(2)

(2)

Usadila jsem se v křesle a pohladila hebkou kůži. Vyhřála se na krbu a teď to teplo mohla předávat mně. Na stolku stál pohár s teplým čajem, který mi dcera připravila, a já ho vzala opatrně do ruky a foukala. Mary už seděla na podlaze a bystrýma očkama mě pozorovala. Přesto nevydala ani hlásku. Neříkala jsem, že je ze všech nejtišší? Přesný opak mě za mlada, usmála jsem se té vzpomínce.

Přisunula se ke mně a pohladila mě po noze. Usmála jsem se na ni, odložila pohár a přikryla její ruku tou svou. Mary měla zvláštní kouzlo, díky kterému často nemusela říct nic, ale přesto říkala mnoho. Viděli jste jí to na očích.

„Babičko!“ křičeli Barry s Kassandrou a běželi ke mně. Mary svou ruku stáhla a s něžným úsměvem se vrátila na své místo.

„Klid, vy divoši,“ okřikla jsem je jemně a oni umlkli. Sedli si vedle Mary a zahleděli se na mě, jako by každé slovo, které vypustím z úst, mělo mít cenu zlata. Jenom jsem se tomu v duchu usmála a trochu je potrápila tím, že jsem si vzala pohár do ruky a foukala z něho páru. Nervózně klepali nohou, ti dva, a těkali očima ze mě na pohár v rukou.

„Babi!“ nevydržela Kassandra a já se už zasmála nahlas.

Usrkla jsem doušek skvělého čaje připraveného z Elizabetiných bylinek a položila pohár zpátky na stůl. „Udělali jste dneska všechno, co jste měli?“ Všichni najednou kývli. „Vstali jste, když vás maminka přišla vzbudit?“ Všichni kývli hlavou, i když Barry velice nejistě. „A co ty, Barry?“ zeptala jsem se ho přímo.

Sklonil hlavu a Kassandra se na něho zaškaredila. „Vidíš, teď nám nepoví pokračování,“ sykla na něho naštvaně a Barry odehnal její ruku, která na něho ukazovala prstem.

„Ale no tak, klid,“ utišila jsem je. Elizabeth se tiše objevila ve dveřích a opřela se o jejich rám.

„Barry se polepší, že ano?“ podívala jsem se na něho a on okamžitě přikývl. Jako by ztratil svůj obvyklý hlas. Jindy brebentil celé hodiny a nemohli jste ho zastavit, dnes byl raději potichu. I Kassandra se zdála být tišší.

„Tak tedy kde jsme to včera skončili?“ položila jsem řečnickou otázku a pokračovala v příběhu.

***

„Ty nejsi zdejší, že?“ zeptal se stařec pomalu kráčející vedle rytíře.

„Ne,“ odpověděl rytíř a dál kráčel s pytli na zádech. Zdály se mu těžké, ale přiznat si to nechtěl. Divil se, že takový slabý stařec je unesl.

„A za jakým účelem jsi sem přijel, chlapče?“ ptal se dál stařec a kráčel vedle rytíře. Prohlížel si ho. Záda mírně nahrbená od neustálého nošení těžkých pytlů, jako jsou tyto dva, trochu orlí nos, který mu připomínal jeho učitele počtů, tmavé delší vlasy svázané do culíku a prokvetlé stříbrem. Ničím se nelišil od ostatních starců, které poznal, přesto z něho vyzařovala nezkrotná síla.

„To netuším,“ odpověděl po pravdě. Neměl rád lži a pokoušel se jim vyhnout.

„Ale nějaký důvod máš, když jsi zastavil zde. Mohl jsi pokračovat v cestě a tohle zapadlé městečko minout. Nebo vesnici. Říkej si tomu, jak chceš. Takže proč jsi tady?“

Rytíř chvíli přemýšlel. „Vítr mě sem zavál.“ Jak blízko pravdy to bylo. „A navíc zde mám nějaký úkol. A dřív, než se zeptáte, neřekl bych vám jaký, ani kdybych ho znal.“

„Přesně tak, vše ukáže čas,“ zamumlal si stařec a rytíř si ho prohlížel. Zdál se mu zvláštní. Jako kdyby všechny otázky čekal a žádná ho nevyvedla z rovnováhy.

„Takže, ehm,“ zakroutil prstem a čekal. Rytíř vedle něho šel a čekal, co udělá, když se delší dobu neozve. Stařec se na něho otočil.

