá.

„No, já si to dneska nějak zařídím a doma to vymyslíme. Neboj. Něco se najde,“ rozhodnul.

„Tati, věřím ti a doufám, že tady nebudu tvrdnout do tmy,“ povzdychla jsem. Ale v mysli jsem dodala: Ale jak poznám tu tmu, to nevím.

„Děkuju, Belli. Tak už běž,“ popohnal mě a já vystoupila. Dneska to bude zajímavé.

Vystoupila jsem a zamávala na místo, kde bylo auto. Dívala (ušima) jsem se za ním, dokud jsem slyšela jeho motor. Potom jsem se pomalu otočila a měla špatné tušení.

Rozložila jsem si hůl a šla. Klepala jsem holí před sebou, abych si vyrobila aspoň nějaký zvuk, který mi pomůže trošku vidět.

Šla jsem pomalu do školy a nevnímala šum okolo. Všichni se bavili, ale já se ty hlasy snažila ignorovat a poslouchat pouze zvuky hole. Už se mi to dařilo. Trénovala jsem s tátou, takže mi to už nedělalo velké problémy. A ty malé se daly přehlédnout.

Byla jsem soustředěná na zvuk hole, že jsem přeslechla kroky, které mě už nějakou chvíli pronásledovaly. Až když jsem došla ke škole a chtěla si otevřít, slyšela jsem jejich vrzání. Nejdříve jsem si myslela, že někdo vychází, tak jsem uhnula trochu stranou, ale pak se ozval hlas. Hlas, který jsem nechtěla slyšet. Hlas, který jsem netoužila slyšet.

„Budeš tady stát, nebo půjdeš dovnitř?“ zeptal se hlas, který jsem potkala poprvé v lese. Caleb.

„Děkuju,“ ozvala jsem se a snažila se nasadit aspoň trošku přesvědčivý úsměv.

„Není zač,“ odpověděl a nebyla ani stopa po neupřímném úsměvu v hlase.

Šli jsme chodbou a mlčeli. Jenom šepot lidí a hluk mé hůlky šel slyšet. Chvíli mlčení ale přerušil.

„Dlouho jsme si nepopovídali,“ řekl.

„Hm, nebyl čas,“ pokrčila jsem rameny.

„Navíc teď mám školu a není to jednoduché v mém případě. Však víš,“ dodala jsem.

„No, tak bychom to mohli změnit, ne? Třeba bychom mohli zajít do kina,“ zeptal se mě. Asi se snažil být milý, ale na mě to neplatilo. Od jediného člověka, od kterého bych tohle přijala, tady nebyl. Bohužel a zároveň bohudík.

„No, víš, já nevím. Neznám to tady, ani tebe ještě pořádně neznám…“ začala jsem se vymlouvat. Jeho chování se mi nelíbilo, ON se mi nelíbil. I když mě zachránil z lesa, nelíbil se mi. Ten špatný pocit, že něco není v pořádku, s ním není něco v pořádku, stále přicházel a odcházel. Jako na kolotočích. Konkrétně na klecích. Taky se točíte nahoru a dolu a je jenom na vás, jestli to tak bude, nebo se budete jenom houpat z jedné strany na druhou.

„Já neříkám, že hned teď. Mohli bychom si popovídat nejdříve u tebe a až potom jít do kina. Nechci tě do ničeho nutit,“ mluvil ke mně úsměvným tónem. Ale nutíš, dodala jsem v duchu.

„Crrr,“ vysvobodil mne zvonek.

„Promiň, ale domluvíme se jindy. Teď, jak slyšíš, musím na hodinu. Ahoj, ráda jsem tě zase potkala,“ zavolala jsem na něho v mírném poklusu do třídy. Ještě nikdy jsem neběžela s takovou vervou. Nevím proč, ale chtěla jsem od něho být co nejdřív. Bylo to divné. Vždyť mi pomohl. Neublížil mi. Asi jsem se už taky zbláznila.

Doběhla jsem ke třídě a zaklepala na dveře. Vydýchávala jsem se, a jakmile jsem uslyšela tiché „Dále,“ vešla jsem. Ihned jsem se začala omlouvat.

