[19]

04.05.2012 18:05

19. kapitola

Probudila se znovu do světla a netušila, proč jí je tak špatně. Nic zkaženého nesnědla. Nebo spíš nejedla vůbec. Ruce ji trochu bolely, hlavně klouby, a cítila se na nic. Co se stalo?

Její oči si přivykly na světlo a ona se porozhlédla kolem. Trochu jí kleslo sebevědomí, když zjistila, že je zase v tom pokoji, ve kterém se probudila naposledy. Takže se asi neosvobodila.

Teprve teď si vzpomněla, že jí zatnuli tipec. Něco na ni hodili, nějaký prach, možná si ho celou dobu hromadili a neuklízeli doma, a ona z toho usnula nebo omdlela. Podívala se na svoje ruce. Na kloubech měla zaschlou krev, to asi po té menší bitce. I když by se to slovem „menší“ asi nedalo vyjádřit. Bila se jako lvice, chtěla na svobodu a mátlo ji, když ji všichni oslovovali Sam. Až jméno Carsamdiel jí něco připomnělo, ale jestli to bylo její pravé jméno… Vlastně nejdřív netušila, jak se jmenuje, ale byla si jistá, že kdyby ho slyšela, určitě by se jí vybavilo.

Ale podstatné teď bylo, že její nohy i ruce někdo připoutal k posteli. Proč? To je vážně ve vězení?

Porozhlédla se kolem a v křesle někdo seděl. Sakra, kdo se to stále u její postele střídá? Nějaký muž seděl v křesle ve stejně nepřirozeném úhlu jako předtím ta paní, její máma… Asi. Jenže co teď? Je tady zamčená a držená jako kanárek v kleci. A stejně jako on už čeká jenom na to, až nějaký kocour otevře dveře klícky a udělá si z ní menší svačinku. Proto se necítila nejlépe, když se nemohla ani hnout. Nesnášela nečinnost. Zajímavé, že tohle si pamatovala dokonale, i když o sobě skoro nic nevěděla.

„Pane? Mohl byste mě prosím odpoutat? Já… Pane?“ zašeptala, jako by se bála jeho reakce. Jenže on stále spal a ne a ne se probudit.

„Pane!“ řekla už normálním hlasem a v duchu si dodávala odvahy. Co by jí mohl udělat? Podle toho, jak je s přehledem zpacifikovala, i když se necítila zrovna nejlépe. Nohy jí nedokázaly pořádně udržet, se svými křídly se setkala teprve poprvé a ruce jí mrzly. Přesto je všechny dokázala porazit. Samozřejmě, pokud by na ni něco nefoukli, byla by vyhrála.

„Sam?“ Už zase to jméno. Copak jí neřeknou jejím pravým jménem? Ale budiž, nechá to být, když se jim to líbí… Teď si nemůže dovolit vyskakovat, není v té pozici.

„Pane, prosím vás, mohl byste mě odvázat? Chtěla bych se trochu protáhnout. Mám ztuhlé svaly po tom dlouhém ležení.“

„Takže si vážně nic nepamatuješ?“ Měla chuť se rozkřiknout, co s tím všichni stále mají? Něco si přece pamatuje a to, že pár vzpomínek – dobře, možná trochu víc – chybí, neznamená, že „si nic nepamatuje“.

„Zdá se, že ne,“ odpověděla stručně, jinak by se neudržela a vyjela po něm.

„Samy, já nevím, jestli tě můžu pustit. Musel bych se zeptat doktorky nebo aspoň sestry. Ale hlavně jde o to, jestli by ses zase nepokusila utéct nebo někoho napadnout. Je to těžké. Navíc se tady moc nevyznám. To víš,“ zasmál se, jako by řekl nějaký žert, „já jsem jen obyčejný člověk.“

„Jasně a já jsem potom pes, který štěká, ale nekouše,“ poznamenala potichu sarkasticky. On to ale zřejmě slyšel.

„Jo, teď se už trochu podobáš na moji holčičku. Taky milovala sarkasmus. I když v poslední době obzvlášť. Vážně si nic nepamatuješ? Ani kousek?“

„Sakra, co s tím všichni máte? Já nejsem malomocná, jen si nepamatuju všechno, to se občas stává, ne? A nejmenuju se Sam a vás neznám!“ rozkřikla se na něho.

