(1)

„Prosím, vyprávěj nám nějaký příběh, prosím,“ upřela na mě modrozelený pohled Kassandra, Barry a Mary se k ní přidali.

„Tak se teda posaďte,“ svolila jsem a oni si posedali na zem. Na sebe si přitáhli deku a natočili se zády ke krbu, aby je hřál. Seděla jsem ve svém křesle potaženém kůží a přemýšlela, kterou pohádku ještě neslyšeli. Byli tak neposední, a pokud se jim některá z nich nezalíbila, nechtěli ji slyšet podruhé. Mohla bych zkusit jejich oblíbenou.

„Ale nebudete mě přerušovat,“ podívala jsem se na ně přísným pohledem a všichni okamžitě přikyvovali.

„Mami, už zase?“ pokárala mě Elizabeth, moje dcera. Jako kdyby z oka vypadla otci. „Tak, děti, honem do postele. Nesmíte babičku vysilovat. Tady máš,“ přišla ke mně a nalila mi horký čaj z bylinek, které včera nasbírala v lese. Uměla to s nimi.

„Ale nech je, ráda jim povyprávím nějaký příběh,“ zastavila jsem ji. Zamračila se na ty tři - stejným pohledem, který po mně zdědila - sedící na podlaze a potom odešla do jiného pokoje.

„Barry, zapal svíčku,“ poručila jsem mu a on ihned vyskočil a udělal, oč jsem ho žádala. „Takže, bylo, nebylo…“

„Babičko, ale my chceme normální příběh, ne pohádku. Na to jsme už velcí,“ přihlásila se ke slovu Mary.

„Ale copak byste nechtěli?“ podivila jsem se. „Dost velcí, říkáte? A jak mě přesvědčíte?“

„Já už umím jezdit na koni,“ pochválil se Barry. „A bez sedla.“ Vypadal velice pyšně a já měla chuť mu srazit hřebínek. Prozatím jsem ho však nechala tak a jenom se na ně dál přísně dívala.

„Já dneska byla s mámou trhat bylinky. A pomáhala jsem se senem,“ přihlásila se Kassandra.

„Nu dobrá, dobrá,“ utnula jsem je. „Přemluvili jste mne. Tak se tedy pohodlně posaďte a já vám řeknu příběh o jednom mládenci na koni,“ začala jsem.

***

V údolí se rozléhal zvuk dopadajících kopyt na trávu a vítr si pohrával s korunami stromů. Zeleň všude vládla svou kouzelnou mocí a pomáhala barevným květinám růst. Rytmus kopyt vydával svou vlastní melodii a žil svým vlastním životem.

Uprostřed louky na koni klusal rytíř ve své stříbřité zbroji, i když by se jí nedalo říkat stříbřitá. Byla zanesená od všemožných bitev a černota z kouře mnoha ohňů se na ní držela jako smůla na kůře stromu. Za jednu ruku držel uzdu svého tmavě hnědého oře a druhou měl položenou na jílci meče, pro každý případ. Klusal po smaragdově zelené trávě a vítr mu foukal do přilbice.

Zastavil se u blankytně modrého jezírka a sundal si přilbici. Po ramenou se mu rozprostřely havraní vlasy, se kterými si pohrával okolo foukající vítr. Na tváři mu hrál pobavený úsměv. Obloha byla blankytně modrá, bez mráčku, a jeho zbroj všude okolo házela odlesky, pokud si paprsky našly čisté místo. Ve vlasech mu občas pableskovala havraní modř a nad jeho hlavou krouřil orel a občas hlasitě křikl. Povytáhl meč z pochvy a kolem něho začal vítr vytvářet kolečka z povlávající trávy. Úsměv se rytíři ještě rozšířil a po chvíli meč zase vrátil na své místo. Seskočil z koně a sundal si zbroj. Tady se nemusel bát, bylo zde bezpečno, prozatím. Jeho přátelé už vše obhlídli, stejně jako on. Vytáhl z brašny u sedla kousek chleba a přešel ke svému oři. Utrhl jeden kousek a dal mu žrát. Potom napřáhl ruku, na kterou se mu snesl jeho věrný kamarád, orel.