„Omlouvám se, paní profesorko, ale trochu jsem se zpozdila.“ Vlastně jsem jí ani neřekla důvod. Prostě jenom následek.

„Dobrá, slečno Swanová. Jděte si sednout,“ pokynula mi a já si za stálého uklidňování dechu šla sednout. Bohužel pro mě, a zároveň naštěstí, jsem měla sedět vedle Edwarda.

„Ahoj,“ pošeptal mi. Já jsem měla chuť mu odpovědět, ale nakonec jsem se přece jenom překonala. Nemohla jsem kvůli nim.

A už jsem se rozhodla. Dneska, protože už to bylo dlouho od podlesního tréninku a já ho potřebovala tak nutně, protože mě uklidňoval a dodával mi odvahu, jsem se rozhodla, že si zase zacvičím. Budu bojovat, uklidním se, procvičím se a hlavně, posílím se. Musím být na ně připravena. Psychicky asi nebudu, ne, pokud mě nenechají ani vyspat a budu mít noční můry, ale fyzicky bych mohla a tuhle možnost si nenechám ujít. To v žádném případě. Navíc, je to můj koníček, který můžu provozovat, když jsem slepá. Asi jediný…

„Notak,“ zašeptal znova a vyrušil mě z přemýšlení.

Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale pak jsem raději vzduch jenom volně vypustila. Nechtěla jsem s ním mluvit. Nechtěla jsem, a nemohla, protože kdybych se s ním dala do řeči, musela bych si o všem promluvit. I o tom, o čem jsem nemohla. Musela bych se mu omluvit. A to jsem taky nechtěla.

Po chvíli jsem slyšela zašustění papíru. „Viděla“ jsem pod sebou nějaký kus papíru. Vzala jsem ho do ruky a přečetla text, který na něm byl vyrytý. Bylo to velice úhledné písmo. Ne jako tátovo. Po něm jsem to vždy musela luštit, a že to nebylo jednoduché, když jsem slepá. Ale tohle… Tohle byla jiná třída.

Prosím, mluv se mnou, aspoň takhle. Potřebuju zjistit, co se děje. Láme mi to srdce. Řekni mi to, já ti opravdu dokážu pomoct, stálo na něm. Edward. Kdo jiný by to taky mohl být? On je dokonalý. Dokonale píše, dokáže dokonale pomoct, dokonale líbá… Sakra. Na tohle jsem opravdu myslet nechtěla. Tohle jsem si připomínat nemusela.

Ale jakmile jsem si na to vzpomněla, zachvěla jsem se touhou. Chtěla jsem ještě jednou cítit jeho polibky, chtěla jsem si ho ještě jednou zapamatovat. Chtěla jsem projet jeho křivky na hrudi, všechny zákoutí ve tváři. Každou vrásku, které ovšem neměl, pokud se nemračil. Jeho dolíčky, když se smál. Chtěla jsem HO.

Prosím, neptej se. Já ti to nemůžu říct a nevím, jak tě od toho odradit. Prosím, nech mě být. Je mi to líto, napsala jsem nazpátek a u té poslední věty mi skápla slza. Opravdu mi to bylo líto. Nemohla jsem nic. Jenom táta mi zůstal. A tak to muselo zůstat. A tak to musí zůstat. Stačí mi, že se strachuju o něho, ne ještě o Edwarda. Takový tlak opravdu nedokážu udržet. Hlavně proto, že mi na Edwardovi začíná až moc záležet. A oni to poznají. Poznají to, protože se mi dostanou do hlavy. Ale jak to, že se mi tam dostali? Začalo to tím snem s mámou. A pak už se nezaobírali mámou. Prostě už to šlo samo. Co když našli mé slabé místo, což zaručeně byla je a bude moje máma a její smrt, a když jsem už byla nalomená, dokázali se mi do hlavy dostat úplně.

Najednou mi to secvaklo. Nemusím jim dovolit dostat se do mé hlavy. Nemusím, pokud budu dost silná a nebudu slabá. Nesmím si dávat máminu smrt za vinu. Jinak se mi zase dostanou do hlavy. Jenomže to nejde. Já vím, že za to můžu. Ale jak se toho zbavit?

