18. kapitola

18. kapitola

BELLA:

Chtěla jsem se jít podívat dál po pokojích, ale slyšela jsem něco. Tedy ne já, ale Edward. Tedy klon Edwarda. Už se do toho zamotávám.

Když jsem se pořádně zaměřila, slyšela jsem něčí hlas. Holčičí hlas.

‚Jak to, že jsem ho viděla doma s ptákem a potom u Carlislea v nemocnici. To je divný. Že bych už začala bláznit. Kdo viděl upíra blázna? Asi nikdo, co? Musím se jít potom uklidnit nakupováním. Koho bych potom mohla vytáhnout?’ a podobné myšlenky. Tak takhle může přemýšlet jenom Alice. Ale moment. Já ji slyším přes Edwarda? Tak to je teda bomba.

Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Pořád jsem byla vyjevená, jako lední medvěd v teplé vodě. Jak se tohle mohlo stát? To jsem jako přebírala i schopnosti? Tak to je bomba. Wow.

Ale to už v pokoji stála Alice. Stála tam a dívala se na mě vyjeveně. Kdo by se nedíval, kdyby viděl ptáka velkého jako zmenšený slon a na rameni svého ‚bratra’, který se s ním nosí a výraz má nepřítomný. Budu muset s těmi klony něco udělat. Jinak si pak někdo všimne toho výrazu. Ale už jsem neměla čas přemýšlet. Alice se ke mně blížila a natahovala ke mně ruku. Jako bych byla nějaká andulka. Ale Alice jsem měla ráda. Na ruku jsem ji šla. Usmála jsem se na ni a ona zůstala stát ještě nehybněji než předtím. Jako by nebyla mezi námi živými. I když ona vlastně už nebyla.

Když se trochu vzpamatovala, už jsem ji nechtěla trápit, tak jsem na ni mrkla a odletěla. Letěla jsem domů.

Doma jsem nechala zmizet Bellu. Už ty klony musím nějak pojmenovat. Začínám se v nich ztrácet. Tak tedy Mému klonu budu říkat Isy. Je to druhá část mého jména. Aspoň se nebudu plést sama sobě. Co to povídám?

Ouha. Jeden obraz mi tady zůstal. Od Edwarda. Ale jak Bych ho jinak pojmenovala? No, to vymyslím později. Teď jsem se soustředila na ten obraz. Byla paráda slyšet něčí myšlenky.

OBRAZ EDWARDA (Belina hlava):

„Edwarde? Nepůjdeš se mnou nakupovat?“ zeptala se Alice šibalsky.

„Alice, já bych to raději nechala… nechal na jindy.“ Tyhle přeřeky si musím pro příště ušetřit.

„Ale proč? Vždyť tě vidím se mnou v nákupech,“ řekla a prosila dál.

„Nechceš otravovat někoho jiného?“ zeptal se.

„Proč jsi takový? Vypadá to, jak bys to ani nebyl ty,“ řekla naštvaně a s neslušně nadávajícími myšlenkami odešla. Byla to paráda, mít schopnost, jako můj klon.

Už mě nic nedrželo. Edwarda jsem mohla v klidu zničit. Teda jeho klon. Aspoň prozatím. Už jsem nepotřebovala jeho čtení myšlenek. Mně zatím stačily moje dary. Až se s nimi pořádně naučím, potom teprve můžu zkusit jiné.

Když jsem ho zrušila, už byl večer. Ani jsem si nevšimla, že už se setmělo a jak pozdě je. Byl už devět hodin.

Sešla jsem dolů do obýváku. V křesle seděl Charlie. Jako vždycky. Sledoval zápas, popíjel pivo a fandil o sto šest.

Z lednice jsem vyndala chleba a namazala ho máslem. Přihodila šunku, sýr, okurku, a rajče. Měla jsem ráda věci pomíchané. Smíchané chutě. Ovšem ne všechno smíchané.

Sedla jsem si ke stolu a začala jíst. Po očku jsem sledovala zápas, který právě běžel v televizi. Fotbalu moc nefandím, takže jsem vůbec netušila, o co tam jde, a kdo s kým hraje.

„Tati, jak bylo v práci?“ zeptala jsem se, když to ticho, které přerušovaly hlasy komentátorů z televize, už nebylo únosné.