„Tak zase dneska jenom o suchém krajíci chleba,“ oznámil svému orlovi a utrhnul mu kousek. „Vím, asi to není nic moc, ale možná si přilepšíme,“ svěřil se mu a sedl si k jezeru, kde by mohly plavat ryby. Z brašny vytáhl provázek, který už byl opotřebený z věčného užívání. Potřeboval by vylepšit, napadlo ho. Utrhl kousek chleba a přivázal ho k němu. Potom hodil do vody. Určitě ještě budou muset nabrat co nejvíce vody, pomyslel si.

Kůň, kterému nedával jméno, protože koni odcházejí a přicházejí velice rychle, se přesunul ze svého místa k okraji jezírka a začal se pojit.

Tohle měl nejraději. Všude jenom ticho, žádné nebezpečí, zvuky přírody se všude okolo ozývají a žádné hlasy lidí. Tak si připadá nejbezpečněji, nejjistěji.

Když mu začala cukat provázek, rychle ho vytáhnul. Chytil ale tak malou rybu, že by to nestačilo ani na zasycení žaludku dítěte, natož dospělého muže. Hodil tu malou hostinu na zem a utrhl další kousek chleba. Orel se vrhnul na novou potravu, o kterou se aspoň trochu musel bít a neměl ji naservírovanou na stříbrném podnose.

„Je to bída, já vím,“ zamumlal si pod nosem a dál čekal, jestli se něco chytne. Provázek připevnil k většímu kameni a odešel pro vaky. Poslední z nich, pátá, byla ještě ze čtvrtiny plná, ale ostatní zely prázdnotou. Tohle místo se mu zatraceně hodilo. Nabral do nich tolik, kolik se vešlo, a upevnil je zpátky k sedlu. Potom zamířil ke své „udici“, sedl si a čekal.

Ramena se mu napjala, když uslyšel tiché šeptání. Poslouchal, co mu sděluje a snažil se vše si zapamatovat. Když hlas domluvil, kývl.

„Tome, máme práci. Konečně se aspoň trochu pořádně najíme a napijeme,“ řekl svému příteli, který trhal ještě se škubající rybu na kousky. Jemně pohnul hlavou, jako by rozuměl, ale dál se věnoval kořisti. Rytíř vzal do ruky provázek zrovna ve chvíli, kdy se začal cukat.

„Máme večeři,“ zaradoval se pro sebe rytíř a vytáhl už o něco větší rybu, než byla ta první. Už tak dlouho toužil po nějakém mase, že měl chuť ji sníst syrovou, ale nakonec zůstal rozumný a zašel do malého lesíka pro aspoň trochu suchého dřeva.

„Dneska už ale nikam nepojedeme,“ konstatoval, když měl konečně plný žaludek a spokojený jazyk. Našel si místo u jezírka, které kryly koruny stromů, aby byl chráněný před ranní padající rosou, a připravil se k spánku. Zbroj, brnění i přilbici odložil vedle sebe a nechal si na sobě pouze košili a kalhoty. Koně už odstrojil a na hrušce seděl Tom. Oba podřimovali, takže rytíř byl jediný, kdo ještě bděl.

Než zavřel oči, přemýšlel o smyslu svého putování. Jezdí od města k městu, podle toho, kde ho potřebují. Pomáhá tam, s čím je potřeba, ale stejně se nikde neusadí, i když ho o to žádají. Možná mu je předurčeno bloudit po světě sám. Možná proto, co umí, už mu nemá být dopřáno další lidské společnosti. Ne trvalé. Možná… To slovo nesnášel. Možností má člověk mnoho, ale co takhle povinnosti? Kdo je plní? Každý jde pouze za svými možnostmi, jen tam, kam může.

Pobouřeně si povzdechl a převalil se na bok. S jemným vánkem kolébajícím ho ke spánku usnul.

