(3)

(3)

Rychle mířil z lesa ven. Nechtěl potkat další přátele vlka, kterého zrovna nesl na rameni. Určitě by svého kamaráda samou láskou snědli. Dívka se stále neprobouzela a rytíř hádal, že se probudí nejdříve při svítání. To mu poskytovalo dost času na to, aby se postaral o úpravu toho vlka a o tu dívku. Jestli je toto jeho úkol, zůstane tu ještě pěkně dlouho. Taková zranění se nehojí snadno a rychle. A pokud není, zůstane tu ještě déle, neboť náznak na svůj úkol mohl díky ní právě přehlédnout.

Nějak přestal pociťovat touhu po spánku. Byl dokonale vzbuzený a ani představa postele, která ho čekala v hostinci, ho nějak zvlášť nelákala, ne, že by ta postel a celý pokoj vypadali nějak vábně.

U brány města se rozhodl, že neponechá nic náhodě. Nechtěl se nechat spatřit s jedním nehybným tělem v náruči a druhým na zádech, i když to bylo zvíře a ne člověk. Ve tmě věci vypadají jinak. Tma pomáhá představivosti lidí, znal to z vlastních zkušeností.

Ihned vstoupil za nejbližší domek a procházel temnými uličkami potichu jako stín. Nikdo by neměl ani tušení, že se v těch stínech, v těch temných a jindy poklidných zákoutích prochází člověk s dívkou v náručí. To přesně chtěl.

Konečně se dostal k hostinci. Tentokrát ale nešel do pokoje, nýbrž zamířil dozadu, kde ustájil koně. Stáje zde byly příšerné, ale stačily pro základní potřeby koní; nebo odpočinek zraněné dívky. Položil ji na seník a odešel ven. Položil vlka k východu a potom se vydal zpátky do pokoje. Potřebuje vodu a svíčku. Musí se podívat, jak vážné je zranění té dívky. Měsíc je sice krásný a svítí na cestu poutníkům, jako je on, ale zrovna moc světla nevydává a detailů neodkrývá.

Ve svém pronajatém pokoji sundal hábit a z vaku si vzal nový. Vždy je měl dva a pokaždé se mu hodily. Ten špinavý od krve a hlíny hodil na svou provizorní postel. Vzal kožešinu na spaní, vak s vodou, vyčistil si dýku a se zhasnutou svíčkou skočil zpátky. Začínal si připadat jako zloděj díky tomu skákání a schovávání se v temných koutech, kde ho oči nevidí.

Ve stáji položil dívku na svou kožešinu a trochu jí navlhčil rty, aby měla aspoň trochu vody, zatímco bude odpočívat. Zapálil svíčku a stáj se zalila světlem. Jeho pohled se zastavil na její tváři. Zlaté vlasy měla rozházené kolem sebe a rytíř jí jeden pramínek, který ležel přes oči, nos a pusu, odsunul. Nechtěně se hřbetem ruky dotknul jejích tváří a žasnul nad tím, jak hebkou má pokožku. A i když byla bledá, jako by zářila.

Zatřepal hlavou a svůj pohled stočil na její nohu obvázanou pruhem látky z jejích šatů. Určitě musí mít bohatou rodinu. Tohle by si jinak nemohla dovolit. Možná je zde jen na návštěvě. Jenomže co potom dělala v lese v tak pozdní hodině? Když si teď vzpomněl, jako by v lese zahlédl něco víc. Něco mu unikalo a on si nemohl vzpomenout, co to bylo. Ráno se tam vrátí a porozhlédne se na místě.

Odstranil pruh látky a podíval se na zranění. Zaschlá krev vytvářela jednu souvislou tmavou vrstvu, a proto bylo skoro nemožné vidět pořádně ránu. Vzal trochu vody z vaku a polil jí ránu, aby na ni lépe viděl. Její tělo sebou trhlo, ale neprobudila se.

Rána byla příšerná. Čtyři hluboké rány po vlčích zubech, které odhalovaly maso. Kdyby neměl silný žaludek, musel by vyvrátit jídlo, které dnes snědl, ačkoli toho nebylo zase moc. Kůže se krabatila kolem okrajů rány a krev znova začala pomalu vytékat. Raději pruh látky vrátil na původní místo a ještě jednou jí navlhčil rty.