„Chtěl jsem znát vaše jméno, chlapče,“ poradil mu trochu nevrle. Možná nebyl zvyklý na to, aby někdo jeho otázky ignoroval. Rytíř se rozhodoval.

„Říkejte mi, jak chcete,“ pokrčil rameny po chvíli, i když to s pytli ne ramenou šlo docela obtížně. Aby mu říkal orlí rytíř, na to ještě tohle město nebo vesnici dostatečně dobře neznal. Navíc o něm kolovaly všelijaké legendy a další pohádky, za které částečně může on, ale taky jeho otec, děd, praděd a další generace, až od dob, kdy někdo takový začal pomáhat lidem. Své jméno mu říkat nechtěl, protože ho dost dobře neznal. Byl prostě jenom stařec, který ho požádal o pomoc. Až rytíř odjede, jeho jméno bude navždy zapomenuto. Nač ho prozrazovat? Možná později, až to uzná za vhodné a hlavně bezpečné. A žádnou přezdívku si vymýšlet nechtěl. Zaprvé neměl moc fantazie a zadruhé nevěděl, jestli by na ni vůbec slyšel.

„Takže ti budu říkat chlapče,“ zašklebil se na rytíře ďábelsky.

„Říkejte mi, jak chcete,“ zopakoval rytíř a sám klek nad tím, jak byl hloupý. Není žádný chlapec a nechtěl ani, aby ho tak stařec nazýval.

„Těší mě, Chlapče, mé jméno je Meril.“ Tímto chováním mu znovu připomněl jeho učitele a rytíř se divil, že dva tak podobní lidé mohou existovat. Pozorně si ho prohlížel, jestli snad nenajde učitelovo rysy, jestli například neměl bratra, ale kromě povahy a podobného orlího nosu, který mělo mnoho lidí, nic jiného nenašel. Náhoda. Možná právě díky jeho povaze ho měl zastavit a rytíř měl nocovat u něj.

Meril pomalu kráčel rovnou za nosem a ruce měl za zády spojené, jako kdyby se procházel a rytíř nenesl těžké pytle na zádech. Napadlo ho, že se mu možná mstí za jeho neochotu prozradit jméno. Pod hábitem se potil a slunce na něj shora svítilo taky jako naschvál.

„Víš, napadlo mě, že tak silný muž,“ schválně to slovo zdůraznil, jako by chtěl rytíře naštvat, „by se mi doma náramně hodil. Nebylo by to samozřejmě zadarmo. Pracoval bys u mě za jídlo a spánek, a pokud by se ti obzvlášť dařilo, možná i za nějaký ten zlaťák. Co říkáš na mou nabídku? Já už jsem docela starý a nevydržím tolik, co vy, Chlapče.“

Rytíř přemítal o tom, kdy si na to oslovení zvykne, ale potom došel k tomu, že asi nikdy. „Dobrá, beru vaši nabídku, ale potřeboval bych občas na hodinku nebo dvě zmizet.“

„Ano, kvůli tvému úkolu.“ Rytíř kývnul a obdivoval jeho logiku. Dokázal si dát dvě a dvě dohromady. Mohl mít například na mysli hostinec nebo jiné věci, ale jeho ihned napadl úkol. Nebo poslání, jak tomu mohl někdo přezdívat.

„Je ten tvůj úkol zlý? Budeš zabíjet?“ zeptal se ho Meril ještě. Přitom zastavil a zadíval se pod rytířovu kápi. Jako by mu viděl do obličeje, jeho oči se zařezávaly přímo do těch jeho.

„Ne, žádné zlo,“ řekl pevně rytíř a Meril spokojeně kývnul.

„Pak tedy souhlasím.“

Chvíli ještě procházeli ulicemi, Meril pár lidí pozdravil kývnutím hlavy a rytíř se pokoušel prohlédnout si pořádně město. Tohle byla aspoň malá záminka, že se nemusel schovávat ve stínech. Takhle měl všechno jako na dlani a nikdo ho nepodezříval, že snad někoho sleduje. Kdyby se totiž krčil po krajích domků a na očích všech, mohlo by to tak někomu připadat.

„Tady je prosím slož,“ ukázal Meril do rohu stájí. „A teď pojď se mnou. Ukážu ti, kde budeš přespávat.“

„Merile,“ zastavil ho ještě, „dnes v noci ještě budu spát v hostinci. Už jsem si zaplatil nocleh.“

„U toho šejdíře? Tam se ani nevyspíš. Ale jak je libo,“ pokrčil bez zájmu rameny. „Přijď tedy zítra,“ řekl mu, ještě než zmizel ve dveřích svého malého domku. Rytíř kývnul hlavou a otočil se k odchodu. Merilův domek stál na menší samotě a okolo měl několik stop volného pozemku. Kdo ví, jestli byl jeho, nebo patřil zdejšímu baronovi.

