Kapitola patnáctá

Kapitola patnáctá

(Hudba)

Potom jsem si to namířila do sprchy, ale ještě než jsem ulehla, zašla jsem do obýváku, kde se táta díval na fotbal.

„Tati, a jakou práci že to máš?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Co?“ zeptal se táta nechápavě. No jo, já zapomněla, že ho vyrušila při dívání se na fotbal.

„Co sis našel za práci?“ zeptala jsem se znova trpělivě.

„Jo. No, dělám teď záchranáře. Teda ještě ne, ještě mě trošku zaučí, ale jinak budu dělat záchranáře v sanitce. Takový ty krásný uniformy. Bílí a červený,“ zasmál se. To poslední asi nemyslel vážně.

„Tak jo. Já jdu spát. Dobrou tati,“ řekla jsem a šla pomalu nahoru do pokoje.

„Dobrou, Bello,“ zakřičel na mě od fotbalu. Jak ho znám, ani neodtrhnul oči od televize. Jo, „dobrou noc“ byla každodenní rutina. Ne, že by se mi nelíbilo přát tátovi hezké sny a netěšilo mě, že mi přeje to samé. Jen… Jen prostě já dobré sny nemám. Spíš mám noční můry, kde teče krev. A nikdo mi nepomůže. Bohužel. Jak já je nenávidím. Kdyby se mi dostali pod ruce… No jo, už jsem zase fantazírovala.

Lehla jsem si do postele a doufala, že mě aspoň jednou za čas nechají vyspat. Přece jenom potřebuju spát. Jsem přece člověk. Každý člověk potřebuje spát. A já nejsem výjimkou.

Bohužel jsem nemohla usnout dlouho. Stále jsem se třásla a nemohla si najít nějaké příjemné místo, jak se otočit, abych mohla usnout. Moje tělo možná nějak vědělo, že se toho, co se bude odehrávat, když budu spát, bojím. Stále jsem se třásla, ruce se mi potily a v krku mi vyschlo. Navíc se mi tam vytvořil knedlík, který jsem v tom vyschlém krku nemohla polknout. Bylo to příšerné. Proč se tak bojím? Třeba se ani nic nestane?  Přemlouvala jsem se dlouho podobnými argumenty. Ovšem stejně jsem nemohla usnout dřív, jako hodinu po tom, co jsem ulehla. Prostě to nešlo.

Dokonce jsem si šla i pro pití. Táta stále sledoval televizi. Jsem zvědavá, jestli bude zítra vstávat do práce, když tam je nový. Ani jsem se ho nezeptala, kdy vstává. Protože jestli v práci potřebuje být dřív, než já ve škole, tak to asi bude problém. Já řídit nemůžu a nikdo jiný, kdo by mě mohl odvést, tady není. Tak to je v háji.

Když jsem se vrátila, napitá – ne alkoholu, ale jenom čisté vody, abyste si o mně nemysleli Bůh ví co – konečně jsem usnula. Řekla jsem konečně? Chtěla jsem říct bohužel konečně.

„Tak se znova setkáváme,“ zasmál se hlas.

„To je mi novinka.“ Už jsem nevěděla, jak ho přimět, aby mě nechal. Věděla, jsem, že když se budu rozčilovat, nepomůže mi to. Když budu prosit, sebevíc nebo sebemíň, taky mi to nepomůže. Bude se v tom akorát ještě více vyžívat. Co takhle zkusit naprostou ignoraci. Apatii vůči němu. Tak na něho.

„Ale copak, copak? Ty si se mnou nechceš povídat?“ zněl smutně jeho hlas. Ovšem bylo tam ještě něco jiného, než smutek.

„Ale no tak. Tohle mi nedělej. Tohle dělali mí spolužáci, když jsem byl ve škole,“ zafňukal. Já ale stále držela svou tvář kamennou. Tohle se mi nechtělo věřit.

„Hezké povídačky,“ oznámila jsem mu, že vím, že si to vymýšlí.

„No dobře, nedostal jsem tě. Nevadí, příště,“ zasmál se smíchem však-já-tě-jednou-dostanu.