Podíval se na ni s úsměvem, ale jeho oči překypovaly bolestí. „Jo, dobře, ale zatím nevím, jak jinak ti říkat, takže zůstanu u tohohle jména. Jinak, jen tak pro připomenutí, jsem tvůj otec. Teď jdu pro tu sestru, ale myslím, že tě nepustí.“ Otočil se ke dveřím a těsně, než vyšel z místnosti, ještě dodal: „Vím, že sis toho teď zažila hodně, že si na mě nepamatuješ a nemůžeš za to, ale takhle agresivní jsi nikdy nebývala.“

Dveře se za ním zavřely a ona osaměla. „Možná to nejsem já, koho považujete za dceru. Možná si mě doopravdy pletete se svou dcerou.“ Chtěla si promnout spánky, protože jí v nich píchalo, ačkoli se právě probudila, jenže její ruce stále ve spárech držela ta pouta a rozhodně ji nehodlala pustit.

„Sakra, kdybyste aspoň vy poslouchaly a otevřely se. Ale i když vám to přikážu, nic se nestane, co?“ Kupodivu se pouta ve vzduchu rozvázaly a uvolnila jí ruce. Zůstala na to zírat s otevřenou pusou a netušila vůbec, co se stalo. Raději si rychle rozvázala i nohy a postavila se na zem. Chvíli si znova zvykala na ten pocit, když člověk stojí, a potom se vydala na obhlídku pokoje. Mezitím uvažovala.

Je pravda, že nemusela být tak nepříjemná a agresivní. Některé ze sester nebo doktorek nebo kdo to vlastně byl, si díky ní odnesou domů šrámy a modřiny. Podle toho, jak měla klouby rozedřené, to mělo od pohlazení daleko. Zatnula ruku v pěst a zaschlá krev jí popraskala. Tak nějak ji uklidnilo, když viděla vytékat bílou, hustou tekutinu, i když si nebyla jistá, jestli je to normální. Ale co je normální?

Nic.

Přešla k malému stolečku, který stál úplně v rohu pokoje. Předtím si ho nevšimla, protože jí v tom bránilo křeslo a její… otec – asi – sedící v něm. Stolek zřejmě sloužil k odkládacím účelům, kdy si na něho někdo položí například kabelku, aby našel tu správnou věc, protože nemá sto rukou, aby si ji ještě držel ze spodu. Jen po něm přejela pohledem, ale ihned se zase vrátila. Nějaký předmět ji na něm upoutal. Byl kulatý, barvou se podobal zlaté, a vystupovaly na něm nějaké znaky. Někdo na něho položil noviny, takže by ho mohla snadno přehlédnout, ale zdálo se, jako by měl vlastní hlas a přivolával ji jako siréna.

Podívala se okolo sebe, jestli někdo nejde, ale ten chlap, nejspíš její otec, se stále nevracel. Rychlými tichými krůčky přiběhla až ke stolku a odhodila časopis, na jehož přední stránce stála nějaká slečna pouze v letním oblečení, takže jí zahalovalo jen nejnutnější partie, opřená o skvěle tvarované auto. Možná, že kdyby si nevšimla té kulaté věci, věnovala by tomu nějakou pozornost. Hlavně kvůli tomu autu. Ale stalo se.

Znova se podívala, jestli ji někdo nesleduje, a potom pomalu přibližovala prsty k tomu skvostu. Bála se, že když se ho dotkne, zmizí jako pára nad hrncem. Nakonec se její prsty přece jenom dotkly té kulaté věci a ona pocítila nesmírný nával energie. V mysli se jí vynořilo zvláštní jméno nebo název. Altatem. Nějak věděla, že se to týká toho předmětu, a rozhodla, že tomu tak bude říkat. Žádné lepší pojmenování neměla a nechtělo se jí tomu říkat věc. Bylo to moc nedůstojné.

Za ní se otevřely dveře. Otočila se a schovala ruku se svým altatem za záda, jako kdyby něco ukradla. Což byla pravda, protože ta věc jí nepatřila. Viděla ji na stole a prostě se jí zalíbila a vzala ji. Neměla žádné právo. Nekoupila si to, nevydělala si na to… Pokud to zjistí, určitě ji znovu připoutají. Navíc si nemohla svoje altatem kam zastrčit, protože na sobě měla jenom jednodílnou noční košili. A jelikož všude kolem se všichni oslovovali doktorko nebo sestro, musela být jedině v nemocnici.

„Sam, jak to, že jste se dostala z postele a z těch pout?“ zeptala se sestra nebo doktorka. Ona se podívala kolem pokoje, aby našla nějakou únikovou cestu.