„Ježiši, Bells. Tohle mi nedělej. Skoro jsem z tebe dostal infarkt. Takhle se sem vplížit,“ odpověděl a srdce mu běželo jako o závod. Příště si na to opravdu budu muset dát pozor.

„Promiň, tati. Tak jak teda bylo v práci?“ zeptala jsem se. Nevím proč, ale cítila jsem nějaké horko uvnitř sebe, které pomalu, ale jistě, ustupovalo. Po pár sekundách už to nebylo horko. Už to bylo takové to normální teplo. Bylo to divné, ale už jsem se tím příliš nezaobírala.

„V práci?“ zeptal se a chvíli přemýšlel, „V práci se nedělo nic moc zvláštního. Znáš to. Nahlásila se nám jedna krádež, ale taky jedna vražda. Nějakou dívku našli na kraji lesa. Ale kdo ví, co se stalo.“ Po těhle slovech jsem se trochu zarazila. Nemáme my, měniči, zachraňovat i lidské bytosti?

„Tak dobrou noc tati,“ rozloučila jsem se rychle, umyla talířek a šla nahoru.

„Dobrou.“ Slyšela jsem už jenom z dálky.

V pokoji jsem zavřela dveře a přemýšlela. Vražda na kraji lesa. Škoda, že nevím podrobnosti. Chralie mi neřekl všechno. Ale Jamie mi to snad ve škole potom vysvětlí.

V koupelně jsem strávila asi půl hodiny. Nechala jsem na sebe ztékat proud horké vody. Voda mě vždycky uklidňovala. Kapky na moje tělo dopadaly s velkým duněním. Zaposlouchala jsem se do toho rytmu. Bylo to až neuvěřitelné, jak přesné to bylo. Bylo to jako nějaká melodie. Kapky vydávaly svou vlastní melodii. Zaposlouchala jsem se do ní. Byla to melodie útěku. Ani nevím, jak jsem na to přišla, ale měla jsem chuť tu melodii přenést na nějaký hudební nástroj. Nejlépe na piáno.

Vylezla jsem z koupelny a zaplula do pokoje. Tam jsem si sedla na postel a přemýšlela. Bylo to divné, že se najde nějaká mrtvá dívka. Chtěla jsem vědět, co je stalo. Kdo ji zabil. Proč ji zabil. Prostě všechny podrobnosti.

Ani nevím, co to se mnou je. Vždycky, když mi tohle Charlie řekl, jsem k tomu byla lhostejná. Nikdy mě nezajímalo, kdo to je. Jak se to stalo. Kdo je jeho rodina. Jestli jeho rodina trpí. Prostě mě nikdy tyhle myšlenky netrápili. Ale teď se jich nějak nemůžu zbavit. Stále mi to vrtá v hlavě.

S pocitem, že musím na tu záhadu přijít, jednak na to, co se stalo, a jednak na to, proč mě to zajímá, co je se mnou, jsem usnula. Zdál se mi divný sen. Moc zvláštní. Já jsem byla nějaká osoba. Nebyla jsem to já. Viděla jsem očima té osoby. Měla jsem její pomalé reakce, hůř jsem viděla, slyšela, nebyla jsem tak rychlá a už vůbec jsem neměla svoje schopnosti. Prostě jsem byla obyčejná lidská dívka. Zatím jsem byla v klidu, ale po chvíli se přede mnou objevila nějaká žena. Mohla mít tak 23 let. Možná starší, možná mladší. Měla zrzavé, až červené, vlasy. Ale něco mi na ní nesedělo. Měla červené oči. Její karmínové oči zářily do dálky, i když jsem neměla svůj dokonalý zrak.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se jí. Byla to upírka, to bez pochyby. Ale kdo jsem byla já, když ne já?

„Já si jdu pro svačinku,“ odpověděla a vrhla se na mě. Víte co se říká? Že když někdo umře ve spánku, tak umře doopravdy. Ale já nejsem v podstatě já. Já jsem jiná osoba.