A byla tady další otázka. Jak dokázali zabít Mika? Angelu jsem neviděla umřít. Sice následky po její vraždě mi utkvěly na kůži, doslova, ale jak zabily Mika? Možná se mu nedostali do mysli, ale jak se mu dostali do těla?

Ale mé přemýšlení a spekulování zase přerušil Edward a jeho „dopis“.

Ne, já tě nenechám takhle trpět. Chci, abys byla šťastná. Možná ti pomůže, že mě nedokážou jen tak zničit. Myslím to doopravdy. Nevím, kdo jsou ti tví ti, ale ať už tě kdokoli vydírá, řekni mi to, napsal zase tím svým krasopisem. Jo, kdyby mě vydírali. Kdyby jenom to. I když, jako co se to považuje? Lezou mi do snů, nenechají mě spát, nenechají mě ani ve dne nehlídanou. A vyhrožují mi smrtí otce. A teď už i Edwarda. A všechno to začalo s tím, když se táta rozhodl odstěhovat sem, do Forks. Ale proč? Proč až teď? Pokud opravdu můžu za smrt jednoho z nich, když jsem ještě byla malá, proč si na to vzpomněli až teď?

Opravdu to po mě nežádej. Já jsem tvrdohlavá a za tímhle si stojím. Myslím, že bude lepší, když se nebudeš ptát a necháš mě na pokoji. Psát si s tebou můžu, ale to je tak všechno, co můžu. Ale nechci, aby ti to ubližovalo, takže skončíme i s tímhle. Opravdu, nech mě. Nenuť mě ti ublížit. Byla jsem rozhodnutá, že mu vynadám, že mu řeknu, že ho nenávidím, že ho ztrapním před celou školou, cokoli… Hlavně, ať mě už nechá na pokoji. Hlavně, ať už je v bezpečí.

Po chvíli, nestačil mi odpovědět, zazvonil zvonek a já se rychle sbalila a chystala se odejít. Ale chytil mě za ruku.

„Bello, prosím, tohle mi nedělej.“ Je to ironie? Něco podobného mi řekl včera, když jsem ho odháněla. A já nemínila ustoupit a řekla jsem mu to stejné.

„Už jsem to udělala,“ usmála jsem se smutně, vytrhla se mu a šla na další hodinu. Doufala jsem, že nepotkám Caleba. To jsem teď potřebovala nejméně.

Došla jsem na hodinu a sedla si do lavice. Nachystala jsem si věci a opřela se o opěradlo. Chtěla jsem si aspoň trochu zarelaxovat. I když ve škole, o přestávce, při hluku… Nevím, jestli to byl ten správný relax. Přemýšlela jsem o mnoha věcech. I o těch, které nebyly možné. A taky jsem sama sebe pořád přesvědčovala, že jsem máminu smrt nezavinila. Sama sebe jsem přesvědčovala, i když jsem stále v hloubi duše viděla, že to mu nevěřím. Stále jsem si to dookola opakovala, ale hlásek v hlavě mi napovídal, že vyprávím nesmysly. Že jenom ztrácím čas nad věcmi, které stejně nezměním.

Povzdechla jsem si a hlavu vrátila do normální pozice. Zkontrolovala jsem svou hůl, jestli ji mám stále při sobě, a uslyšela zvonění. Snažila jsem se soustředit na hodinu, abych si nic nemusela dopisovat, stačí mi ta hodina s Edwardem, a taky, abych nemusela myslet na Edwarda a způsob, jak ho od sebe odehnat. Nechtěla jsem to dělat, ale on se nechtěl držet dál. Prostě byl stejně tvrdohlavý, jako já.

Hodina skončila stejně, jako ty další v dnešní den. Caleba jsem, naštěstí, nepotkala, takže jsem se nemusela domlouvat na nějaké to kino, nebo návštěvu u nás. Mrazilo mi z toho v zádech. Prostě jsem se s ním už necítila dobře. Možná to bylo proto, že jsem poznala Edwarda a nikoho jiného jsem už nechtěla. Vždyť když mi Caleb pomohl v tom lese, bylo to všechno v pořádku. Žádné mrazení v zádech. Žádná potřeba utéct. Nic špatného. Opravdu jsem se zbláznila. Do Edwarda.

