1 kapitola

17.02.2010 17:25

Prolog:

Vidět vše z ptačí perspektivy je nádherný pocit. Cítit tu volnost a svobodu, něco, co se slovy ani nedá popsat.

Mimochodem, jmenuji se Isabella Swan a je mi 17 let. Bydlím u svého otce Charlieho v malém, zapadlém městečku jménem Forks. Lidí tady moc nebydlí, a tak se tady zná každý s každým.

Déšť je tady na denním pořádku. Mně osobně déšť nevadí. A když náhodou neprší, tak je aspoň zataženo. Málokdy se stane, že by svítilo sluníčko. To vysvitne asi třikrát nebo čtyřikrát do roka. Ale už jsem si na to všechno zvykla.

Ze začátku jsem to tu nechtěla ani cítit. Nechtěla jsem tu trávit ani chvilku mého času. Pak jsme si ale s Charliem, tedy tátou, padli do noty, a i když není zrovna moc výmluvný, hádky nejsou a docela si rozumíme.

Jsem tady docela šťastná. Táta bydlí v malém baráčku, nebo už polorozpadlém baráčku. Já bydlím v poschodí. Mám pokoj sladěný do fialové a bílé barvy. V rohu mám svoje oblíbené houpací křeslo, ve kterém jsem se jako malá strašně ráda houpala. Na stole se usídlil strašně zastaralý počítač, ale na těch pár chvilek, kdy na něj jsem a odpovídám mamce na její dotazy v e-mailech, nebo si popřípadě najdu něco do školy, to stačí.

1. kapitola

Dneska se mi do školy absolutně nechce. Znáte ten pocit? Já dokonale. Vstávat ráno po víkendu do školy, ale nejraději byste ještě leželi. I když ležet by mě po čase asi přestalo bavit. Tak fajn, vstávám.

Oblékla jsem se. Vzala jsem si rifle a černé triko a šla dolů. Táta už dole byl, snídal a četl při tom noviny. Typické. Na stole byl ještě jeden talíř se snídaní navíc. Zřejmě pro mě. Nevypadá to, že by to bylo k snědku. Uchichtla jsem se pro sebe.

„Ahoj, tati. Jak ses dneska vyspal?“ zeptala jsem se. Vypadal, že ho něco trápí. Později se ho na to zeptám.

„Ahoj, Bells. Vyspal jsem se hezky. A ty?“

„Hmmm“, odpověděla jsem a s velkou váhavostí se zakousla do, při troše dobré vůle by se tomu dalo říkat, snídaně.

Táta už byl po snídani, a tak se vydal opět do práce do toho deštivého dne.

Dneska měli přijet Cullenovi. Mělo jich být pět. Pět dětí doktora Cullena. Jsem na ně zvědavá. A jelikož tu jiná střední škola není, to víte malé městečko, tak je stoprocentně uvidím. Už teď je lituju. Vím, jak bylo mě, když jsem se uprostřed školního roku přestěhovala. Byla jsem jako nová hračka na hraní. Každý ji chce mít. Předávají si ji z ruky do ruky.

Cesta byla dlouhá. Z mého náklaďáčku více jak padesátka nevyšla, takže cesta netrvala krátce. Díky té pomalé jízdě jsem měla možnost zase pozorovat okolí. Za ty dva a půl roku, co jsem tady, jsem ji znala dokonale, ale stejně mě vždy něco překvapilo. Nová květinka, zlomená větvička, cokoli. Dnešek nebyl výjimkou.

Dnes na kraji silnice ležela mrtvá srnka. Tedy aspoň se mi zdálo, že je to srnka. Nešlo tam vidět tak dobře. Ale i tak to bylo divné. Žádné mrtvé zvíře tady ještě nebylo. Ani když byla lovecká sezóna. Nesmělo se lovit blízko silnice, aby se někdo nezranil. O tom jsem musela něco vědět, vždyť jsem dcerou policejního náčelníka. Ale ta srnka vypadala nějak jinak. Zvláštně. Divně. Nepřirozeně. Nebezpečně.

Pouze jedno mrknutí stačilo na to, aby se srnka ztratila, mihnutí u srnky u mě vyvolalo podivné tušení. Rychlost, jakou se ta věc pohybovala, byla neuvěřitelná. Tak tak jsem postřehla, že se vůbec něco mihlo.

Jakmile ta věc byla pryč, bylo pryč i tělo mrtvé srnky.

Tak tohle bylo opravdu divné. Celou cestu jsem přemýšlela, co to mohlo být. Cestu jsem znala nazpaměť, takže na cestu se dívat nebylo potřeba. Celou tu záležitost jsem si nedovedla nijak vysvětlit. Možná jsem měla jenom vidiny, halucinace nebo ty byl mikrospánek se snem, když jsem byla ráno tak unavená. Štípla jsem se do ruky, ale byla jsem vzhůru, takže žádný mikrospánek.

Tyhle úvahy a spekulace mě zaměstnaly na celou cest, takže když jsem přijížděla ke škole, byla jsem překvapená, že už jsem u školy.

Hledala jsem své obvyklé místo na parkování, ale moje parkovací místo zabralo nějaké stříbrné Volvo. A hned vedle něj stál Jeep. Ani jedno auto nebylo místní. To bych musela vědět, když se tady tak dobře známe. Tiše jsem zaklela a hledala další volné místo. Asi to budou ti noví spolužáci.

Oči mi zavadily o hodinky a bylo už třičtvrtě. To moje zamyšlení nejspíš zbrdilo moji cestu. Dala jsem se do běhu, tedy jestli by se tomu dalo říkat běh. Doklopýtala jsem do třídy společně se zvoněním. Uff oddechla jsem si. Učitel ještě ve třídě nebyl, a tak při vydýchávání bylo dost času na připravení na hodinu. Sešit a učebnici jsem vytáhla z batohu a hodila na lavici. Až teď jsem si ale všimla…

 

Diskusní téma: 1 kapitola

Neboli nájdené žiadne príspevky.

Pridať nový príspevok