2. kapitola

2. kapitola

Až ted jsem si ale všimla, že vedle mě už není volné místo jako obvykle. Normálně totiž sedávám sama.

Někdo tam seděl. Podívala jsem se na tu osobu, abych zjistila, kdo ruší moje staré zvyklosti. No zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. To co jsem před sebou spatřila, musel být přelud. Anděl. Anděl se usadil vedle mě. Vlastně ani slovo anděl ho nevystihovalo. Byl to bůh. A dokonce ani tohle slovo nevystihovalo jeho krásu. Byl jako model. Možná už se přihlásil. Určitě bych potají chodila na jeho přehlídky. Jediné co mi tu krásu kazilo, byly jeho oči. Oči černé jako uhel. Ale i tak nádherně kontrastovali s jeho pokožkou. Bílou. Nepřirozeně bílou jako stěna. A ty jeho vlasy. Bronzové, rozcuchané do všech možných stran. I když vím, že za první místo se dává zlatá, bronzová v téhle podobě by ji s lehkostí překonala.

Zatvářil se divně, ale zároveň pobaveně. Až teď mi došlo, že musím vypadat, jako by mě právě propustili z blázince, i když nedobrovolně. Vyvalené oči a otevřená pusa. To musel být pohled. Bych se teď chtěla vidět.

„No tak, řekni něco Bello!“ říkal mi můj mozek. I když ten byl taky trošičku mimo z té krásy. Takže nádech a výdech. Nádech. Výdech.

„Ahoj. Já jsem Bella. Ty jsi nový, že? Mohla bych tě tady potom provést. Vím jak je to těžké první den.“ vychrlila jsem na něho takovou rychlostí, až jsem se bála, že se mi ta pusa nikdy nezastaví. Tak za tohle bych si asi pochvalu nezasloužila. I když za to, že jsem vůbec promluvila, bych si aspoň maličkou dovolit mohla, ne? Ale nakonec mně stejně zradili moje červenající se tváře.

Už se chystal na odpověď. Už se nadechoval, ale pak jakoby mu něco zkratovalo, se zasekl uprostřed nádechu. Dal si ruku před nos, otočil se k tabuli a sedl si se židlí co nejdále, jak mu to lavice dovolila.

Chtěla jsem se zeptat, ale zrovna do třídy vešel učitel, a tak jsem to nechala být. Celou hodinu mi to ale vrtalo hlavou. To se mi ještě nikdy nestalo. Že by sem mu připomínala odpadní jámu? To doufám ne.

Se zvoněním vylítl ze třídy jako blesk při bouřce. Něco se mi na něm nezdálo. Když jsem procházela kolem ostatních, nikdo se divně netvářil. Mnou to být nemohlo. Nebo snad ano?

Šla jsem na oběd, vzala jen něco malého a i tak jsem to nesnědla celé.

Po obědě pokračovalo vyučování. Ale to, čemu jsem věnovala, zřejmě nebyla hodina. Pořád jsem to nechápala. A to mi vadilo. V hlavě mi pořád problikávala jeho tvář. Jeho bezchybná tvář s dokonalými řezy a dokonalými rty. No na co to zase myslím?

Domů jsem zase jela jako v transu. Kdyby to bylo možné, určitě by můj duch vyletěl z mého těla a díval se na mě, co to vyvádím. A smál by se při tom. Válel by se smíchy na… ve vzdychu. Cesta se mi zdála tak strašně krátká. Skoro jsem ani nezaregistrovala, že jedu.

Zaparkovala jsem na svoje obvyklé místo, klíčky od auta strčila do ruky a vystoupila. Nemohla jsem najít klíče od domu, ale po chvilce marného hledání, se konečně objevil cíl. Klíče od auta jsem odložila na místo, kde se houpaly vždy, když jsem byla doma. Charlie doma ještě nebyl, tak jsem měla doma klid a ticho. Samozřejmě na úkoly a školu. A na přemýšlení o škole. Však co? Taky se to týká školy. Z části.

Běžela jsem nahoru do pokoje, abych rozhýbala ty svoje ztuhlé kosti. Jenomže to jsem neměla dělat. Cestou jsem asi pětkrát upadla. To jsem celá já.

Batoh přistál v rohu pokoje a já se vracela dolů, tentokrát pomalým a opatrným krokem. Další pády nemám zapotřebí. A už vůbec ne směrem dolů.

V kuchyni jsem uvařila večeři z ryb, které Charlie o víkendech chytá. Já už jich mám po krk a nechápu, jak mu můžou pořád chutnat, ale co bych pro tátu neudělala? Večeře byla za chvilku hotová a já se do ní pustila. Alespoň to zaplní žaludek, když už nic jiného. Večeře podle mého chutnala lépe než snídaně, ale nedá se to rovnat. Charlie není mistr světa ve vaření. Ale vždycky lepší, než drátem do oka.

Když jsem byla po večeři, přišlo na řasu nádobí. Po umytí nádobí jsem šla do pokoje. Za chvíli byl na příjezdové cestě slyšet motor. Charlie je doma. Doufám, že mu večeře udělá radost. Vždy, když udělám ryby, Charlie je v sedmém nebi, nebo osmém? Sedla jsem si na postel a udělala úkoly. Pak následovala sprcha. Nechala jsem na sebe téct ten proud horké vody. Tak uklidňoval. Vyplavoval stres. Cítila jsem, jak mi odcházel z těla pryč. Pomalu ale jistě si balil svoje kufry a stěhoval se na druhou stranu zeměkoule. Akorát nevím jestli si zítra nekoupí letenku a nepřijede zpátky. Po sprše se krásně usínalo.

Celou noc se mi zdálo o andělovi. O klukovi, který si sedl vedle mě a nakonec se to zvrtlo. Díky tomu snu jsem moc dobré náladě dobré ráno nedala. Očividně mě neměl moc v lásce.

Dneska však nepřišel vůbec do školy. Jenom doufám, že to není kvůli mně. Musí mít nějaký vážnější důvod. Zameškat druhý den školy jenom kvůli žákům? No dobře, kvůli jedné, a to mě?!? Tak to mě ale trošku rozčiluje.

Na obědě jsem seděla s Angelou, Jessickou, Erickem, Mikem a možná pár dalšími lidmi. Upřímě, Bylo mi to jedno. V mysli byl pouze a bohužel  můj anděl. Jméno jsem nevěděla a tohle ho aspoň z části vystihuje. Ale co to s tebou je? Znáš ho teprve den a už ti provrtává mozek jako ementál? Tohle mi říkalo moje rozumnější já. Já ho ale poslouchat nemohla a ani nechtěla. Potom se mnou někdo zatřásl.

„No?“ zeptala jsem se trochu zamyšleně.