Kapitola sedmnáctá

Kapitola sedmnáctá

„Přestaň křičet. Nechci ti ublížit,“ řekla ta osoba. A já přestala. Ale přemýšlela jsem, že jakmile tu ruku spustí, začnu křičet. Vlastně ještě lépe. Začnu bojovat. A ne potom, ale hned.

Moje bojovnost, která mi zůstala po mamince, se ozvala a já jsem tu dotyčnou osobu přehodila přes rameno. Jakmile byla ne zemi, chtěla jsem ji přišpendlit k zemi, ale nebyla tam. Jak se mohla tak rychle dostat jinde. Pohyb jsem slyšela za sebou a cítila proudění vzduchu. Sehnula jsem se, protože se to nebezpečně blízko zase k mé hlavě.

„Já se budu prát. Nech mě být,“ řekla jsem odhodlaným hlasem a postavila se do bojové pozice. Ruce jsem v pěstech vystrčila před sebe, nohy jsem měla od sebe a v kolenou pokrčené, abych měla lepší rovnováhu. Pouze v bojích se má nešikovnost neprojevovala. Proto jsem strašně bojovala. Učila jsem se nové chvaty a přitom jsem se aspoň chvíli cítila nezranitelná. Aspoň chvíli jsem se nemusela strachovat, že někde zakopnu, že jsem totální nemehlo.

Boj se stal mým životem poté, co máma umřela. I když ho táta předehnal, boj byl na druhém místě. Ale teď… Už byl na třetím. Bohužel Edward byl na prvním.

„Neboj se. Nic ti nechci udělat, jenom si s tebou promluvit,“ řekl hlas, který jsem poznala až teď.

„Edwarde? Co tady sakra děláš?“ zaklela jsem, ale svou pozici jsem neopustila. Asi ho odsud budu muset vykopat, aby za mnou nelezl.

Miluju ho, ale takhle ho ochráním. Nikdy v životě se nebudu moci zamilovat, protože tak ohrozím všechny kolem sebe. Stačí to, že táta je v nebezpečí.

„Chtěl jsem si promluvit. Říkal jsem ti to už dole.“

„Já nemyslím, co tady chceš, ale jak ses sem dostal,“ tvářila jsem se na něj naštvaně.

„Na chvíli jsi nevnímala, tak jsem se sem vplížil. A tvůj táta si mě ani nevšimnul,“ vysvětlil jednoduše. No jasně. Táta, když má fotbal, nevnímá. To mě mohlo napadnout.

„Dobře, ale já bych chtěla jít spát.“ Byla to lež. Já nechci jít spát už nikdy v životě. Ale budu muset. Jsem člověk, který má své potřeby a tohle je, bohužel pro mě, jedna z nich. Spánek.

„Nevypadáš tak. Bello. Prosím, promluvme si. Já ti přece nechci ublížit. Chci to s tebou jenom vyřešit. Nechci, aby ses trápila,“ žádal mě smutným hlasem. Byl tak smutný, že jsem měla slzy na krajíčku. Proč mu musím ubližovat, ptala jsem se sama sebe.

Protože jinak umře, doplnila jsem se. Byla to pravda. I za cenu, že mu ublížím, bude žít. Zraněný na duši, ale živý.

„Ne, Edwarde. Nepromluvíme si. A navíc, proč nechceš, abych se trápila? A jestli to opravdu nechceš, přišel jsi pozdě. Já se trápím už od svého dětství,“ otočila jsem se k němu zády. Šla jsem si sednout na postel. Nohy jsem pokrčila a dala na postel. Obličej jsem si schovala v klíně a rukama objala celé nohy. Byla jsem zabalená do klubíčka, aby mi nikdo nemohl ublížit. Nikdo, kromě nich. Těm já se neubráním. Bohužel. Nikdy jsem se s nimi nesetkala naživo, kromě toho podělaného dne, takže jim jejich nenechavé zadky nakopat nemůžu.

„Ne, Bello, prosím. Přestaň. Mučí mě to. Přestaň se trápit,“ přistoupil ke mně a objal mě kolem zad.

„To nemůžu. V téhle situaci nemůžu. Nech mě prosím být. V tomhle mi opravdu nepomůžeš.“

„Bello, ale já tě miluju. Já ti chci pomoct, ať už je to co chce. Přece se nenecháš vydírat,“ odporoval mi stále Edward. Proč je pořád tak tvrdohlavý. Ale moment, jak ví o tom listu?

„Proč si myslíš, že mě někdo vydírá?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Prostě to vím. Ale o mě se bát nemusíš. Nic se mi nestane. Opravdu,“ řekl Edward, aby to zamaskoval.

Konečně jsem zvedla hlavu a „podívala“ se mu do očí. Sice to bylo těžké, najít jeho krásné oči, když ani nefoukal vítr, ani jeho srdce nebilo. A jak vím, že má krásné oči? Protože osoba, jako je on, je ani jiné mýt nemůže.

