Kapitola první

Kapitola první

Vstávala jsem do celkem chladného rána. Na chlad jsem tady už byla zvyklá. Byla jsem zvyklá a měla ho ráda.

„Jak se máš, tati?“ zeptala jsem se a šla dál. Byla jsem ráda, že tady nechal pípací přístroj. Jinak bych byla slepá. No vlastně já jsem. Jsem slepá, ale přesto vidím. Jak je to možné? Vidím sluchem. Můj sluch se naštěstí vyvinul tak dokonale, že mi nahrazuje oči. Nemusím se dívat, stačí, když poslouchám. Když je někde nějaký hluk, odráží se. Odráží se od předmětů, které jsou blízko něho. Je to vlastně něco jako radar. Slyším, kde se zvuk odrazí. A jak se to vlastně stalo, že jsem teď slepá. Byla to nehoda. A díky ní jsem ztratila zrak. To by mi ani tak moc nevadilo. Už jsem si na to zvykla. Ale co bylo horší, přišla jsem o mámu. O René.

Moje máma mi byla vším. Kamarádkou, mámou, vrbou i dobrým společníkem na všechno. Opravdu jsem ji mohla svěřit všechno, co jsem měla na srdci. Díky tomu, jak moc jsem si s mojí mámou rozuměla, jsem neměla ve škole moc kamarádek. Nepotřebovala jsem je. A když já nepotřebovala je, brali si to osobně a vyhýbali se mi. Pohrdali nade mnou. Dělali, že neexistuju. Mysleli si, že jsem jenom nějaká namyšlená holka.

Když mi bylo deset, byla jsem ještě takový prcek, jeli jsme s mamkou na nákupy. René vždy milovala nákupy. Nikdy ji nebyl šatník dost velký. Musela mít stále nové a nové oblečení. Prý móda se mění každou minutu. Proto jí musela být součástí. Byla dost kreativní a pořád vymýšlela co s oblečením, jak ho namixovat, jak ho doma upravit, co kde přišít, došít… Pro ni nebylo nic nemožné, když se týkalo módy. Byl to nakupovací maniak a já s ní na nákupy chodila ráda.

Měli jsme toho hodně nakoupeného. Každá měla aspoň dvě tašky v jedné ruce. Měli jsme koupené boty, šaty, kabátky, mikiny, kalhoty, taky něco pro taťku… Prostě jsme měli nakoupeno ze všeho trošku.

Povídali jsme si, vládla dobrá nálada, ale jen do doby, než jsme šli nějakou boční uličkou.

Nemohla jsem dál přemýšlet. Vyhnala jsem to prozatím z hlavy. Až budu na to připravená, dovyprávím vám to.

„Dobře Bells. Jak si se vyspala dneska ty?“ zeptal se mě táta. Když mluvil, mohla jsem si prohlédnout jeho tvář. Sice jsem ji viděla, když jsem tedy ještě vůbec něco viděla, ale lidé se mění, postupem času.

„Celkem dobře,“ odpověděla jsem. Doufala jsem, že to vyznělo dobře. Ale podle jeho odezvy asi ne.

„Bells. Už se tím netrap. Nebyla to tvoje vina. Nikdo za to nemohl,“ utěšoval mě. Ale já věděla, že to moje vina byla, tak nevím, proč mi tvrdil opak. Já prostě vím, že jsem to zavinila já. A taky proto jsem oslepla. Byl to můj trest za to, že jsem ji zabila. Že už není mezi námi.

„Ale já vím, že jsem to nebyla já,“ řekla jsem mu, ale v duchu si myslela přesný opak.

„Půjdeš do školy?“ zeptal se mě.

„Konečně. Můžu?“ zajásala jsem. Charlie mě nechtěl pustit do školy. Byla jsem slepá, podle něho. Ale číst jsem dokázala. Kromě toho, že jsem měla vyvinutý sluch, můj hmat taky nebyl na škodu. Nepotřebovala jsem umět brailovo písmo. Když jsem přejela po papíře, věděla jsem, co je tam napsáno. Cítila jsem i jemnou prohlubeň na papíře. Mohla jsem si přečíst i noviny. S obrázky to ale bylo horší. Bylo tam na mě moc čar najednou. S jednoduchými obrázky typu hlava=kulička, tělo=čárka, ručičky=dvě čárky, nožičky=dvě čárky, to bylo v nejlepším pořádku.

Myslím si, že mě Charlie posílá do školy jenom proto, abych přišla na jinačí myšlenky. Chtěl, abych si našla kamarády a nelpěla stále jenom na minulosti. Na mojí minulé mámě, kamarádce, nakupovacím maniakovi, vrbě…

„Tak se stěhujeme?“ zeptal se.

