28. kapitola

28. kapitola

BELLA:

„Jamie, může mít měnič dítě?“ vypálila jsem na něj bez rozmyslu.

„No, Bello, víš. My měniči většinou na takové věci nemáme čas, takže zatím nikdo nezkusil, jestli můžeme mít děti, nebo ne. Taky je málo měničů ženského pohlaví. Některé totiž nepřežili přeměnu.“ Tak teď jsem paf. Ale vlastně jsem ráda, že se nezeptal, proč se na to ptám. Jednoduše mi odpověděl.

„Já, nevím, proč mě to tak najednou napadlo. Promiň,“ omlouvala jsem se.

„To je v pořádku. A teď jdeme na ten úřad měničů,“ zavelel a už mě tahal za sebou. Za ruku. Cítila jsem se tak nějak v bezpečí. Ale něco mi v hloubi duše říkalo: ‚Pozor‘.

Hypnotizovala jsem tu ruku a nevšímala si, jestli jdeme, jestli je tady hluk nebo ticho. Nic jsem nevnímala. Jenom jsem přemýšlela, jaký smysl má jeho ruka zapletená v té mé. Proč to udělal. Proč sítím takové uspokojení a bezpečí, když ho za ruku držím?

„Bello?“ zeptal se. Zvedla jsem hlavu, protože na jméno jsem slyšela.

„Ehm, ano?“ zeptala jsem se. Jamie se podíval směrem, kterým jsem se dívala ještě před chvílí, než mě probral z transu. Hned mou ruku pustil, když mu došlo, co vlastně dělá.

„Já, promiň. Nechtěl jsem.“

„To je v pořádku,“ uklidnila jsem ho a chytla za ruku zpátky. Měla jsem tu potřebu.

„Tohle je úřad měničů. Pracuje tady několik měničů, kteří sbírají informace o měničích, kteří se teprve přemění, kteří mají problémy anebo, které převelí na jinou pozici. Ví se tady všechno.“ Ani se nad našima rukama propletenýma dohromady nezaobíral a vysvětloval dál. Na tváři se mu ovšem objevil spokojený výraz.

„Tady je tvoje složka,“ ukázal na jednu z tmavě modrých složek, „a máš tady napsáno, že se ve tvém okolí vyskytují jak vlkodlaci, tak upíři. Cullenovi a Blackovi. Ovšem ne všichni jsou vlkodlaci. Jenom někteří se přeměnili.“ Vzala jsem si složku a četla. Zastavila jsem se u jména Jacob Black. To jméno mi něco říká. Moment, není to ten kluk, kterého jsem potkala na pláži?

Když jsme si prohlédli celou pobočku, i úřad, letěli jsme zase domů. Jamie se přeměnil a letěl střemhlav dolů. Za chvíli jsme se ocitli nad Forkským lesem. A zase se dostavil nějaký ten pocit nebezpečí.

‚Jamie…‘ nedořekla jsem. Jamie jenom kývnul hlavou, jakože ví, co tím myslím.

‚Poleť za mnou,‘ poslal mi myšlenkou a otočil se. Já jsem, jako ocásek, letěla za ním. Neměl by se tady moc často potulovat, protože nemá stejné krytí, jako mám já.

‚Tamhle, vidíš?‘ kývnul hlavou na nějaké místo. Já jsem viděla chlapa, který šel do lesa na houby. Asi si chtěl přilepšit dobrou večeří. Potom jsem se porozhlédla kolem něho. Co by mu mohlo hrozit za nebezpečí. Dole, asi tak 500 metrů od houbaře, byl Jacob. Třásl se. Ale nějak divně.

‚Jamie, co se to s ním děje?‘

‚Mění se. První přeměna vlkodlaků, neboli měničů, trvá nejdéle ze všech. Někdy jenom půl minuty, někdy třeba dvě minuty. Neptej se mě proč, protože nevím, proč to tak je. Nikdo neví, proč jejich první přeměna trvá tak dlouho.‘ No, to je zajímavé. Podívala jsem se zpátky na toho houbaře. Už byl jenom kousek od Jacoba. Měniči se nesmí prozradit. Chrání upíry i vlkodlaky proti prozrazení a lidi, proti vlkodlakům a upírům. Tahle věta mi zazněla v hlavě. Sakra. Jacob se nepřeměnil a houbař jde přímo jeho směrem. Jestli se něco nestane, tak se Jacob prozradí. Prozradí svůj druh. A nevím, jestli se jako vlk dokáže ovládat. Tohle mi zatím ještě nikdo neřekl.

Na osud se spoléhat nemůžu, takže musím něco udělat já.

 ‚Bello, je to na tobě. Tohle je tvoje město.‘ Jako bych to nevěděla.

‚Promiň, to bych bez tebe nevěděla,‘ řekla jsem ironicky. Tak já se tady snažím něco vymyslet a on mi ubírá čas na přemýšlení. Skvělý.

V tom jsem dostala nápad. Hodila jsem před toho houbaře strom. Jako kdyby padal. Samozřejmě dost daleko, aby ho to nezabilo nebo nepřizabilo. To bych opravdu velice nerada.

Houbař se leknul a zastavil. Chvíli zíral na ten strom, pak si něco zamumlal. Něco ve smyslu: „To mám ale štěstí, že mě to netrefilo,“ a šel dál. Obešel strom, a jakoby se nechumelilo, si to prostě štrádoval dál. Sakra, co teď?