„To nevíš. Nikdy to nevíš. Já si to taky myslela a podívej se na mě. Nevidím. Tak mě nech trápit se a běž. Zapomeň na mě, protože to ti přinese štěstí. Najdeš si jinou, lepší, než jsem já. Nějakou, která vidí, která se ti může podívat do tvých krásných očí. Sakra, vždyť ani nevím, jakou mají barvu,“ povzdychla jsem si a sklopila zrak.

„Bello, to vůbec nevadí. Já tě miluju takovou, jaká jsi. Chápeš to?“ stál si za svým.

„Stvoření, vraha, jako já, nemůžeš milovat.“ Narážela jsem na ten osudný den.

„Ani nevíš,“ zašeptal Edward.

„A teď… Běž pryč. Moc tě o to prosím. Už jsme si popovídali, jak jsi chtěl. Teď můžeš odejít. Nech mě se tady trápit a žij si svůj život,“ pobídla jsem ho, postavila se a přešla k oknu. Byl krásný lehký vánek. Už žádná vichřice. Nevím, jestli už byla tma, nebo ne. Dívala jsem se do lesa, který se rozléhal za oknem, a stejně jsem ho neviděla. Neviděla jsem, jakou barvu má. Zelenou? Ale jaký odstín? Jsou tam keře s barevnými okvětními lístky? Jsou tam někde ptáci, kteří mají mladé a krmí je, aby nabrali sílu a mohli poté vzlétnout sami?

Náhle mě okolo pasu objaly studené ruce a mně se po těle zježily chloupky. A zimou to nebylo.

„Ale ne o tom, co jsem chtěl. O čem jsou tvé noční můry?“ zeptal se. Já jsem jeho ruce odmotala z mého pasu a otočila se k němu čelem. Nečekala jsem, že jeho dech mě pošimrá na nose. Byl velice blízko a já jsem přestávala myslet.

„Edwarde…“ vydechla jsem.

„Co?“ zeptal se. Potom jsem se trochu vzpamatovala a odsunula se z okna. Jestli bylo světlo, mohli nás vidět. Nebo by nás ještě uviděli a to jsem nemohla připustit. Ne, když mu stále hrozilo nebezpeční od nich.

Jakmile jsem se odsunula od okna, hned byl zase přede mnou.

„Řekni mi to,“ poprosil znovu. Já jsem ho skoro neposlouchala a měla strašné nutkání zase si ho prohlédnout. A ne jenom ušima. Ale rukama. Mýma druhýma očima.

„Můžu si tě ještě prohlédnout,“ zašeptala jsem zastřeným hlasem, který jsem ani nepoznávala. Čekala jsem na odpověď, ale místo ní mi Edward chytl ruce a přenesl je na svůj obličej. To jsem brala jako souhlas.

Přejížděla jsem znovu a znovu po jeho obličeji. On měl oči zavřené a zrychleně dýchal. Přejela jsem mu přes čelo, neměl ho ani moc velké, ani moc malé. Tak akorát, dokonalé. Oči, které teď měl zavřené, zdobily dlouhé husté řasy, které se pod mým dotykem zachvěly. Noc měl rovný. Jeho ústa mě ovšem lákaly nejvíce. Přejížděla jsem po nich stále dokola a touha ve mně se hromadila za velikou zeď, které se říkalo rozum. Ten teď na mě křičel, ať toho nechám, protože mu hrozí smrt, ale já jsem si toho nevšímala. Přejížděla jsem po jeho obličeji stále dokola, abych si ho zapamatovala co nejvíce, když to může být naposledy, co k němu budu takhle blízko. Musím se od něho držet dál. Třeba už po něm nebudu tolik toužit. Ale ne teď.

Když jsem měla celý jeho obličej zmapovaný, přešla jsem do vlasů. Měl je husté a roztřepené do všech stran. Potom jsem opatrně přejela přes krk k jeho hrudi. Byla vypracovaná dokonale. On celý byl dokonalý. Chladila mě do horkých prstů. Začaly se mi třást a já jsem jimi zajela pod košili, abych si ho mohla lépe zmapovat. Přes košili mi to nestačilo.

Už jsem ho znala dokonale, ale to mi nestačilo. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale pomalu jsem rukama přejela k jeho krku a přitáhla si ho blíže k ústům.

„Edwarde, necháš mě být, prosím? Já to potřebuju. Musím to vyřešit. Sama. A nechci, aby se ti něco stalo,“ zašeptala jsem mu do rtů, které byly tak blízko těch mých.

„Bello, tohle po mně nechtěj, prosím,“ zašeptal mi nazpátek.

„Ale chci,“ odpověděla jsem a skoncovala s tou mezerou mezi našimi rty. Políbila jsem ho a ucítila výbuch rozkoše. Jeho rty chutnaly po pomerančích, které jsem měla tak moc ráda (omlouvám se, že to není jako v knize, ale tady se mi jeho „chuť“ takhle hodila). Líbali jsme se opatrně, ale přesto s vášní, kterou jsme v sobě už dlouho drželi. Jako bych znovu začala vidět. Viděla jsem celou jeho lásku. Věřila jsem v ní. Své ruce jsem přesunula na jeho dokonalou hruď a rozepínala jsem mu knoflíčky. Když se mé ruce dostaly na jeho hruď, zasténala jsem mu do úst a slyšela jeho odezvu v podobě vrčení. To se mi líbilo.