Ráno ho probudilo slunce svítící přímo do tváře a vyvádějící Tom. Rytíř byl okamžitě ve střehu a rozhlížel se a pátral všemi smysly v okolí po nějakém nebezpečí. Nic neslyšel, ale na instinkt svého orlího přítele vždycky dal a pokaždé se mu to vyplatilo. Rychle sbalil kůži, na které spal, svoje věci a osedlal koně. Ten začínal být netrpělivý z nervozity a uspěchanosti svého pána, které u něho málokdy zaznamenával.

Nemělo cenu utíkat po louce. Jako rychle pohybující se cíl a navíc s tmavým koněm a brněním, které odráží světlo, by byl velice nápadný a tedy i lehkou kořistí. Proto vzal koně za uzdu a pomalu jej vedl mezi stromy. Hnědá se mezi kmeny stromu ztratí a přes jejich koruny sem slunce nezasvítí. Tom zamával křídly a vznesl se na oblohu. Pozoroval krajinu pod sebou a hledal nebezpečí, které vycítil.

Rytíř mezitím čekal a ruku měl klidně položenou na jílci svého meče. Občas se stávalo, že se jeho cesta křížila s další. Nechtěl se ale moc ukazovat, neboť o něm kolovaly různé zvěsti. Říkali mu orlí rytíř, neboť s sebou stále nosil svého přítele a taky se vyprávělo, že je neporazitelný. Rychlý jako vítr a silný jako statný strom. Neměl zrovna velký zájem dokazovat tlupám, jestli je to pravda. Pokud si lidé vyprávěli v určitých ohledech takové nesmysly, jemu na tom nezáleželo. Ať si klidně vykládají, že je samotný bůh.

Po louce se prohnala malá skupinka lidí na koních s červeno-černými barvami na praporech. Rytíř netušil, odkud jsou, netvářili se ale moc příjemně. Zastavili se na místě, kde ještě před chvílí snil své tajné sny, a rozhlíželi se. Možná, kdyby využil momentu překvapení, stačil by na ně. Ale nač se vysilovat, když má další úkol nedaleko? Na ostražitosti ovšem nepolevil. Prohlížel si všech dvanáct mužů a díval se jim do očí. Viděl tam pouze radost z utrpení a touhu po zlatě. Tohle nejsou zrovna milí a čestní muži. Pokud by došlo k boji, nebojovali by fér.

Palcem hladil pochvu meče a přejížděl po tvarech záštity. Tento meč zdědil po svém otci a ten ho možná zdědil po svém, nikdy se však nedozvěděl, komu původně patřil. Každopádně záštita znázorňovala orla s roztaženými křídly a nataženými pařátky, jako by chtěl útočit. Což byla další věc, která se dědila. Otec vždy naučil svého syna chovat a využívat orla. Začínalo se kolem deseti let, kdy už mladý chlapec ovládal jízdu na koni, aspoň základní boj s mečem nebo dýkou. Tehdy si mohl vysloužit svého pomocníka.

Chvíli se muži ještě rozhlíželi, ale potom jeden z nich něco vykřikl, ukázal před sebe a všichni se tím směrem rozjeli. Rytíř se stále nepřestával soustředit, kdyby to náhodou byla léčka, a díval se za odjíždějícími muži. Ty oči si bude pamatovat, ať už na ně narazí kdekoli.

Nad sebou slyšel křik Toma a nastavil ruku. Po chvíli mu na ní orel přistál a klovl ho jemně do ruky. Vzduch byl čistý a oni se mohli vydat dál. Jediný problém spočíval v tom, že potřebovali jet přesně tím směrem, kam odjela skupinka před chvílí, ale narazit na ně nechtěli. Takže kudy teď?

„Veď nás, kamaráde!“ křikl do vzduchu rytíř, osedlal koně a ustrojil se. Nechal ho se ještě naposledy napojit, zkontroloval, že je vše na svém místě a nic nechybí, a vyšvihl se do sedla. Vítr okolo něho začal vát a ohýbal trávu napravo od směru, kterým se vydali muži s červeno-černými prapory. Pobídl koně a tryskem se vydal, kam mu vítr ukazoval.

