(4)

(4)

„Tady jsi,“ oddechl si konečně Meril, když přišel rytíř zpátky. Jeho hábit byl vypouklý, jako kdyby pod ním něco ukrýval, ale Meril toužil po tom, aby mu všechno povyprávěl od začátku. Jeho uši toužily slyšet všechny zajímavosti, aby si mohl zpestřit svůj všední den i život. Už jenom to, že zde přebývala Clara, ho činilo určitým způsobem šťastného. Byl to jakýsi druh rozptýlení, který ho vytáhne z fádního průběhu života.

„Předpokládám, že vás nepustila ani na krok,“ zeptal se s úsměvem.

„Ani na krok. A stále mi nebyla schopna vysvětlit, odkud má to zranění.“

„Nemluvte, jako bych tu nebyla,“ ozvala se naštvaně Clara. „Je moje věc, odkud to mám, prostě chci jenom pryč. Nemůžete mě tu držet proti mojí vůli.“

„A přesně to ti nedopřejeme. Potřebuješ si nohu doléčit, jestli nechceš kulhat do konce života,“ strašil ji rytíř, i když si tím nebyl jistý. „A může se ti tam dostat něco špatného a začne to hnisat.“ To už myslel vážně. Je to velice nepříjemná věc a nerad by to zažil znovu. Strašně to zdržuje a vysiluje. Ne to ještě mladou dívku.

„To mě nezajímá.“ Její hlas už nezněl tak sebevědomě.

„Tak podívej, můžeš si vybrat. Buďto tady zůstaneš dobrovolně, než se uzdravíš, nebo tě tady udržíme násilím. Je to jenom tvoje volba. Ale vsaď se, že umím vázat perfektní uzel.“

Clara chvíli přemýšlela a potom se podívala do Merilova starého vrásčitého obličeje a do temnoty v kápi rytíře. Její obličej ztratil tu bojovnost, která se od doby, kdy se probudila, ještě neztratila, a vystřídala ji odevzdanost. Rytíř se zaradoval, že konečně dostala rozum a nechce se nechat zmrzačit, či hůř, zabít. Věděl, že je silná, ale netušil, jestli by si její tělo poradilo s hnisáním tak rozsáhlé rány. „Dobrá, zůstanu dobrovolně, ale nikdo nesmí vědět, že jsem zde. Prosím,“ začala naléhat. Její oči vypadaly tak zoufale.

„Myslím, že na to je už trochu pozdě, ne, Merile? Nebo jsi neřekl, koho tady máš?“

„Nevěděl jsem to, proto jsem raději mlčel. Máš štěstí, má drahá, že nejsem jako tvoje matka,“ usmál se na ni a Clara jenom s úsměvem přikývla. Co mi uniklo? ptal se sám sebe rytíř.

„A teď to hlavní. Proč jsi chtěla potají odejít z města?“ zeptal se jí rytíř rovnou.

„Cože? Proč?“ otočil se na ni překvapeně Meril.

„To je na dlouho,“ máchla rukou. „A jak o tom vůbec víš?“ podívala se na něho podezíravě.

Rytíř rukou zašmátral pod hábitem a vytáhnul zašedlé plátno s pár zlatými a nějakým tím jídlem uvnitř. Tohle si s sebou berou jenom ti, kteří chtěli odejít. Jako kdyby to sám nevěděl moc dobře. „Víš, i bohaté slečinky občas udělají chybu,“ posmíval se jí.

Zvedla udiveně obočí a Meril ji napodobil. „Jenomže já nejsem bohatá a ty nejsi zase tak chytrý, jak si myslíš,“ odsekla. V rytíři se vzedmul hněv. Ještě nikdo ho nikdy neurazil, až na starce, který ho oslovoval Chlapče. To by ale dokázal překousnout. Jenže tato žena ho urazila, a před svědky. Kdyby se už dávno nezařekl, že dámy a dívky nebije, nejraději by ji uškrtil. Zhluboka a potichu se nadechl a povolil pěsti, aby si toho nevšimli.

„Ty taky nebudeš zrovna nejmoudřejší, když chodíš lesem sama. Vlci tě museli ucítit na míle daleko, hlavně tvůj strach. A i kdyby ne ten, tak to maso, které máš v tom ranci, určitě. To jsi nevěděla, že v lesích žijí vlci? Nikdy jsi je neslyšela výt?“

„Vlci? Jací vlci?“ podivil se Meril.

„Aha, odtud to je,“ zamumlal si pro sebe a protočil oči. Malé město a neví, že v lesích jim žije smečka vlků. Potom už pokračoval nahlas, aby ho slyšeli. „Když prohledáš můj vak, ten menší, najdeš tam maso vlka, kterého jsem byl nucen kvůli ní zabít. Raději bys ho měl rychle zpracovat. Třeba pozvi sousedy. Napadli ji, proto má to zranění.“

„Vlci?“ podíval se tentokrát s otázkou na Claru. Ta se ale dívala na rytíře a on z jejího pohledu pochopil, že by udělala to samé, co měl před chvílí chuť udělat on jí. Jen se škodolibě usmál, i když věděl, že ho nikdo neuvidí.

„Každopádně mi vysvětli, jak to, že nejsi bohatá. Předpokládal jsem, že tudy jen projíždíš, protože jsem žádné bohaté lidi neviděl. Až na vašeho barona. Takže jsi ty šaty ukradla?“

Clara si odfrkla a v jejích očích zaplály plameny hořkosti. Rytíři se to začínalo zamlouvat. Byl rád, když ji mohl štvát. Ona dělala to stejné jemu. Aspoň si byli kvit. „Je to dar, abys věděl.“

Tentokrát zvedl obočí on, jenže zapomněl, že ho nikdo nevidí. Tak jenom mlčel a čekal, kdy bude pokračovat, jenže ona odmítala něco dodat. V pokoji vládlo nervózní ticho.