„Proč myslíš, že nějaké příště bude?“ zeptala jsem se ho. Třeba se konečně dozvím, proč mě nenechá na pokoji. Třeba ho konečně něčím vyprovokuju.

„Protože to řeknu. A když to řeknu, tak to taky tak bude.“ Tenhle hlas už nebyl posměšný, smutný, ani šťastný. Tenhle tón hlasu už byl naštvaný. Naštval se na mě jenom proto, že jsem mu odporovala? Třeba to z něho nějak vymáčknu.

„A kdo vůbec jsi, že si myslíš, že můžeš něco takového udělat? Stejně si myslím, že si na mě vylejváš zlost jen proto, že ty sám jsi chudinka,“ zasmála jsem se mu. Tohle ode mne nečekal.

„Ale, kočička vytahuje drápky,“ řekl ještě naštvaněji, než předtím. A jéje. Tohle jsem možná říkat neměla. Vždyť už minule zabil Angelu. A to jsem mu udělala co? Vlastně nic.

„Tak mi konečně řekni, co po mně chceš, já ti dám klidně peněz, co budeš chtít, někde je už vydělám, a můžeme se rozloučit. Můžeme si dát adié a jít každý svou cestou a už se nikdy nesetkat. Nebylo by to příjemnější pro obě strany?“ zeptala jsem se, možná až s moc velkou dychtivostí.

„Jo, tak rychle to nepůjde, kočičko. O peníze nám vůbec nejde,“ zasmál se. Už mi ten jeho smích lezl na nervy.

„A co to tady potom jde? Proč mi berete jedinou dobu, kdy můžu vidět barevně? Proč mi berete tu jedinou věc, o které se říká, že dokáže zázraky? Proč mi bere můj klid?“ zeptala jsem se dopáleně.

„Protože ty jsi nám taky něco vzala. Možná si vzpomeneš. Možná jsi to viděla. Ale abys neřekla, že tě nenecháme ani vyspat, udělám ti jednu službičku. Nechám tě spát. Ovšem nic není zadarmo. Bohužel pro tebe. A to buď ráda, že tví blízcí jsou prozatím v bezpečí. Podívej,“ ukázal dolů. Tam byla postel táty. Já jako bych byla malý motýlek, který krouží nad domem a vidí skrz. Viděla jsem tátu, jak hluboce oddechuje a něco mumlá. To jsem měla asi po něm. Prý taky mumlám ze spaní. Ovšem pak mi ukázal napravo, já se tam podívala a tam byla další postel. Ovšem tam už nespal táta, ale spolužák ze školy. Teda nepoznala jsem ho podle zraku, i když jsem teď viděla, ale podle toho, co měl napsané na pyžamu. Bylo to srandovní. Skoro dospělý kluk a má pyžamo, kde má své jméno. Ale jen díky tomu jsem ho poznala. Ovšem raději bych byla, kdyby to pyžamo na sobě neměl. Nevěděla bych, jak se jmenuje. Měla bych menší výčitky svědomí. Možná bych ani neměla tak velké a namlouvala si, že to není moje vina, že jsem ho neznala.

Potom se tam zalesklo cosi ostrého. Nůž, jak jsem si všimla. A stála tam osoba a měla na sobě černý plášť. Podívala jsem se, kdo to je. Když jsem teda byla ten motýl, nebo co vůbec. Přiletěla jsem před tu tvář. Ne. To není možné. Vždyť ten spí. Mike zabíjel sám sebe? To je blbost. Ale ten Mike v černém plášti si lehnul na Mike v posteli. A už tam nebyl. Najednou se Mikovo tělo začalo cukat. Potom mu z uší, očí, nosu - a já raději nechtěla vědět, odkud ještě – začala téct krev. Bylo to strašné. Oči jsem nemohla zavřít a slyšela jsem, jak se vzadu za mnou někdo ukrutně směje. Ten hlas bych už poznala kdekoli.

Když se Mikovo tělo docukalo, ten duch, nebo co to bylo za netvora, vylezl z Mika. Jeho nůž už byl krvavý. A když se podíval nahoru, na mě, jako by mě viděl, jeho oči byly sytě oranžové. Cože?