 Vstal, vzal do ruky vak a přistoupil ke svému koni. Ten se nejdřív lekl, ale když ucítil pach svého pána, jenom potichu zaržal. Rytíř mu dal napít a popleskal ho po zadku. „Pohlídej mi ji.“

Vytáhl svou dýku a vyšel ze stáje ven. Teď se pustí do porcování toho vlka.

Za pár hodin stihl vlka stáhnout z kůže a rozporcovat. Když se ujistil, že už maso nijak jinak zpracovat nemůže, a rozhodně nehodlal rozdělat oheň, vstal a šel zpátky do stáje. Dívka vůbec nezměnila polohu a kůň pomalu oddechoval. Sedl si do tureckého sedu a díval se na její tvář. Čekal, kdy se v něm pohne sval, kdy se jí stáhne obočí bolestí, kdy zatřepe řasami a konečně se na něho podívá, aby jí mohl vynadat. Čekal, až procitne a do tváří se jí vrátí zdravá barva. Několikrát se musel protáhnout, zakroutil hlavou i rameny, aby uvolnil napjaté svaly, a protřel si oči, aby nepodlehl spánku, který na něj přes to všechno pomalu přicházel.

Během čekání a přemítání o celé noci začalo svítat. Když mu dopadl první paprsek slunce na tvář, rozhodl se jednat. Nechal dívku tak a doufal, že se ještě nikdo nevzbudil. Vzal stojan na svíčku, která už dávno dohořela, vak s vodou a vyšplhal se do okna. Tam sbalil zbytek věcí, jenom si plný vak s vodou zastrčil za lem kalhot, a špinavý hábit vzal do rukou, a celý pytel si přehodil přes rameno. Seskočil zase dolů a osedlal koně. Přehodil přes něho vak s věcmi i hábit a přistoupil k dívce. Vzal svou kožešinu, na které ležela, aby ji mohl taky zabalit, a potom ji, když měl konečně prázdné ruce, vzal do sedla před sebe. Prsty zavadil o uzdu, kterou si kolem nich omotal, a vyšel ven ze stájí. Za pokoj zaplatil už včera a neměl tudíž žádné závazky vůči hostinci.

Když vyšel na ulici, porozhlédl se po obloze. Kde je Tom?, napadlo ho. Nadechl se a po chvíli mu kolem hlavy zavířil vítr.

„Prosím tě, řekni mu, kde jsem,“ požádal šeptem a vydal se dál.

Kráčel městem a rozhlížel se kolem sebe. Svítání všechno zbarvilo do růžova, na obloze pluly červánky a ticho a klid na ulicích vytvářely z tohoto místa dokonalý a vysněný ráj. Rytíř si v tu chvíli nepřál nic víc, než se procházet právě touto ulicí a právě teď. Se svým věrným koněm, neznámou zraněnou dívkou v náruči a rozporcovaným vlkem. V tu chvíli i dokázal cítit, jak na polích rozkvétají květiny, aby ukázaly světu své vlastní kouzlo. Vítr mu foukal studený vzduch přímo pod kápi a vytvářel na tváři lehký úsměv.

Rytíř nedal jinak a musel na chvíli zastavit a podívat se na oblohu. S očima upřenýma na tu ztrácející se temnotu noci si připadal vyrovnaně a klidně. Tak, jako by mu už nic nechybělo.

Nakonec hlavu nechal spadnout zpátky mezi ramena a pokračoval ve své cestě. Pomalu a nehlučně.

Když se dostal k Merilově domu, první lidé už začínali opouštět své domky a červená barva z oblohy úplně zmizela. Kohouti kokrhali, jako by se bili o první místo, a ostatní domácí zvěř o sobě také dávala vědět. Začínal normální pracovní den.

Kopnul párkrát jemně do dveří Merilova domku, neboť neměl ani jednu ruku volnou. Po chvíli na něho vykoukla hlava s vlasy rozházenými všude okolo, přesto ale s bystrýma očima.

„Takže jsem měl pravdu. V hostinci se nedá dobře vyspat,“ usmál se vítězně.

„Nezamhouřil jsem oka,“ přisvědčil rytíř, ale než něco stařec stačil dodat, pokračoval. „Ale jenom kvůli ní. Myslím, že potřebuje léčitele.“ Ukázal mu dívku ve své náruči.

Meril se vzpamatoval a okamžitě je pustil dovnitř. Neviděl dívce do tváře, protože se její obličej tisknul k hrudi rytíře, ale podle zlaté záplavy vlasů se obával nejhoršího. Málokterá dívka ve vesnici měla světlé vlasy.

