Kapitola třináctá

Kapitola třináctá

„Edwarde, pomoc!“zakřičela jsem na něho. Edward se jenom usmál a lusknul prsty. Ten chlap mě pořád tahal za sebou za vlasy a já nevěděla, co to mělo znamenat, to lusknutí. Naštěstí jsem to hned pochopila.

 „Bello, vzbuď se,“ křičel na mě Edward a luskal i u ucha prsty. To bylo to luskání.

„E-Edwarde,“ vzpamatovávala jsem pomalu. Takže to byl jenom sen?

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Omdlela jsi,“ řekl mi starostlivě.

„Au,“ sykla jsem, když jsem se chtěla zvednout.

„Poranila sis hlavu o kámen,“ řekl Edward a už jsem pod sebou necítila zem.

„Kam mě to neseš,“ ptala jsem se zvědavě.

„Domů. Máš asi rozbitou hlavu, doufám, že ne otřes mozku. Potřebuješ si odpočinout a Charlie o tebe má určitě starost. Až tě přinesu domů, zavolám tátovi. Je to doktor. Přijde se ti podívat na tu hlavu,“ odpověděl mi.

„Dobře,“ kývla jsem a schoulila se do jeho náruče ještě víc. Už jsem usínala, když jsem se zaposlouchala do okolních zvuků. Jedno tady ovšem chybělo. Zvuk jeho srdce.

„Bello, nespi. Jestli máš otřes mozku, nesmíš spát,“ zatřepal se mnou jemně.

„Já nespím, ani nemůžu. Teď už se tě musím zeptat. Proč ti nebije srdce. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se třeba jenom přeslechla, ale takhle z blízka… Neslyším ho.“ Ajaj. Asi jsem prozradila něco víc, než jsem chtěla. Jak jsem mu mohla říct, že jsem ho předtím neslyšela. Jak by mohl normální člověk slyšet srdce z takové dálky, která je větší, než 2 centimetry.

Edward ale nic neřekl. Jenom se stále opakovalo zhoupnutí ze strany na stranu. Nic víc. Asi o tom nechtěl mluvit.

„Jsme u tebe doma,“ pošeptal mi a už klepal na dveře rukou, kterou měl pode mnou.

„Už jdu,“ řekl táta.

„Bello, co se stalo!“ řekl táta zděšeným hlasem. Asi se díval na mě.

„Tati, to je v pořádku,“ odmlouvala jsem.

„Ne, není, Bello. Volám tátovi,“ řekl Edward a tím jsem si vysloužila od táty spokojené mručení. Skvělé. Teď si táta myslí, že mu lžu a jedině mu Edward řekne pravdu.

„A jak jste se vlastně vy dva potkali?“ zeptal se. Mám mu říct o těch lanech, nemám? Jenže když mu o nich neřeknu, asi si vysloužím dost dlouhého zaracha do lesa.

„Víš, já jsem byla v lese a potkala jsem Edwarda a ten mě doprovodil domů,“ řekla jsem. Byla to pravda. Sice jsem vynechala nějaké detaily, pro tátu asi dost důležité, ale snad to nebude vadit. Jenom jsem ještě hodila vražedný pohled na místo, kde Edward telefonoval a on se jenom uchechtal. Takže to viděl.

„Děkuju,“ podložil Edward telefon.

„Můj táta je na cestě, aby se mohl podívat na Bellu. Může mít otřes mozku. Já jsem Bellu potkal, ale potom nějak cestou omdlela a spadla. Nestačil jsem ji chytit,“ zamlouval to Edward. Aspoň, že vynechal ty lana. Buď by se mi táta vysmál, nebo by mi příště žádná nepůjčil, abych do lesa nešla.

„Vážně? Bello,“ řekl soucitně táta a už jsem byla v jeho náruči.

„Tati, udusíš mě,“ zasmála jsem se.

„Dobře, promiň,“ zasmál se nazpátek a pustil mě.

Už zase se mi klížily oči, a i když jsem nechtěla usnout, usnula jsem.

„Bello, nespi, nespi,“ třepal se mnou zase Edward.

„Ale když já si nemůžu pomoct,“ odpověděla jsem se zavřenýma očima. Nemohla jsem únavu vyhnat. Stále tady byla a snažila se mě dostat.

Potom někdo zaklepal. Asi otec od Edwarda.

„Už jdu,“ zakřičel táta a hnal se ke dveřím. Moje oči byly zavřené, ovšem slyšela jsem stejně.