„Tak hezky spi. A nezapomeň, to ty zaviňuješ jejich smrt,“ upozornil mě ten odporný hlas, pak jsem už jenom viděla tmu. Opravdu mě nechal spát. Už jsem ani nevnímala tu tmu, ale neprobudila jsem se.

(Hudba)

Když jsem konečně procitla, začala jsem brečet. Už dávno jsem se přesvědčila, že to, co se děje v těch snech, je pravda. Stejně tak, jako ten potok krve, do kterého jsem spadla, a jehož obsah byl z Angely.

Jenom jsem ležela ve stejné poloze, v jaké jsem se probudila. Hodiny jsem ani nezkontrolovala. Jenom jsem ležela a poslouchala všechno okolo sebe. Viděla jsem celou místnost. Samozřejmě sluchem. Na stole zase ležet ten papír, na kterém určitě byl jejich přiblblý vzkaz. Ale já si ho nevšímala. Ptáci zpívali venku za oknem, které bylo otevřené. Nevím, kdo ho otevřel. Možná táta, když šel spát po tom fotbalovém zápase.

Slzy se mi spouštěly proudem. Začala mě z toho dokonce bolet hlava, ale slzy se kutálely dál. Už jsem měla vyjetý potůček na tváři, dokonce tam už byly i slané cestičky. Já jsem ovšem plakala dál. Věděla jsem, co bude na tom papíře. Věděla jsem, co tam napsali, kdo to napsal, a proč to je. Ale stále tady bylo to ještě jedno proč. Proč zrovna já a ne někdo jiný. Ano, nepřála bych to nikomu, ale proč já? Neužila jsem si to dost? Ano, říkali, že jsem jim něco vzala, že jsem to viděla, ale já jsem viděla jenom před tou nehodou s mámou a tím blbcem, který to vše zavinil. A oni říkali, že jsem jim něco vzala. Moment… Nemysleli někoho?

Vzala jsem ten papír poté, co jsem se prudce posadila.

Tvůj kamarád zemřel kvůli tobě. Víme, koho máš ráda. Dávej si na své dvě milované osoby pozor!

Co jiného jsem mohla čekat, že?

„Tati, jedem do školy?“ zakřičela jsem, když jsem byla už se snídaní skoro hotová a táta stále nikde. Proč asi tak dlouho spí? Jo, nebude to tím, co jsem si myslela? Koukal se dlouho do noci na fotbal. Jo, to bude ten důvod.

„Co?“ šoupal se ze schodů ospale táta. Tak ten teď musel vstát.

„Jedeme do školy,“ oznámila jsem mu.

„Ale já nechci,“ řekl otráveně.

„Ale já jdu do školy. Ty musíš do práce. V kolik ti vůbec začíná?“ zeptala jsem se.

„Já jedu do práce až zítra,“ mávnul rukou a šel si asi udělat kafe, aby se trochu probudil. To se teda má.

Dojeli jsme do školy. Já jsem se toho sice děsila, ale nedala jsem nic znát.

„Slyšeli jste to? Policie si s tím neví rady. Další člověk se ztratil. Mike Newton,“ šeptali si mezi sebou ostatní. Já jen se sklopenou hlavou vystoupila, pozdravila tátu a šla do školy na hodinu.

„Ahoj, Bello,“ přidal se ke mně Edward. Ale slyšela jsem ještě další tři oddechování. Nedivila jsem se už, že neslyším srdce. Byli to Cullenovi. Jen nevím kteří. Ale tipuju si aspoň dva další z nich. Alice a Emmetta.

„Ahoj Edwarde, Alice, Emmette a ještě někdo. Tebe si asi netipnou správně. Jaspere?“ zatipovala jsem. Rose se se mnou moc nebaví, takže Jasper je pravděpodobnější.

„Tipla sis správně,“ zajásala Alice. Já ji to jen odkývala a dneska s nimi už moc nemluvila.