Za chvíli jsem ležela na zemi a ta upírka byla zahryznutá do mého krku. Vysávala mojí krev a já jsem za chvíli lítala jako strážný andělíček nad mým vypůjčeným tělem. Ta dívka, kterou jsem na chvíli byla já, byla opravdu hezká. Neměla víc než 18. Takže něco přibližně v mém věku. Měla zavřené oči, takže jsem neviděla, jaké byly. Byla to černovláska. Její obličej byl teď už bledý. Nešlo porovnat, jestli byla tmavější za života, nebo ne. Kulatý obličej a na něm krásný malý nosík jí dodávaly takovou tu dětskou krásu. Která teď už byla k ničemu. Oblečení měla značkové, takže musela být z bohaté rodiny. Chtěla jsem se probudit, ale nešlo to. Nemohla jsem se probrat. Stále jsem lítala s křídly jako andělíček. A dívala se, jak ta upírka „mé“ tělo nese někde do lesa. Já, i když jsem nechtěla, plula za ní.

EDWARD (Ten pravý :D):

Jel jsem za Carlislem. Musel jsem si s ním promluvit. Asi jsem bláznil, nebo co, a proto jsem potřeboval jeho vyšetření. Sice nechápu, jak by se upír mohl zbláznit, ale myslím, že já jsem dostačující důkaz.

„Carlisle. Máš na mě chvilku?“ zeptal jsem se potichu.

‚Co bys potřeboval synu?‘ zeptal se mě v myšlenkách.

„No abych potřeboval vyšetřit. Asi jsem se zbláznil. Ale prosím, ať to zůstane jenom naše tajemství,“ odpověděl jsem mu na myšlenku.

Carlisle se stále prohraboval ve věcech, pracovních věcech a mě vnímal jenom okrajově.

„Carlisle. Já to myslím vážně. Asi jsem mluvil s ptákem,“ zašeptal jsem na něho vážně a zoufale. Carlisleův pohled zamířil kdesi nad moje kolena. A ta jeho myšlenka.

„Ale ne. Já jsem chytil zvláštní druh ptáka na mojí louce. Ten pták je ale moc velký a vypadalo to, že mi rozumí,“ vysvětlil jsem. Když jsem ale viděl Carlisleův nechápavý výrak, musel jsem se nějak obhájit.

„Když mi nevěříš, tak pojeď se mnou domů. Je tam. Nechal jsem ho v kleci. A dal mu tam kolečko na běhání,“ řekl jsem pyšně. Přece nebudu nechávat ptáčka bez pohybu.

„Edwarde. Kolečka na běhání jsou jenom pro křečky,“ pokáral mě Carlisle.

Nic jsem už neříkal a jenom ho propaloval pohled. Carlisle pochopil a šel se mnou. Přišel za sestřičkou na recepci, řekl, že pro dnešek skončil a jelo se domů. Nasedl do auta a celou cest si mě měřil zajímavým pohledem. Kdybych aspoň nemusel slyšet jeho domněnky, co se mi stalo. Buď jsem se trefil hlavou o titan. Nebo jsem spadl ze stromu a narazil na nějaký tvrdý kámen, nebo mi Emmet cvaknul zapalovačem u hlavy a ty jiskřičky mi spálili určitou část mozku.

Když jsme konečně přijeli domů, slyšel jsem myšlenky Alice. Byla na mě naštvaná a proklínala mě. Ale zarazilo mě, když si myslela, že jsem v domě. Já jsem přece venku.

„Alice. Za co mě proklínáš? Co jsem ti udělal? Co jsem všem dneska udělal, že je všechno naruby?“ zeptal jsem se zoufale s rukama zkříženýma a směrem k nebi.

„Víš, jak jsi na mě byl hnusný? A zajímalo by mě, proč jsi nosil toho ptáka na zádech. Stejně mi pak uletěl. A navíc se choval divně. Mrkal na mě,“ zatvářila se nevinně.

„Alice, ty jsi ho pustila ven? Proč? A teď mi Carlisle nebude věřit.“

„Ale já ho nepustila. Ty sám jsi ho nosil na zádech. Když jsem přišla, byl už puštěný.“

„Lžeš,“ vyjel jsem po ní. Teď tady bude hádka století. Jako malé děti. Ona tvrdí, že jsem ho pustil já, ale já ho nepouštěl.

„Tak se mi koukni do hlavy,“ řekla uraženě a ukázala mi, co viděla.