„To je můj táta. Vyšetří tě a pak se uvidí,“ zašeptal mi Edward.

„Dobrý den, já jsem Carlisle Cullen. Volal mi Edward. Jdu se podívat na Bellu,“ řekl jenom stručně a už jsem slyšela zavírání dveří.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě ten hlas od dveří.

„Dobrý den, můžu?“ zeptala jsem se a natáhla k němu ruce.

„Chce si tě prohlédnout,“ řekl Edward a já byla vděčná. Asi nevěděl, o co se pokouším.

„Jistě,“ řekl mile a naklonil se ke mně. Byl to starší pán s ostře řezanými rysy v obličeji. Jeho tvář byla pochmurnější a na dotek hodně hebká. Taky to vypadalo, jako kdyby byl velice zkušený. Prostě jako otec dětí.

„Děkuji,“ zašeptala jsem.

„Tak, Bello, co tě bolí?“ zeptal se zvědavě.

 Řekla jsem mu, že mě bolí hlava. On mi ji prohlédnul, dal mi trochu sedativ a zašil hlavu. Divila jsem se, že to všechno dělá tak zkušeně a hlavně, že to nedělá v nemocnici. Ale pokud je prosík, proč ne.

„Tady máš léky proti bolesti. Máš slabý otřes mozku, takže nepůjdeš do konce týdne do školy. Musíš odpočívat.“

„Ale vždyť jsem byla ve škole pouze jeden den a jsem tam nová. Nechci zameškat ještě víc věcí, než doteď,“ bránila jsem se.

„Neodmlouvej, Bello. Potřebuješ odpočívat, jinak bys mohla zase omdlít,“ řekl věcně Edwardův otec.

„Dobře,“ souhlasila jsem.

„Edwarde, mohl bys ji přenést do jejího pokoje?“ zeptal se Carlisle. To bude asi jednodušší, když mu nebudu pořád říkat Edwardův otec. Aspoň v hlavě.

„Charlie, kde má, prosím Vás, Bella pokoj?“ zeptal se Edward táty.

„Samozřejmě. Po schodech nahoru a doleva. Hned první dveře,“ poradil mu táta.

„Děkuji.“

Edward mě položil na postel a já už jsem zavírala oči. Už se mi chtělo spát. Strašně moc.

„Edwarde, kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Je už devět hodin,“ odpověděl jakoby nic. To jsem tam byla tak dlouho?

„Děkuji,“ řekla jsem a už jsem byla skoro v říši snů.

„Bello?“ zašeptal Edward. Já už jsem neměla sílu mu odpovědět. Ať si počká do zítřka.

Když jsem teda neodpovídala, tíha z mé postele byla pryč. Teda tíha jeho těla. Moje bylo stále na posteli.

Potom jsem slyšela rychlý a tichý rozhovor mezi Edwardem a Carlislem. Byl tak tichý, že by ho Charlie těžko mohl slyšet, i kdyby byl hned vedle nich, ale mě to problém nedělalo. To, co mi dělalo problém, byla rychlost, s jakou se ten rozhovor odehrával. Pochytila jsem jenom pár slovíček: stalo, odolal, riskoval… A takové podobné útržky, které mi nedávaly smysl.

Nechala jsem to být, asi to nebude důležité, a oddala se pořádně spánku. Sny bohužel tak příjemné, jako Edward, když mě nesl domů, nebyly.

Už zase jsem byla v těch snech, kterých bych se nejraději zbavila. Stála tam máma, ovšem její oči říkaly, že to není moje máma, jen její tělo, Alice, Edward, Carlisle a ten muž z mé… Halucinace? Co jsem to měla dneska v lese. Sen, halucinaci, vidinu?

„Podívej se na všechny. Ti všichni tě nenávidí. Jen se přetvařují. Mám pravdu?“ zeptal se všech přítomných. Všichni na mě hodili zhnusené pohledy a jenom přikývli. Nejhorší na tom bylo, že jsem to všechno viděla. Že jsem to viděla doopravdy, ne jenom červeně. Všichni se na mě dívali pohledy, které by mohly zabíjet.