„Samo se to otevřelo.“ Zatraceně, vždyť vypadala jako králík zahnaný do kouta. Copak to si má nechat líbit? Je pravda, že nemusí být hnusná, ale aby se před nimi třásla strachy a volila pouze útěk, to se na ni nepodobalo.

Co se na tebe teda podobá? ozval se hlásek v její hlavě.

„A i kdybych to udělala já, co vám je do toho? Jsem svobodná a vy na mě nemáte právo. Kdy mě pustíte?“

„Scotte, to vy? Vy jste ji odvázal? Vím, že víte o našem světě a nejste preliis, to ale neznamená, že nám můžete zasahovat do naší kompetence. Dovezli jste nám ji sem, abychom ji uzdravili, to ale nepůjde, pokud se nám budete plést do práce. Víte, co udělala posledně, tak proč jste ji tentokrát pustil?“

„Hele, nechte ho!“ rozkřikla se na ni, protože se jí nelíbilo, jak s ním mluví. Jako kdyby byl méněcenný. Cítila, že musí zakročit, protože jí na něm záleželo, ale proč? Jak to, že se to objevilo tak najednou? Předtím se ho neznala a rozčiloval ji, možná se ho i trochu bála, ale teď spíš cítila úctu, potřebu ochraňovat.

„Já to nebyl, doktorko!“ ozval se ve stejnou dobu jako ona. Podívali se na sebe a jí něco vytanulo v mysli. Nějaké obrazy, kde vystupoval on a nějaká holčička s hnědými dlouhými vlasy a světle modrýma očima. Hráli si spolu a smáli se. Bolest hlavy ji však toho výjevu zbavil a ona se za ni chytila.

Doktorka se na ně dívala trochu podezřívavě, ale potom kývla a otočila se k odchodu. „Hej!“ křikla na ni ještě rychle. „Kdy mě teda pustíte? Já tady už nechci strávit ani chvilku. Držíte mě tady jako ve vězení.“

Doktorka k ní napůl natočila obličej. „Až budete zdravá, půjdete domů,“ řekla stroze. Zavřela za sebou dveře a zmizela na chodbě.

„Bezva, to může trvat i věky.“

„Neboj se, dceruško, dlouho to…“

„Neříkejte mi tak, prosím… Scotte,“ skočila mu do řeči. Z těch všech jmen, která jí dávali, se jí motala hlava, a přitom ani jedna na ni nějak neseděla.

„Ty… si vzpomínáš? Pamatuješ si moje jméno?“ podivil se.

Ona jenom zakroutila hlavou a pousmála se. „Řekla ho doktorka, takže ano, vím, jak se jmenujete.“

„Aha. Nevadí, aspoň máš dobrou krátkodobou paměť, nebo jak tomu odborníci říkají. Máma se šla vyspat, ale každou chvílí by se tady měla objevit. Jo, a Iain a Hope chtěli taky přijít. Doufám, že ti to nevadí.“

„Fajn, klidně mi sem přiveďte celý arsenál, ale chci mít lepší oblečení než je tohle. V tomhle mě nebudou brát vážně.“

Scott chvíli přemýšlel a potom kývnul. „Jen něco vyřídím, hned jsem zpátky.“ Nedostala odpověď na to, jestli to oblečení dostane nebo ne, tak si jenom trucovitě sedla zpátky na postel. Potom si vzpomněla na altatem. Rozevřela dlaň a chvíli se na něj dívala. Jakoby na její ruce zářilo, tulilo se k ní a ukazovalo svou lásku, i když to byl naprostý nesmysl a ona by za to mohla jít do blázince.

Po chvíli se znovu otevřely dveře a stál v nich Scott s něčím v ruce. Jak si po chvíli všimla, bylo to oblečení. Znala ho, určitě ho už někdy nosila. Rychle se po tom natáhla a podívala se pořádně. Potom si vzpomněla. „Děkuju. Ale jak jste to sem dostal tak rychle? To není vůbec normální.“

Scott se zasmál. „To ten váš vílí prach. Zavolal jsem Bailey a ona mi to okamžitě poslala expresem. Taky mi říkala, že jsou už pomalu na cestě.“ Přešel ke křeslu a sedl si. Něco měl ještě na jazyku, ale ona se obávala, že to neřekne. Navíc se chtěla převléct a před ním to nedokázala. Vždyť byl úplně cizí.