Jel už hodinu a stále nezpomaloval, až konečně uviděl malé městečko a dál za ním, až úplně daleko, spatřil věže hradu. S červeno-černými vlajkami. Bezva, žene se do jámy lvové, aby pomohl dalším lidem. Ale potřebuje to, potřebuje zase cítit na jazyku chuť vína a pečeného kuřete, chce se zase jednou pořádně najíst, ne jen živořit na chlebu a čisté vodě a občasné rybě. A navíc má povinnost pomáhat.

Ale hlavně, že je nepotkal přímo. Udělá ve městě, co bude třeba, pokusí se nikde moc neukazovat, a potom zase odjede. Hotovo, vyřízeno. Nechtělo se mu mrhat lidskými životy, byť ti muži byli zlí a vyžívali se ve smrti.

Zpomalil koně do klusu a pomalu se dostával blíž k městu. Vypustil Toma, aby obhlédl situaci a nevědomky hladil svůj meč, jako by na něj spoléhal, že mu pomůže, ať už se v tomto městě stane cokoli.

Krokem a s Tomem na rameni vstoupil do města. Pár zlaťáků mu ještě zbylo, proto věřil, že na nocleh v nějakém zapadlém hostinci to postačí. Sesedl z koně a vzal ho za uzdu. Tom mu stále seděl na rameni a ostřížím zrakem prohledával okolí stejně jako jeho pán. Rytíř si nechal svou přilbici, aby mu nikdo neviděl do tváře, dělával to tak vždy a až před spánkem ji sundával.

Ulice byly téměř liduprázdné a rytíř si povšiml usedajícího prachu. Ti muži tudy museli projet teprve před chvílí a podle počtu lidí by tipoval, že nemají zrovna velkou oblibu a že se jich zřejmě bojí.

Před sebou viděl ceduli hostince U polámaných židlí. Vykročil k němu a kolem sebe slyšel zvyšující se hluk. Lidé se už odvažovali vystupovat z uliček a pokračovat ve své cestě či práci. Co tady bude za úkol, to ví jen samotný Bůh. Koně uvázal ke stromu za hostincem, kde nebylo tolik rušno, dal mu napít a najíst a odstrojil ho.

„Dobré odpoledne, přeji,“ ozval se. „Potřeboval bych se nocleh, na pár dní.“

„Máme jeden volný pokoj nahoře. Pokud vám to nevyhovuje, můžete jít zase o dům dál,“ ozval se otráveně hospodský, ale vzal jeho dva zlaťáky a ukázal mu na schody. Vypadaly, že se každou chvíli rozboří a rytíř ani nechtěl přemýšlet o tom, jak malý jeho pokoj bude. Možná by se někdy mohl konečně polepšit a strávit noc venku, kde by měl klid a nemusel by svého koně někde ustájit.

Jenom kývnul a vydal se nahoru po vrzajících dřevěných prknech. Příště si určitě najdu nějaké místo venku, bude to pohodlnější, sliboval si.

Pokoj byl tak malý, že se musel ohýbat, aby tudy vůbec prošel. Sundal si vak a rozložil si kůži na dřevěnou postel.

Sundal ze sebe brnění a přilbici a převlékl se do hábitu s kápí, kterou si nasadil na hlavu.

„Tome, ty mi to tady pohlídáš,“ přikázal mu a otevřel okno. Podíval se dolů a zjistil, že to není zase taková výška. „Hned budu zpátky,“ oznámil mu a skočil. Dopadl v podřepu na nohy a potom se zvedl. Plížil se postranními uličkami, aby ho nikdo nezahlédl, a v zádech cítil paprsky slunce. Je ještě moc brzy na to, aby mohl prozkoumat něco víc. Toulal se po městě a sledoval, co lidé dělají. Byla to nuda, ale aspoň mohl zjistit, jak velké město je a kudy se kam dostane. Děti kolem křičely a výskaly a házely si s kameny. Trochu ho z toho začínaly bolet uši, a proto se vydal zase o kousek dál. Lidé jezdili na koních s povozy ven, za město na pole a zase zpátky. Pracovali, živili svou rodinu. Pro rytíře byla jeho rodina meč a Tom. Tom byl vlastně to jediné, co mu po otci zbylo.