„Tohle není moje máma. Ani tohle není pravý Edward a ostatní taktéž. Jen ty jsi tady ten hnusák, který mě v mých snech straší. Jen ty jsi tady ten, kdo mě nenávidí. A taky ti tví kumpáni, kteří jsou v těchhle tělech,“ zakřičela jsem na něho. Už jsem toho měla dost. Nechtěla jsem, aby se tohle stávalo. Musím říct, že Alice vypadala velice mile, až na její oči. Stejně tak i Carlisle. Měl blonďaté vlasy. Poznala jsem ho podle toho, jaký měl obličej. Dobře jsem si ho zapamatovala.

„Když myslíš,“ pokrčil rameny a chystal se pryč.

„Možná nejsou skuteční, ve tvých snech, ale já ano a ti v nich taky. Příště si rozmysli, jak se mnou budeš mluvit a jak jednat,“ zasmál se. Tak hnusně, jako by byl ďábel. Ale i ďábel by se choval mileji. Tohle bylo horší, než ďábel.

Najednou lusknul prsty a byla tma. Neviděla jsem ani na krok. Proč se tohle musí dít? Proč? Kolem uší mi foukal vítr, ale stejně jsem nic neviděla. Ten vítr mi donášel slova, která se linula z dálky. Posměšná slova, která mi jenom přidávala na strachu. Já už nechci.

Najednou jsem padala. Nic pode mnou nebylo. Podívala jsem se dolů a tam se jen sem tam mihly nějaké odlesky. Bohužel červené. Po chvíli jsem začala cítit pach krve. Chtělo se mi zvracet. Čím déle jsem padala, tím víc krve jsem cítila. Po chvíli jsem slyšela i nějaké šplouchání.

Pak jsem dopadla. Dopadla jsem do vody. To jsem si aspoň myslela. Když jsem se vynořila, světlo už tady bylo a já plavala v červené tekutině. Konkrétně v krvi.

„Tohle je krev někoho, koho znáš. Hádej čí?“ zeptal se ten slizký hlas.

„Nechtě mě být. Já se chci probudit. Proč mě nenecháte na pokoji? Co jsem Vám udělala?“ křičela jsem kolem sebe. Nevěděla jsem, kde je. Neviděla jsem ho, jenom slyšela.

„Udělala jsi nám toho celkem dost. Navíc, ještě taky uděláš. Na to vem jed. A jestli chceš vědět, co jsi nám udělala, podívej se,“ řekl a ukázal mi mámu a mě. To jsem nechápala. Proč mi ukazuje mámu? Ukazuje mi ji pořád, spíš její tělo, ale ukazuje. Tentokrát se ale máma usmála, a když jsem se jí podívala do očí, byly to její oči. Ne ty divné, ale její. Moje maminky. Tohle byla moje maminka. Pokusila jsem se k ní plavat, i když to šlo v krvi docela těžko, ale když už jsem se jí skoro dotýkala, zmizela.

„Tak ti přeji hezké probuzení,“ zašeptal mi někdo u ucha a já se vzbudila.

Rychle jsem se posadila a zrychleně dýchala. V puse jsem měla pachuť krve a stále ji cítila. Potom jsem zjistila, že ji mám i na sobě. Co se stalo? „Porozhlédla“ jsem se po pokoji a bála se, co tady ještě najdu. Na stole ležel list. Už zase.

Takhle ses neměla chovat. Tohle pro tebe zatím byl jenom odvar z čase, kterého si teď užiješ do sytosti.

Zapnula jsem mobil a ten mi oznámil, že je sedm hodin. Rychle jsem vstala z postele a běžela do koupelny. Tak jsem ze sebe shodila pyžamo, hodila ho do vody, vyždímala a dala pověsit. Už jsem necítila krev, takže asi byla čerstvá a já jsem jí smyla vodou. Takže by táta neměl nic poznat. Rychle jsem se ještě opláchla vodou a přeběhla zpátky do pokoje. Cestou jsem trochu klopýtla, ale to mě nezastavilo. Vzala jsem si oblečení a oblékla se.

Bylo to divné, ale postel nebyla vůbec cítit žádnou krví.

„Bello, budíček,“ zavolal táta a vešel do pokoje.

„Zlatíčko, ty už jsi?“ divil se.

„No, víš, nějak jsem nemohla spát a před chvílí jsem se vzbudila,“ lhala jsem.

„Tak dobře.“

Nasnídali jsme se, a pak mě táta odvezl do školy. Ve škole se rozneslo, že jedna holka ze školy včera zmizela. Měla jsem špatný pocit a ten se mi potvrdil, když jsem se dozvěděla, že byla nalezená před jejím domem naprosto bez krve.