„Víš, Sam, mohla by sis vzpomenout. Já vím, že to neovlivníš a vím, že to není tak jednoduché, ale prostě si to přeju. Bailey to ničí. Já to na ní vidím. Je z toho celá špatná a já netuším, jak jí zlepšit náladu. Kdyby sis vzpomněla, všechno by se zlepšilo. Neměj mi to za zlé, spíš to říkám jen proto, aby se to mohlo splnit. Možná si i trochu ulevit.“

Při jeho řeči si vzpomínala na neurčité pocity. Pocity bolesti, smutku a sebeobviňování, ale netušila proč. Nechtěla je cítit, tyhle odporné jehličky emocí, které by ani nemusely existovat. Obrnila se proti nim a zavřela je hluboko v sobě. Nač vytahovat draka chrlícího oheň, když proti němu nemáte žádné zbraně ani obranu?

„Já… pokusím se, ale teď bych se chtěla převléct. Jak jste řekl, za chvilku tady jsou… oni.“ Nepamatovala si jejich jména, jenom té paní, její mámy. Jí by i věřila, Scottovi moc ne. Nepodobali se na sebe.

Ale vždyť se ani neviděla v zrcadle, jak může vědět, jestli se podobají nebo ne?

„Jo, promiň, Sam.“ Projela jí vlna vzteku, ale udržela ho v sobě a nedala na sobě nic znát. Kývla mu v odpověď, a když se zavřely dveře, začala se převlékat. Jakmile na sobě ucítila látku tak dobře známého oblečení, hned ji zaplavila vlna klidu. Nikdy by netušila, že pouhý kus oblečení jí bude připadat tak blízký v tomhle chaosu, kde jsou všichni mimo její kruh a nikdo v něm. Je tam sama, bez přátel. Možná ale… jednu kamarádku má, jenže její jméno halila jistá mlha.

Když byla oblečená, sedla si do křesla a zastrčila si altatem do kapsy jeanů.

Panty dveří vrzly a dovnitř se vehnali čtyři lidé. Scott, Bailey nebo-li, s největší pravděpodobností, její máma, a kluk a holka, kteří měli stejnou hnědě-zrzavou barvu vlasů a totožně dobrácké oči. Další emoce se vynořily jako lavina, avšak ona je ihned udupala do země, protože se bála, že by se proměnily ve špatné. Nechtěla riskovat.

Dívala se na ně zkoumavě. Ty oči… zelenošedé skulinky se zavrtávaly do ní a ona se cítila trochu nesvá, nahá. Znala je, měla je určitě ráda, ale nic víc. Jako kdyby někdo kolem ní vytvořil tenkou skleněnou stěnu a ona prostě nemohla vstoupit za tu neprůhlednou linii.

„Sam!“ zakřičela ta holka a běžela ji obejmout. Ona byla okamžitě na nohou a postavila se do bojovného postoje. Ten kluk chytil tu holku za rameno a stáhl ji zpátky k sobě. Vypadali jako dvojčata, ale nebyla si tím tak jistá.

„Pro pořádek. Nejsem Sam a nevím, kdo jste. Takže nebuďte zklamaní. Zřejmě jsem i jiná osoba, než za kterou mě máte.“ Ani netušila, proč je varovala.

„Cože? To je blbost. Vždyť já jsem Hope. Jinak, moc ti děkuju za záchranu. Neměla jsem ještě šanci ti poděkovat. Zachránila jsi mě před ní. Nevím, kde bych teď byla, nebýt tebe. Myslím, že bych ležela pod kytičkami a právě bych popíjela kafíčko s Vílou. Hele, tak jak ses jí zbavila? Vidím, že to nedopadlo tak moc skvěle, jak jsem si myslela, protože jsi skončila tady, ale…“

„Hope!“ okřikl ji ten kluk. „Víš, co Bailey říkala. Přestaň s tím, vždyť málem zemřela.“ Poslední slova skoro šeptal, přesto je slyšela. Upíral vražedný pohled na Hope a stále ji držel za rameno. Podívala se na jeho ruku a uvažovala, jestli by dokázala Hopeino rameno rozdrtit, nebo zdání klame.

„Copak jsi neposlouchala, když se to doma řešilo?“

Hope se na něho podívala, jako kdyby vůbec netušila, o co se jedná. „A ono se něco řešilo?“

„V kuchyni. Včera večer. U večeře, když jsme měli sekanou.“

„Ne, to jsem poslouchala hudbu,“ pokrčila rameny nezaujatě a absolutně si neuvědomovala bratrův vztek, který z něho sálal na sto honů. Nebrala to jako nějakou chybu, ale normální věc, která se stává každý den.