Schoval se do stínu domů a prošel pár uliček.

Celé odpoledne bloudil v městě, a když se začínalo stmívat, znal ho už skoro celé nazpamět. Znal i pár lidí, kteří dokázali dělat problémy, a proto bylo dobré se jim vyhnout, pokud jste někam spěchali. Slyšel jejich obviňování ostatních, hádky. Stoupnul si pod okno svého dočasného pokoje a vyskočil. Zachytil se za cokoli, co šlo, a vyšplhal až nahoru. V pokoji vládla tma, neboť malým okýnkem sem nevnikalo moc světla a při západu to bylo ještě horší. Zapálil malou svíčku na stolku, kterou měl hostinský určitě už dávno vyměnit, a pokoj na chvíli osvětlilo slabé světlo. Přistoupil k Tomovi a pohladil ho po hlavě. Dal mu kousek chleba a pochválil ho za ohlídání jeho věcí. Vzal ho na ruku a přistoupil k oknu. Tom vyletěl ven. Rytíř se napil trochu vody a dojedl zbytky chleba. U Merila se bude muset zásobit. Tohle stačit rozhodně nebude. Rozhodl se, že si zajde ještě na lov do lesa. Možná najde nějakého toho králíka. Teď by se mu hodil Tom, ale ten už teď létá někde po šedé obloze a vrátí se zase až ráno.

Vyskočil z okna a vydal se směrem z města ven. Teď tady vládlo ticho a byl to takový rozdíl oproti odpoledni. Slunce už nepražilo a hábit příjemně hřál. Kráčel po ulicích teď už známé vesnice a sliboval si, že jediné místo, které zde ještě nezná, prohlédne příští noci. Baronovo sídlo. Stálo kousek od vesnice na kopci. Kamenné zdi vypadaly chladně, ale jediné, co ho na této velké stavbě, s určitě spousty pokoji, zajímalo, byly červeno černé prapory. Až se tam dostane, bude si muset dávat velký pozor. Ti lidé tam ho hledali a určitě by jenom uvítali, pokud by se jim naservíroval sám až pod nos. Neví sice, jak vypadá, ale jako zlodějíček, který se k nim vloupal… Ne, rozhodně by se nad ním neslitovali. Začínal ty dvě barvy nesnášet, ale upokojoval se tím, že odtud brzy zmizí. Jeho úkol by se měl zjevit do jednoho dne, pomoc mu potrvá možná dva dny a potom hurá dál.

Když se dostal z vesnice, cítil se nějak uvolněnější, volnější. Zatočil doprava, kde předtím spatřil les, a zamířil k němu. Mezitím se kolem něho snášela černá opona noci a musel se snažit, aby si na ni jeho oči pomalu přivykly. Naštěstí mu to usnadňoval vycházející měsíc, který zářil do jeho zad. Vytvářel tak kouzelnou atmosféru, nad kterou občas žasl i rytíř.

Vytáhl dýku z pouzdra a vydal se mezi stromy do lesa s nastraženýma ušima i očima. Dýka nebyla nijak zvláštní. Vytvořil si ji sám, ale neměl k ní žádný vztah. Jediná jeho opravdová zbraň byl meč. Jenomže meč se na zabíjení králíků nehodí. Je moc velký a tudíž se s ním špatně vrhá. A dýka jednoduše stačí.

Potichu našlapoval lesem a poslouchal, jestli něco neuslyší. V dálce slyšel vytí vlků, ale nebál se jich. S nimi si musel poradit už mnohokrát. Vždyť občas přespával u kraje lesa a vlci se jednou za čas vydávali na toulky mimo něj.

Vedle sebe uslyšel šustění listí. Podíval se, co to je, a snažil se co nejrychleji zaostřit do tmy. Něco se tam mihlo. Rytíř se okamžitě rozběhl a nespouštěl z očí. Nebylo to moc velké, tudíž se to nakonec mohlo vyklubat v zajíce. Kápě mu na hlavě v té rychlosti vlála a nějaká větvička ji stáhla dozadu. Rytíř se tím nezabýval a dál pronásledoval kořist, zhluboka oddychuje.