Jenže co teď. Jestli na něho shodím další strom, řekne zase to stejné. Dokonce tomu bud věřit ještě víc. Shodit šišku na něho nemůžu. Už to mám.

„Ahoj, krasavice. Kde ses tu vzala?“ zeptal se ten houbař, když za sebou uslyšel nějaké šustění. Za ním stála dívka. Měla černé vlasy, zářivě zelené oči, bledou pokožku a asi tak 160 centimetrů. Dívala se na něho šibalsky a on šel za ní.

Jacob se mezitím přeměňoval. Za o vteřinu později se přeměnil úplně. Byl z něho velký rudý vlk. Tak velkého jsem neviděla. A o tom, že je Jake vlkodlak, jsem taky nevěděla. Proč všichni mí kamarádi jsou nějaké mystické bytosti? Ale že si dal na čas, vlk jeden.

EDWARD:

Jel jsem domů. Co jiného dělat? Ve škole nebudu. Ne, když je tam on a ona. V tom spěchu jsem si ani nestihnul přečíst jeho myšlenky. Jestli to s ní aspoň myslí vážně. Pokud by nemyslel, asi bych ho zabil.

Dneska mi došla jedna věc. Bella, ta moje sladká a milovaná Bella, je asi ten pták, kterého jsem tehdy chytil. Má schopnosti. Možná taky bude mít prsty v tom, když se tam tehdy objevila ta druhá Bella. To její dvojče.

A co tehdy, když se v nemocnici chovala tak divně. Tak zastarale? Pro tohle teorii nemám. Proto tohle mě nic nenapadá. Bohužel. Je tolik otázek, na které bych se jí velice rád zeptal, ale teď už nemůžu. Teď se jí bude ptát ten její nový. Jamie. To je hnusné jméno. Už tehdy, když přijel, nečekaně, jsem měl tušit, už jenom podle toho jména a vzhledu, co je zač. Proč jsem se neodvážil dřív? Ale pomohlo by mi to? Asi ne.

Musím si zajít někde ven. Třeba na lov. Uklidnit se. Běh mi určitě pomůže. Jojo.

Běžel jsem po lese a ničeho si nevšímal. Jenom jsem přemýšlel, jak to všechno může být tak zamotané. Ta vražda, Bella, ten neznámý mrtvý upír, Jamie, Alice… Všechno je zamotané, všechno do sebe nějak zapadá, a přesto nemůžu najít žádnou spojitost. I moje upíří myšlení je na to krátké.

Ulovil jsem si jednu pumu pro zlepšení nálady a srnku. Už to ve mně žbluňkalo, a tak jsem se mohl vrátit domů. Najezený – spíše napitý – a bez jediné odpovědi.

BELLA:

Jacob se konečně přeměnil a někde si odběhnul. Uf, ten mi dal ale zabrat. Jestli to bude pokaždé takhle stresující, tak si asi podám žádost o jiné deštivé město. O město, kde nebude tolik vlkodlaků a upírů.

Letěli jsme s Jamiem ke mně domů. Hrozba byla zažehnána, tak proč si trochu neodpočinout?

„Jamie, to bylo… Já nemám slov. Prostě ta pobočka a ten úřad… A potom, když jsme zachránili Jacoba… A ten houbař…“ koktala jsem. Jamie si mě jenom s úsměvem prohlížel.

„Jsi skvělá,“ řekl mi Jamie a já jsem dostala zase ten pocit, že se něco děje, ale ten pocit ihned zakryl jiný. Pocit bezpečí v Jamieho blízkosti.

„Já…“ začal Jamie a hledal ta správná slova na dokončení jeho věty.

„Ty…“ pomohla jsem mu, i když nevím, jestli tohle je pomoc.

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bych tě zítra nemohl doprovodit do školy. Jsem tam taky student a ty taky, takže bychom mohli jet do školy spolu…“ nedokončil, ale tohle mi stačilo.

„Jamie, nechceš mi něco říct?“ zeptala jsem se. Měla jsem zvláštní pocit.

„Já…“

Ráno jsme jeli do školy tak, jak jsme se domluvili. Jamie mě vyzvednul, měl rychlé auto, takže jsem měla dost času, když jsem vstala stejně, jako vstávám, abych to do školy stihla mým náklaďáčkem.

Když jsme vystoupili z auta, chytli jsme se za ruce. Stále tady přetrvával ten pocit bezpečí a ten včera ještě vzrostl. Vzrostl po tom, co mi Jamie řekl, že mě miluje. Já jsem mu sice nic neodpověděla, ale ihned mě políbil a já jsem svolila, abychom vystupovali jako pár.

Vzal mě za ruku a šli jsme spolu na první hodinu. Sice jsme ji neměli mít společnou, ale chtěl mě doprovodit. První hodinu jsem měla mít s Edwardem.

Šli jsme po parkovišti a za sebou jsem slyšela samé šuškání. No jasně, nový kluk se drží za ruku s poměrně novou holkou a dokonce spolu přijeli. No není podrbání hodné?

Jenom jsem se usmívala, abych na sobě nedala nic znát a šla s Jamiem do budovy. Za chvíli jsem slyšela přijíždět dvě auta s lepšími motory, než jsou ostatních spoludrbatelů (=spolužáků).

Cullenovi. To mě mohlo napadnout hned. Jen jsem slyšela tiché vystoupení, zalapání po dechu a následné zabouchnutí dveří. Jen jsem se otočila tím směrem a viděla už jenom zadek stříbrného Volva.

„Edwarde…“ šeptla jsem si jenom pro sebe. Ani Jamie to nemohl slyšet.