„Tati, děkuju. Moc, moc, moc. Opravdu strašně moc. A kde se stěhujeme?“ zajásala jsem. V tomhle městě jsem sice vyrůstala, chodila do školy ještě před nehodou, znala plno lidí, neměla žádné kamarády… Já ale chtěla poznat něco jiného. Chtěla jsem poznat nové lidi a chtěla jsem pryč z tohohle místa. Z místa, které mi tak moc připomíná mámu.

„Stěhujeme se do Forks. Znáš to?“ Jak bych to neznala? Znala jsem to moc dobře. Brala jsem  to se svojí soukromou učitelkou, a navíc, bylo to blízko pobřeží. Nějaká pláž La Push. Doma jsem se musela učit sama. Chodila mě učit soukromá učitelka. Na školu mě prostě Charlie pustit nechtěl.

Bylo toho tolik zařizování najednou. Nejdřive samozřejmě ten domeček, ano, budeme bydlet v domečku, koupit. Jak jsem se dozvěděla, Charlie s tím už tak nějak počítal, takže už to zamluvil. Teď to stačilo už jenom potvrdit.

Další na řadě bylo zabalit věci. Já jsem řekla, že si zabalím sama. Věděla jsem, co si s sebou vzít. Můj čich mi aspoň trošku pomáhal zjistit, co přesně si beru. I když můj hmat nebyl pozadu.

Moje oblečení se vlezlo do jedné tašky a to ještě byla poloprázdná. Když chtěl táta začít znovu, tak jsem si nechtěla brát oblečení, které jsem kupovala s René. Po jejím odchodu už jsem na nákupech byla jenom, když už to bylo nejnutnější. Což bylo tak jednou za rok. Víc jsem toho nepotřebovala. Nepotřebovala a ani nechtěla. Nemuseli hned všichni vědět, že jsem slepá. Ano, nejbližší sousedé to věděli. Ale ty to tolik zarazilo, že o tom nekecly. Což jsem se divila, protože naše sousedky byly strašné drbny.

Tašky už byly, teda aspoň s oblečením. Ještě jsem vzala moje věci. Mám hůlku slepeckou. Tu jsem si složila a naskládala do tašky s oblečením. Vešlo by se jich tam klidně deset.

Slepeckou hůlku jsem nepoužívala. Jenom když jsem šla někde ven, mezi lidi. Venku jsem si nebyla moc jistá. Jak už jsem řekla, ven jsem moc nechodila. Bylo tam moc hluků najednou, takže se všechno splývalo tak trochu do sebe.

„Belli… “ zakřičel na mě z patra Charlie.

„Ano tati?“ zakřičela jsem nazpět.

„Máš i to pípátko?“ zeptal se.

„To vezmu až zítra, ať se tady můžu pohybovat,“ řekla jsem zamyšleně.

Už zítra jedeme pryč. Jedeme na místo, kde je ještě méně lidí, než tady. Je tam krásný vzduch a prý budeme mít u domečku les. Tam bude ticho a klid. Myslím, že venku budu častěji. Klid je něco po mne.

Šla jsem se osprchovat. Kapky se od mého těla odrážely v ještě menších kapkách. Dívala jsem se, kde dopadaly. Dopadaly na kachličky a tam pokaždé udělaly malý rámus. Můj radar to zaznamenal a viděla jsem aspoň na chvilku tu kachličku. Kapka se ve zlomku sekundy ztratila. Zemřela. Bylo po ní. Jako maminka. Taky odešla. Taky ve zlomku sekundy byla a potom už ne. Taky to bylo kvůli mně. Kapky taky padaly na kachličky kvůli mně. Padali na kachličky, protože se odrazily ode mne.

Když jsem se osprchovala, oblékla jsem se do svého trička na spaní a kalhot. Oboje dvoje bylo potrhané. Dírka tam, dírka sem.

Pípátko v patře bylo opravdu skvělý nápad. Viděla jsem moje dveře a zamířila k nim.

Můj „radar“ nebyl zelený. Všechno, co jsem díky sluchu viděla, bylo červené. Červená barva vládla všude. Červená, jako krev. Proto jsem na sobě červenou nechtěla nosit. Červená mi připomínala mojí slepotu a mojí vinu. Mojí vraždu.

Lehla jsem si do postele a byla uklidněná. Teď vám můžu konečně dopovídat, jak to bylo. Teď jsem na to dost silná, a taky jsem sama. Před Charliem jsem nemohla.