Najednou jeho kořist prudce zatočila doleva a před ním se ozvalo vytí. Ozývalo se docela blízko a rozhodně to nebyl jen jeden vlk. Zastavil se na místě a chvilku se vydýchával. Po tom běhu mu srdce bilo jako zvon. Přesto ze sebe nevydal ani jeden hlasitější zvuk, nechtěl vlky zbytečně přilákat. A i když se chtěl zakousnout do nějakého masa, aby konečně uspokojil svou touhu po znamenité chuti, vlky rozhodně zabíjet nechtěl. Ne zbytečně.

Otočil se a stejně potichu odcházel. Smířil se s tím, že dnes asi žádné zajíce nechytí. Ne, pokud jsou v blízkém okolí vlci. Zastrčil dýku zpátky do pouzdra a nasadil si kápi.

Prudce se otočil, když uslyšel výkřik. Byl rozhodně lidský, ne zvířecí, a podle výšky hlasu tipoval dívku nebo ženu. Zatraceně, co tu dělá žena? A takhle v noci? ptal se sám sebe. Dýku zase vytáhl a pomalým tempem běžel k místu, odkud výkřik slyšel. Byl opatrný a sledoval okolí. Nechtěl se nechat přepadnout ze zálohy. Mohl to být trik, někdo ho mohl vidět jít do lesa a sledoval ho. Přestože nic podezřelého neslyšel, něco mu mohlo uniknout. Nebyl neomylný. Pozvedl ruku a zašeptal do větru pár slov. Po chvíli věděl, že to není past. Nikdo ho nesleduje. Aspoň ne tak, aby to pro něho bylo životu nebezpečné.

Rukou odstrčil větev před ním a viděl dívku, která v ruce držela tlustou větev, a kolem ní kroužili tři vlci. Na noze měla krvavý otisk zubů a z rány tekla krev. Docela hodně krve, a rytíř se bál, že jakmile jí ztratí hodně, omdlí jim přímo pod tlamami. Vlci milují krev, láká je. Když se podíval pořádně, spatřil jednoho omráčeného vlka na zemi. Zřejmě ho praštila ta dívka.

Na nic už nečekal, na nic se neohlížel a vyskočil ze svého úkrytu. Zakřičel, jako by byl pánem lesa on, a s dýkou se vrhnul na vlka, u kterého spatřil připravenost ke skoku. A právě včas. Vlk skočil a rytíř mu zabodl dýku do boku. Vlk nešťastně zavyl a zavrčel na něho. Rytíř rychle vyprostil dýku z jeho těla a zaměřil se hlavně na poslední dva. Ti se podívali na své dva společníky, z nichž jeden ležel na zemi omráčený a druhý kňučící zraněný. Výhružně zavrčeli na rytíře a skočili. Jednoho z nich bodnul do tlapy, nechtěl zranit ještě více vlků. Samozřejmě, pokud by to bylo nezbytné k jeho přežití a té dívky, udělal by to. Druhého praštil pěstí přes čelist. Oba zakňučeli a dali se na ústup. A své přátele tu nechali.

Rytíř nečekal, až sem přivolají zbytek smečky, jestli ještě nějakou mají, a rychle usmrtil toho trpícího. Potom se otočil na dívku. Vykuleně se na něho dívala s klackem v ruce a s naprosto bílým obličejem. Země pod ní se zbarvila do rudé a celá její noha taky.

„Co tu sakra děláš v noci? Sama?!“ zeptal se jí naštvaně. Ona místo odpovědi omdlela. Zřejmě ze ztráty krve. Rytíř si povzdychl a přišel k ní. Utrhnul jí pruh látky ze šatů, a obvázal pořádně nohu. Noc nějak přečká, ale musí se potom Merila zeptat, kde najde zdejšího léčitele. Mohla by se jí tam zanést infekce.

Teprve teď si ji pořádně prohlédl. Měla slušně upravené zlaté vlasy, které v měsíčním světle vypadaly, jako by zářily. Oči ale neviděl. Její tělo bylo malé a něžné. Šaty z drahé látky. Musela být z bohaté rodiny. I když se docela divil, že některá rodina zdejší vesnice je dost bohatá na to, aby si to mohla dovolit. Žádnou takovou při svých toulkách přes den nespatřil.

Za lano schované pod hábitem svázal vlka a hodil přes rameno. Maso se vždy hodí. Dívku vzal do náruče a vydal se zpátky k hostinci. Až se probudí, bude mít co vysvětlovat.