Rytíř pustil uzdu koně a vstoupil dovnitř. Malé okenice zatím moc světla do světnice nepouštěly, ale bylo ráno. To se spraví. Ve světnici stály čtyři židle a jeden malý stůl s dost velkými šrámy, ale žádná postel. Vydal se do druhého, a zřejmě i posledního pokoje, kde ji našel. Položil do ní dívku, která sebou při tom dotyku znova trhla. Její oči ovšem zůstávaly stále zavřené.

„Budeš spát vedle, Chlapče,“ oznámil mu Meril s vlasy už staženými a ihned zmizel. Rytíř jenom protočil oči a odešel z domku. Koně, který stále čekal na místě, kde ho předtím zanechal, odvedl dozadu, kde stála menší stodola jen o něco málo větší, než ta u hostince. Uvnitř postávala domácí zvířata. Pár krav, dva volové, tři oslíci. A potom zde byla dvě stání pro koně. Tam jej zanechal, vzal sebou jenom zkrvavený hábit a vrátil se dovnitř. Přehodil ho přes židli a potom zamířil k posteli a dívce. Doufal, že se Meril co nejdříve vrátí, aby se mohl ještě porozhlédnout po lese. Něco mu unikalo a on potřeboval zjistit, co to je. Možná to bylo důležité, možná ne.

Přistoupil k posteli dívky a znovu jí namočil rty. Trhla sebou, ale tentokrát se její víčka zachvěla a oči se začaly otevírat. Rytíř po chvíli spatřil tu nejkrásnější modř moří a křišťálově čistých jezírek a nestačil žasnout. Ano, tohle je rozhodně jedna z nejhezčích dívek, jaké kdy potkal.

Když na něho zaostřila, začala ustrašeně otáčet hlavou kolem sebe. Nechal jí chvilku na rozkoukání, aby z něho neměla strach, neboť mluvit s vystrašenou ženou je jako mluvit se vzduchem. Nedostanete žádné odpovědi. A jeho docela zajímalo, proč byla v lese sama a v noci.

„Hlavně se uklidni. Už jsi v bezpečí. Jenom jsi mi předtím v lese omdlela.“ Snažil se ji ještě víc uklidnit.

„Kde?“ splynula jí ze rtů jednoduchá otázka a rytíři se skoro zastavilo srdce. Tohle město je buď kouzelné, nebo prostě přitahuje sirény. To je už druhý hlas, který ho zde okouzlil. Sice tenhle nezpíval, ale nádherný byl stejně. Takže k dokonalé tváři i dokonalý hlas, ujasnil si. To je moc velké pokušení.

„Nevím, jestli jsi zdejší. Můžeš být i z jiné vesnice. Jsi u Merila v domě. Říká ti to jméno něco?“ Rytíř ji nechal ještě chvíli se rozhlížet kolem sebe, protože vypadala dezorientovaně a úplně mimo.

„Hej, to tys mi zachránil život!“ vyjekla najednou, až nepatrně poskočil. Její zkoumavé oči na něj hleděly, přímo zíraly, a jazykem si přejela po rtech, které už zase měla suché. Rytíř vyndal vak s vodou zpod hábitu, který sebou stále nosil pro každý případ, a podal jí ho. Nadšeně po něm sáhla a ihned začala pít. Nakonec mu ho s vděčným pohledem vrátila. „Děkuju,“ zašeptala.

„Místo toho mi raději řekni své jméno.“

„A budeš na mě znova křičet?“ otázala se drze. Samozřejmě, co mohl čekat od divné dívky, než divné reakce. Pozvedl jedno obočí a chvíli se na ni díval.

„A omdlíš mi tady znova?“ Zakroutila záporně hlavou. „Pak se uvidí,“ poškádlil ji trochu a musel se smát její reakci.

Naštvaně našpulila spodní ret, ale odpověděla mu klidně. „Jsem Clara. Děkuju, vážně moc děkuju za záchranu, ale budu muset jít.“ Znova ho překvapila.

„Tak to počkej,“ zastavil ji. „Tvoje noha je v bídném stavu, vlci tě pokousali a ty teď chceš někam jít? Zapomeň. Rozhodně nebudu riskovat tvoje zdraví, když už jsem kvůli tobě musel jednoho vlka zabít.“

„Ty to nechápeš, já musím jít,“ odporovala mi ihned. „A o zabíjení se tě nikdo neprosil,“ dodala potichu. Začala vstávat z postele, ale rytíř ihned vyskočil z dřepu, ve kterém byl, aby jí viděl do očí, a uvěznil ji na posteli.