Po škole mě Edward zastavil. Divila jsem se, že je ještě tady. Vždyť mu muselo už dávno skončit vyučování. A pokud končil stejně jako já, tak i tak by už měl být doma. Vždyť jsem se táhla jako šnek. Dneska jsem se celý den táhla jako šnek. Jsem zvědavá, jestli to, na co jsem přišla, je pravda. A jestli něčím můžu zabránit to, aby ti blbci zabíjeli nevinné lidi jenom proto, že jsem s nimi prohodila jedno pitomé „ahoj“.

„Hm?“ Na víc jsem se nezmohla. Na víc jsem neměla sílu. To s Angelou mě mrzelo. Ovšem to, co se stalo Mikovi. Ne, že bych ho více znala, nebo že bych k němu dokonce něco cítila… To ne, ale prostě jsem celou tu jeho vraždu viděla. Někdo od NICH si vzal jeho podobu. Pak zalezl do něho a vypadalo to, jako by ho rozřezal zevnitř. Jako kdyby někdo dokázal to, aby mohl rozřezávat lidi z jejich nitra. A to je strašné.

„Bello, no tak. Co se děje? Dneska jsi nějaká… Jiná,“ řekl po chvíli, když nenašel slova. Já jsem před sebou jenom klepala hůlkou, abych „viděla“ na cestu. Do školy jsem ji ještě pořád brala, pro jistotu. Ale za chvíli se moje hůlka o něco zastavila. Myslela jsem, že jsem jenom špatně šla, tak jsem se otočila, abych mohla jít jinou cestou. Někde, kde není zeď. Ale tam byla taky, ta zeď. A ať jsem se otáčela, kde jsem chtěla, ta zeď tam byla pořád. Až po chvíli mi to docvaklo. Zeď = Edward.

„Edwarde, no tak. Pusť mě. Chtěla bych jít domů,“ řekla jsem otráveně a s neskrývanou bolestí v hlase.

„En, dokud mi neřekneš, co se děje,“ řekl. V tu chvíli zafoukal vítr a přinesl mi přímo před obličej list. Já jsem ho dávala dolů, ale všimla jsem si rýh. Rychle jsem je přečetla. Jo, vzkaz od nich.

Nesmíš to nikomu říct. Jinak táta, Edward… Však víš.

„Nemůžu ti to říct. Opravdu ne. A i kdybych chtěla a mohla, tak ti to neřeknu. Je to moje věc a do ní ti nic není. Navíc bys mi stejně nepomohl,“ ukončila jsem svou řeč.

„Ale já ti můžu pomoct. Uvidíš. Svěř se mi. Já tě nechci vidět takhle smutnou. Já nechci, abys byla jako růže mezi trny. Já chci, abys byla ta růže, která kvete s radostí, bez trnů,“ řekl Edward.

„Ale já jsem ten trn, chápeš? Já jsem trn ve všem. Jsem trn v tvém i mém životě. Nevidím. Chápeš to? Já nevidím, takže se ode mě drž dál. Stejně ti nemůžu nic dát. Chápeš? Nic. Jsem slepá a pro tebe, tak krásného, jsem nicka,“ zakřičela jsem na něho. Nevšímala jsem si ostatních. Jestli tady ostatní vůbec byli.

„Ale ty jsi pro mě ta jediná růže mezi vším trním na světě. Ty jsi jediná krásná růže, která by šla poznat kdekoli. Ta jediná, která voní jenom mě. A co, že má květ utrhnutý jeden okvětní lístek? Stejně je to květ, který je nádherný,“ řekl mile Edward. Já se jenom otočila a šla.

„Prosím. Já ti můžu pomoct,“ řekl ještě jednou. Ale pro mě naposledy. Dala jsem mu ruku na rameno a usmála se na něho. On mi tu ruku chytnul a začal ji hladit. Já ji rychle vzala a přehodila ho přes rameno. A rychle jsem zdrhala pryč. Slyšela jsem tátovo auto, jak přijíždí a ihned jsem nastoupila. Divila jsem se, že jsem nenarazila do někoho nebo něčeho.

„Ahoj, Bello. Jak ses dneska měla ve škole?“ zeptal se zvědavě táta.

„Prosím, jeď,“ poprosila jsem ho. Táta se rozjel a já jsem za to byla ráda.