Najednou v dálce, ve všem tom hluku a rámusu a rachotu uslyšel něco, co se ničemu nepodobalo. Líbezný hlásek vyluzoval tóny, které byly hodny zpěvu sirén. Chvíli se obával, že to je siréna, neboť ho ten hlas tolik vábil a rytíř měl chuť se za ním vydat a zjistit, odkud pochází. Které dívce či ženě vychází z hrdla?. Musí to zjistit. Musí se přesvědčit, že ho nešálí sluch.

Vykročil do rušné ulice, hlavu stále sklopenou, aby mu ani paprsek slunce nedopadl na tvář, a šel za svým sluchem.

„Mládenče, mohl bys mi pomoct?“ zastavil ho jeden stařík. Rytíř ho chtěl odbít, chtěl se dostat za majitelkou toho hlasu, ale zpěv náhle ustal. Jako kdyby staříkova slova utnula jejich příval a on se cítil zase sám a smutný.

Vzpamatoval se a kývnul na staříka. Vzal od něho oba pytle s čímsi a hodil si je na záda.

„O ne, chlapče, to nemusíš. Stačí, když poneseš jenom jeden. Nechci tě strhat,“ protestoval.

„Nejsem slabý a jen tak se nesložím,“ odsekl mu přátelským hlasem. Nemyslel to zle, spíš byl jenom zvědavý a rozrušený z toho, že obyčejný hlas, pocházející odnikud a od nikoho, ho dokázal tak omámit. Že s ním dokázal provést kouzla, která se ještě nikomu nepovedla.

***

„Tak, ale dneska už to stačí, jsem unavená a musím jít spát,“ usmála jsem se na mé posluchače ospale a protřela si oči. Svíčka už skoro dohořela a v krbu žhnulo jenom pár uhlíků.

„Babičko, ale čí byl ten hlas?“ zeptala se zvědavě Kassandra.

„To se dozvíš zase zítra, jestli budeš pilně pracovat a pomáhat mamince,“ odvětila jsem jí, postavila se a opřela o svou hůl. Čekala jsem, že Barry a Mary v otázkách přidají. Vždycky byli vnímaví, takže se ptali i na sebemenší detaily, a navíc chtěli vědět vše. Úplně všechno. Jenom Mary se svými dotazy šetřila, byla z nich asi nejtišší, ale když už se na něco zeptala, vždy jen na podstatnou a naprosto logickou věc. Někdy jsem v ní viděla jejího dědečka.

„Ale proč jsi to skončila tak napínavě? A jak přesně vypadal ten orel?“ zajímal se okamžitě Barry.

„Už žádné otázky a honem spát. Už dávno jste měli ležet v postelích a já to také potřebuju jako sůl. Doufejte, že zítra vstanete, jinak večer žádné pokračování nebude,“ pokárala jsem je, ale zároveň se těšila tomu, že jim můžu pokračování povyprávět. Chytilo mě to a já chtěla vyprávět dál. Věděla jsem přesně, která slova mám zvolit, kde dělat pauzy… Příběh se mi odehrával jako živý před očima, ale to bych moc spěchala.

U dveří jsem spatřila stát Elizabeth. „Ty jsi taky poslouchala?“ usmála jsem se na ni.

„Ty víš, že miluju tvůj hlas. Je příjemný a umíš zaujmout. To se ti musí nechat. Ale tenhle jsi mi nikdy nevyprávěla, když jsem byla malá.“

„Taky jsi mě nikdy o žádný příběh nežádala. To až ty tvé nezbedy jsou zvědavé. Sebraly ti ji dočista všechnu.“

„Ale stejně si myslím, že bys měla být místním vypravěčem.“

Zasmála jsem se jejímu nápadu. „Ale děvenko, na to jsem už moc stará. Nemůžu si tady pochodovat po vesnici a vyprávět všem pohádky.“

„Mohla bys,“ usmála se na mě a pohladila mě po ruce. „Ty nebudeš nikdy stará.“

Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a odebrala se do komnat. Přitáhla jsem si na sebe starou potrhanou deku a sfoukla svíčku. S odehrávajícím se příběhem za mýma očima jsem usnula. Tohle se jim určitě bude líbit.