„Pusť mě, ty šílenče. Neznám sice tvé jméno, ale udělám ti ze života peklo, když mě hned teď nepustíš. A nezáleží na tom, jestli jsem zraněná, nebo ne,“ vyhrožovala okamžitě a vzpouzela se. Škrábala do jeho hábitu a kopala zdravou nohou. Tak dobře, zase tak dokonalá není. Její jazyk je pěkně ostrý.

„To už děláš teď,“ zamumlal si rytíř ironicky a držel stále se vzpouzející dívku. Kápě mu pomalu klouzala z čela v tom zápase a musel ji opět a znovu spravovat.

„Jenže já…“ začala nanovo, když se ve dveřích objevil Meril.

„Tak jsi to ty!“ vykřikl udiveně. Rytíř vstal a přistoupil ke starci.

„Potřebuju si ještě rychle něco zařídit. Postaráte se chvíli o tu malou ďáblici, než se vrátím?“

„Léčitel odjel z města, ale pár místních mi poradilo, jaké bylinky na jaké druhy zranění použít. Samozřejmě až po tom, co si neprávem vyslechlo, koho hledám a proč. Doufám, že není zraněná moc,“ zašeptal rytíři, aby je Clara neslyšela.

„Ať už je to kdokoli, je silná. Přesto se podívejte na její nohu a udělejte, co můžete. Nebude se vám to líbit. A taky udělejte, co se dá, abyste ji tady udržel. Z neznámých důvodů chce ihned pryč.“

„Jak jsi ji našel, Chlapče?“ zeptal se Meril znova potichu.

„Až se vrátím,“ zavrtěl hlavou rytíř.

„Dobrá, Chlapče, ale pospěš si, ať jsi tady co nejdříve. Moje zvědavost je stará, i když stále stejně zvědavá, a proto nesnese dlouhé čekání.“

Rytíř s úsměvem, který nemohl být nikým viděn, přikývl a otočil se na patě. „A ještě něco. Na mém koni, který je vzadu,“ ukázal směrem, kde stála Merilova stodola, „mám na zádech něco dobrého pod zub. Je to v tom větším pytli,“ řekl mu a odešel. Nevěřil, že se stařec odváží opustit Claru. Sám by takovou pošetilou věc neudělal, protože tahle dívka byla schopná splnit svůj slib. Rozhodně tomu věřil. Po tom, co ji našel v lese v noci, nemohl pochybovat. Když vycházel z domku, vzal i špinavý hábit. V nějakém jezírku nebo říčce ho musí vymáchat, jinak bude později nepoužitelný.

Do lesa, ve kterém byl včera, se dostal velice rychle. Žádný člověk ho nespatřil, což bylo jenom dobře a dokazovalo to, že je stále v dobré kondici. Když se ocitnul ještě na kraji lesa, za hlasitého křiku se mu Tom snesl na rameno.

„Vítej, příteli,“ usmál se rytíř a mířil hlouběji do lesa. Ruku měl připravenou na dýce, a kráčel dál. Po chvíli poznal místo, na kterém včera Claru našel. Nejen proto, že na zemi zaschla její krev. Viděl zlomenou větev na místě, z kterého se vyřítil, aby mohl pomoct. Viděl kapičky krve ze zraněné tlapy vlka. A ten, kterého Clara praštila, tady nebyl.

„Tome, snaž se najít něco, co tu nepatří,“ poprosil ho a sám se kolem dokola rozhlížel. Věděl, tušil, že když o to zavadí pohledem, určitě si vzpomene, co přesně tady předtím zahlédl, co přesně tady bylo. Všude okolo viděl jenom stromy, keře, trávu, kameny, hlínu… Nic, co by do lesa nepatřilo. Připadal si jako blázen, jako kdyby se honil za něčím, co nikdy ani neexistovalo.

Naštvaně kopnul do kamene, ale nedal se zviklat. Jeho instinkty mu povětšinou radily dobře. Procházel si to místo v okruhu asi dvaceti stop. Konečně něco našel.

Když to prozkoumal, na tváři se mu objevil vítězný úsměv. Přece jenom jeho instinkt nelhal a on není blázen. Našel, co hledal, aby zjistil, proč ji v noci našel v lese.