Pootevřela jsem pusu a Edward mi jazykem vniknul do pusy.

A v tom jsem si uvědomila, že má vášeň mě přemohla.

Chvíli jsem se s ním líbala, ale potom jsem se odtáhla, naposledy ho líbnula na spodní ret a otevřela oči. Všechno bylo zase červené. Hnusně, krvavě odporné.

Opřela jsem si hlavu o tu jeho a zrychleně dýchala. Celou tu dobu jsem se odhodlávala k tomu, abych to vůbec vyslovila. Asi se z toho zhroutím, ale musím to udělat. I když bylo tohle to nejlepší, co jsem zažila a myslím, že s Edwardem bych zažila i další překrásně věci a chvilky. Ale prostě jsem to musela udělat.

„Edwarde,“ řekla jsem stále ještě udýchaně.

„Hm,?“ zamručel.

„Moc se omlouvám, že to teď řeknu, ale tohle bylo poprvé a naposledy, co se tohle stalo. Už se to nesmí stát a ty prosím odejdi. Pro tvé dobro. A taky pro můj klid. Odejdi a zapomeň na mě, nebo aspoň předstírej, že mě nemáš nějak extra v lásce. Jestli tohle uděláš, nebudu se tak trápit. Prostě odejdi a tohle může zůstat pouze jako tvůj sen ve tvé mysli. Slib mi to,“ zašeptala jsem, ale už jsem se od něho odtáhla. Musela jsem si zase vyčistit hlavu, ale v jeho přítomnosti, v přítomnosti jeho krásně pomerančové vůně, jsem nemohla.

„Bello, nedělej to, prosím,“ začal zase prosit. Trhalo mi to srdce, přesně jak jsem předpokládala.

„Už jsem to udělala. Odejdi,“ řekla jsem mu, snažila jsem se velice lhostejně, otočila jsem se k němu zády a odešla z pokoje. Šla jsem na záchod. Čekala jsem, až odejde. Neslyšela jsem ho odejít, ale myslím, že už byl pryč. V tu chvíli se mě zmocnila veliká závrať a já se vyzvracela. Bylo mi ze mě zle. Musela jsem to udělat, to jsem věděla, ale stejně mi z toho bylo zle. Odehnala jsem jediného člověka, který mě miloval. I když kdo ví? Třeba to bylo jen chvilkové pobláznění.

Když jsem pomyslela na tohle, vyzvracela jsem se ještě jednou. Stále mi bylo zle, ale šla jsem do koupelny, umyla se, abych ze sebe smyla jeho dotyky, jeho vůni, vzpomínky na něho, i když jsem tohle všechno nechtěla. Vůbec jsem to nechtěla.

Vzala jsem si sprchový gel a chtěla se jím umýt, ale voněl po něm, pomerančově. Jak už jsem říkala, pomerančovou vůni miluju, a když tak voněl on… Musela jsem sprchový gel odložit a poslepu jsem hledala ten od taťky. Lepší, když budu vonět mužsky, než když budu vonět po něm a budu cítit jeho blízkost, i když je daleko.

Převlékla jsem se do pyžama a šla si lehnout. Vešla jsem do pokoje, ale cítila jsem tam pořád jeho přítomnost. Pořád tam pro mě byl. Ukápla mi osamocená slzička a já ji rukávem pyžama utřela. Došla jsem pro mobil a snažila se dýchat co nejméně, abych aspoň trochu zapomněla. Zítra si budu muset koupit nějakou voňavku, která bude mít úplně jinou vůni, než pomeranč. Všechno budu muset vyměnit.

„Dvacet jedna hodin a třináct minut,“ zahlásil mobil. To už je docela dost pozdě.

Šla jsem zkontrolovat tátu, jestli už skončil fotbal.

„Tati?“ zavolala jsem do obýváku, když jsem tam měla namířeno.

„Ano, holčičko?“ zeptal se táta ze sedačky.

„Už ti skončil fotbal?“ zeptala jsem se ho.

„No, za dvě minuty končí. Proč?“ zeptala jsem se.

„Mohla bych tu s tebou chvíli zůstat a pak jít spát k tobě?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, holčičko,“ řekl láskyplně táta.

Když fotbal skončil, šla jsem si lehnout k němu do postele. Aspoň neucítím Edwarda a jeho vůni. A nebudu spát v místnosti, kde jsme… Ach. Ještě teď mě zabolelo u srdce, když jsem si na to vzpomněla.

„Dobrou noc, tati,“ pošeptala jsem, když už jsem skoro nevnímala.

„Dobrou noc, zlatíčko,“ pošeptal nazpátek.

Už jsem usínala, protože bych to nevydržela déle. Už mi klimbaly oči, neudržely by se otevřené. A právě toho jsem se děsila. Právě to mi na tom přišla nebezpečné. Jestli dneska usnu a setkám se s nimi…

Usnula jsem a trnula hrůzou, kdy se mi zase přise**u do snů. Jinak to prostě ani nešlo říct.