„Hope!“ zaúpěl. „Prostě pro jednou drž pusu a raději nic neříkej.“

„Víš, že to neumím.“

V očích mu zableskl hněv. „Tak se to nauč!“

Ona ztratila nervy. „Už jste skončili se sourozeneckou hádkou a můžeme se rozejít, nebo se budu muset dál dívat na telenovelu?“

„Ty víš, že jsme sourozenci?“

Ona protočila panenkami a zaťala ruce v pěst. „Ne. Já jsem blbá a ať se mi stalo cokoliv, nevidím, že máte stejné oči a vlasy. Vlastně pardon, vy nemůžete být sourozenci. Vy jste určitě otec a dcera. Kde by se jinak vzala ta podoba?“ pronesla ironicky a uvolněně si zase sedla do křesla. Do boku jí znovu naráželo altatem. Přejela po něm rukou jako by byla nějaký abstinující kuřák. „Proč ze mě děláte všichni pitomce? Já stále myslím, haló, mám mozek, hlavu na krku. Nebo… počkat!“ osahala si teatrálně krk. „Jo, mám ji. Doufám, že ji taky vidíte, jinak to bude určitě halucinacemi.“

„Co se s ní stalo?“ zeptal se potichu ten kluk její mámy.

„Nevím, ale asi není ve své kůži,“ odpověděla mu ironicky. Ona to celé slyšela a jen si znuděně prohlížela nehty, jestli za nimi nemá nějaký nepořádek, který je potřeba vystrnadit. Netušila, co si od toho všichni slibovali. Přijdou za ní, jakoby je měla znát, a chtějí po ní co?

„Tak…“ vstala energicky a přitom plácla rukama do opěrek křesla. „Myslím, že tady nikdo nechce strávit věčnost. Prostě mi řekněte, proč jste tady, a co ode mě chcete. Potom se můžeme rozloučit jako šťastná rodinka.“

„Vždyť jsme tě přišli navštívit,“ podivil se ten kluk.

„Díky… ehm.“

„Iain.“

„Fajn. Díky, Iaine. Jsem za to ráda a teď můžete jít. Viděli jste mě, navštívili jste mě, já vás přijala, chvíli se s váma pobavila a je to vyřízené. Ještě nějaký nesplněný bod u pojmu návštěva?“

„Já myslím, že to nemá cenu. Doktorka říkala, že si postupně bude vzpomínat sama. Asi tomu musíme nechat volný průběh. Kdo ví, Nalla jí třeba ublížila, použila nějaké kouzlo, které ale určitě za chvilku vyprchá,“ promluvila její máma.

„Ne, pugorem říkal, že když ji našel, krvácela, ale stále věděla, kdo je. Muselo se jí to stát potom. Třeba ztratila moc krve a to jí něco provedlo s mozkem.“

„To těžko,“ přidala se Hope. „To by byla nějak postižená, ne? Kulhala by, neuměla by mluvit nebo tak. Ale vždyť se tady s náma hádá a tak. Já myslím, že se to spraví. Vždyť Sam je silná a vždycky byla. Jinak by mě nedokázala zachránit před Nallou.“

Pugorem?“ skočila jim do jejich hovoru. „Kdo to je?“

„To je náš učitel. Učitel boje. Zatím jsme teda probírali jenom teorii, ale včera se zmínil, že už brzo začneme s praxí.“ Tvářila se zmateně a její nitro bláznilo. Blikal a křičel v ní červený alarm a ona toužila někde být, ačkoliv netušila kde. Měla pocit, že něco zmeškala, že něco zapomněla udělat a je to strašně důležité, ale vůbec si nemohla vzpomenout, co to, sakra, má být.

Iain chvíli ještě čekal, jestli něco dodá, ale potom se všichni otočili k odchodu.

„Ty, Hope!“ zavolala na ni ještě ve dveřích. Hope se otočila a dívala se na ni s očima naplněnýma slzami. Připadala si trochu provinile, protože věděla, že ty slzy způsobila ona. Jenže ona se nedokázala přetvařovat, že je Sam, když nebyla. I kdyby chtěla, stále se bude cítit cize. Do konce života je dlouhá doba.

„Jak jsi říkala to jméno? Před kým jsem tě to měla zachránit?“

„Myslíš Nallu? Tvoji bývalou nejlepší kamarádku, podle slov tvé mámy. Jo, snažila se mě tam zabít, nebo tak.“

Ona se na ni chvíli dívala a vnitřně cítila, jako by se konečně doplnila chybějící částečka. To je ono, to jsem já. „Nespletla ses? Já jsem Nalla.“