Venku jsem čekala na tátu. Jsem zvědavá, jestli se opravdu uvolnil z práce, jak slíbil. Jinak opravdu nevím, co bych dělala. Vždyť tady znám jenom okolí školy. Teda pěšky to tady znám.

Najednou mi zazvonil mobil.

„Haló?“ zvedla jsem ho.

„Bello, tady táta. Já…“ začal, ale potom zmlknul. Nevěděla jsem, jestli mi můj špatný pocit napovídá dobře.

„Nepustili tě,“ hádala jsem.

„Já jim říkal, že musím, ale nepustili mě. Ale mám pro tebe slíbený odvoz. Pamatuješ si ještě na toho doktora, který tě ošetřoval doma? Pana Cullena. Tak ten se mi nabídl, že by tě jeho syn, Edward, mohl odvézt,“ řekl táta s trochou nadšení v hlase.

Já jsem měla chuť křičet. To mi dělá naschvál. Určitě se s ním musel domluvit. Musel mu zavolat a říct, ať tátu nepouští.

Po chvíli jsem se vzpamatovala a přebrala si to. Ale jak by mohl vědět, že táta pracuje jako záchranář, že dneska si bude muset ještě vzít na odpoledne volno, aby mě mohl vzít… Jak tohle všechno mohl vědět, když jsme se o tom s tátou bavili teprve dneska ráda. V autě. V zavřeném autě.

„Dobře, tati,“ snažila jsem se skrýt své zklamání. Byla jsem ráda, že s ním budu, ale jak už jsem asi milionkrát říkala, oni asi nebudou rádi, že mě s ním vidí. A bude v nebezpečí.

„Bello, pojedeme?“ zeptal se mě Edward za zády. Jenom jsem si povzdychla, rozloučila se s tátou, vypnula s ním hovor a otočila se na Edwarda.

„Ty mi to děláš snad schválně,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Jak to víš?“ zeptal se sarkasticky.

„Moc mě neštvi. Raději mě odvez domů, ať už od tebe můžu být co nejdál.“ Rozhodla jsem se, že se mu tak zprotivím, že se mnou nebude chtít být ani minutu.

Sakra, sakra, sakra. Proč mi to tak trhá srdce. Proč tohle musím dělat? Proč to musím být zrovna já?

„Bello,“ povzdechl si nešťastně, ale nic jiného nedodal a šli jsme k jeho autu.

Potom mi otevřel dveře, já si ohmatala rám, abych se nebouchla do hlavy, to by mi scházelo, a nastoupila. Zavřel za mnou dveře. Tento pohyb sebou přinesl průvan a já si aspoň mohla pořádně prohlédnout jeho auto zevnitř. Měl tady rádio a podobné serepetičky. Taky to krásně vonělo kůží. Tohle asi bude jedno z luxusnějších aut, než to naše. Teda spíš tátovo. Já nikdy jezdit nebudu.

Po chvíli se otevřely dveře z druhé strany a s jejich zavřením sem zase přivál vítr. Ovšem smíchaný s jeho krásnou vůní. Potlačila jsem toužebné zachvění.

Edward nastartoval a já už si nemohla prohlédnout jeho tvář, protože motor vrněl za všech stran a všechno se slévalo.

Naštěstí po cestě to trochu ustalo, a aspoň něco se rýsovalo.

Edward se snažil několikrát za cestu navázat rozhovor, ale já jsem mlčela. Nemohla jsem si dovolit mluvit. Řekla bych něco, co by ho usvědčilo o tom, že to, že ho nenávidím, je jenom hra. Má záchranná mise. A tón mého hlasu taky.

Dojeli jsme ke mně domů a já vystoupila.

„Dík,“ řekla jsem otráveně a s velkou silou zavřela dveře. Třeba je háklivý na své auto a já díky tomu už s ním nikdy nepojedu, protože si řekne, že bych mu auto jenom zkazila.

„Nemáš zač,“ odpověděl a taky zavřel dveře. Takže vystoupil. Ne, prosím, zůstaň na svém místě, nechoď ke mně. Prosím, prosila jsem ho v duchu.

Ovšem jakmile jsem došla ke vchodu a vytahovala klíče, ozvalo se pípnutí. Alarm auta. Takže Edward za mnou půjde.

Rychle jsem odemkla a doufala, že tentokrát to stihnu. Ale měla jsem zase smůlu. Strčil nohu do dveří a ty si potom, i přes můj slabý odpor, jednoduše otevřel.

„Tak, a mám toho dost. Nebaví mě, že mě jen tak odstrkuješ. Já do tvého života chci taky patřit. Aspoň jako moc dobrej kamarád. A jestli jím budu, tak prostě řekni, co tě trápí. Říkám ti, že já nejsem tak zranitelnej, jak si myslíš,“ řekl Edward hrozivým hlasem, když zabouchl dveře.

A já se trochu bála jeho tónu. Jeho samotného ne, jenom toho tónu. Byl nebezpečný. Co když je to on. Co když ho tu nasadili, aby mě vyzkoušel, jestli to řeknu. Co když ho tu nasadili, abych se do něho zamilovala a on to ze mě tahal?

Něco mi říkalo, že říkám nesmysly, ale já jsem ten hlas neposlouchala.

Otočila jsem se a hledala něco, za co bych se mohla schovat. Vím, dětinské, a stejně by mě to neuchránilo, pokud jsou ONI schopni zabít kohokoli. Jakkoli. Ne, nepomůže mi to.

Couvala jsem a snažila se za sebou „vidět“ něco, za co bych se mohl schovat. Křeslo. Rychle jsem obešla křeslo a opřela se o něj zády. Tak, abych nebyla vidět. Strašně hloupé a dětinské. Ani nevím, proč to dělám.

Srdce mi tlouklo jako o život. Bála jsem se, strašně moc. Proč jsem jenom říkala, že na ně budu připravená. Měla jsem cvičit každý den. Měla jsem se na ně připravit. Mělo mě napadnout, že mě přece nebudou strašit jenom ve snech. A ty jeho divné oči. Asi je jsou jiný druh. Proto říkal, že není tak bezbranný. Třeba ho nezabije všechno.

Jeho kroky byly velice tiché, přesto jsem je slyšela. Objala jsem si kolena. Opravdu jsem byla jako malé dítě. Čelo jsem si opřela o kolena a doufala, že odchází, ale zesilující kroky mi dali jasnou odpověď. Neodchází, přibližuje se.

Začala jsem se bát víc a víc. Nevěděla jsem, co mi udělá.

„Bello, ty se mě bojíš?“ zeptal se zlomeným hlasem. Neodvažovala jsem se odpovědět. Kdybych řekla ne, tak se tady se mnou začne prát. A už ten sen, tehdy v lese, mi napověděl, že bych asi moc šancí neměla. Pokud on je nějaká jiná, než lidská bytost, asi nebude úplně stejně slabý jako člověk. A i když já jsem silnější, než lidé, než on asi nebudu. Navíc, netrénovala jsem strašně dlouho. Neměla jsem šanci.

A kdybych řekla ano, akorát bych posílila jejich moc nade mnou. Byla bych pro ně slabá myška, které můžou dělat cokoli. Začali by mě děsit ještě víc, než to dělali doteď. A myslím, že u nich by to ještě šlo. Navíc stále tady byl táta. Kdybych řekla ano, asi by mě zabili.

Mlčela jsem dlouho. Něco mokrého jsem cítila na kolenech. Tekly mi slzy. Bála jsem se, ale snažila se nevzlykat.

„Já, to jsem nechtěl,“ omlouval se Edward, jakmile ke mně přišel úplně. Odtáhla jsem se před jeho rukou, která svištěla vzduchem, takže jsem ji mohla vidět. Odtáhla jsem se od NĚHO. Nechtěla jsem u něho být ani na milimetr. Chtěla jsem, aby zmizel z mého života.

Teď už mi to docházelo. ONI vědí všechno, takže on o tom musel vědět. Musel to zařídit, aby mě mohl vézt on. Já jsem byla tak blbá.

„Já vím, že jsi jeden z nich. Nehraj si na nic,“ zakřičela jsem na něho a běžela co nejrychleji do pokoje. Doufala jsem, že za mnou nepoběží.