„Jdu pro to maso,“ omluvil se Meril a vyšel ze dveří.

Rytíř počkal, až Meril odejde, a potom si pomalu sedl na kraj postele. „Víš ale, že budou prohledávat domy. Tvoje zmizení nenechají jen tak. A jednou tě tady najdou. Ne to, když dostáváš tak vzácné a drahé dary.“

„Nemusíš na mě být milý,“ odsekla mu a otočila se směrem ke stěně a zády k němu. Rytíř si povzdechl.

„Tome, už jsi někdy viděl tak umanutou ženu?“ zeptal se ho, aby trochu poškádlil Claru. Ta se na něho podívala naštvaněji, než kdy dřív. Rytíř ale spatřil v jejích očích vláhu a poznal, že se trápí tím, co řekl.

„Tys mu dal jméno? Trochu nezvyklé, ne?“ zeptala se a naštvání z jejího hlasu už pomalu opadalo. Stočil na ni svůj pohled a usmál se. Konečně mluvila aspoň trochu normálně.

„Proč? Když máš k někomu dobrý vztah, tak ho pojmenuješ.“

„Taky mám oblíbenou krávu, která dojí hodně mléka, a nedávám jí jméno,“ odsekla, ale ne nepřátelsky.

„Mám k němu citový vztah,“ řekl pravdu, i když ne celou. Brzo odejde a tahle informace jí bude na nic. „Řekni mi, co se děje. Řekni mi, proč jsi chtěla utéct a já ti možná dokážu pomoct.“

„Člověku, který si nechá říkat Chlapče, nemám potřebu to říkat. Jsi divný, když ti to nevadí.“

„Třeba jenom nechci, aby někdo znal mé jméno,“ navrhnul.

„Třeba. A možná je to proto, že chodíš od města k městu a zabíjíš tam lidi,“ navrhla a zase se otočila zády k rytíři.

„S tebou to bude těžké,“ povzdechl si, ale stejně se divil, že ji nenapadlo, že může být ten rytíř, který chodí od města k městu a kterého ještě nikdy nikdo neviděl tváří v tvář. A když, tak nevěděl, že to je on. Chvíli bylo ticho a rytíř se rozhodl, že by mohl jít pomoct Merilovi, aby měl večer volno a mohl navštívit místního barona. Podíval se na Claru, aby se ujistil, že nikam neuteče, jak slíbila, a viděl, jak zhluboka dýchá. Copak se ho bojí a snaží se uklidnit? ptal se sám sebe.

„Claro? Jsi tady v bezpečí,“ zašeptal a dotknul se jejího ramena. Cítil její třas, a když ji otočil na záda, viděl na obličeji pot.

„Nesahej na mě,“ zaskuhrala Clara, ale nevyprostila se z jeho sevření.

„Jsi v pořádku?“ optal se jí. Nevypadala zrovna v pořádku.

„Jenom se potřebuju vyspat. Nemáš ještě trochu vody?“ zeptala se.

Zavrtěl hlavou. „Ve stáji, ve vaku. U sebe už ne. Mám ti ho přinést?“ zeptal se. Přikývla hlavou a znovu se otočila na bok. Nelíbilo se mu, že ji tady bude muset nechat samotnou, ale doufal, že slib dodrží. Navíc by stejně s tou nohou daleko nedošla a je den. Kdyby vyšla ze dveří, někdo si kulhající dívky všimne a o nějakém utajení si může nechat jenom zdát. A podle toho, co o ní věděl, nebyla hloupá.

Došel ke koni, kde byl Meril a vytahoval maso z vaku.

„Tak co, už se trochu uklidnila?“ optal se ho.

„Ano, ale nelíbí se mi to s ní. Je moc bledá a třese se. Vypila už celý můj vak a stejně má ještě žízeň. Jaké bylinky ti doporučili?“ zeptal se ho rytíř a vytahoval přitom vodu z druhého vaku tak, aby ani kousek ostatních věcí, které s sebou nosil, Meril nezahlédl.

„No, některé z nich mám čirou náhodou na stole. Má se z nich udělat odvar. Myslíš, že to zvládneš? Já zatím zpracuju tohle maso. Aspoň budeme mít co jíst, když se teď práce omezí.“

„Ano, myslím, že to bych mohl zvládnout,“ zamumlal sarkasticky rytíř. Stáhl si kápi ještě víc do čela a odešel i s vodou zase dovnitř. Venku se to stále hemžilo lidmi a na obloze nebyl ani jeden mráček. Den jako malovaný a oni všichni musí být uvnitř.

Cestou do pokoje Clary vzal bylinky a hodil je do připraveného kotlíku s vodou. Rozdělání ohně trvalo asi jenom minutu, neboť měl zkušenosti. Musel umět rozdělávat oheň, aby nejedl syrové maso a v zimě neumrzl.

Když se voda dovařila a rytíř připravil odvar z bylinek, přinesl ho Claře. Na svoje jméno ale nereagovala. Přinesl si svícen se svíčkou a posvítil si na ni. Ležela na boku a třásla se. Její obličej byl úplně bledý, aspoň z toho úhlu, ze kterého ho viděl. Tohle není dobré, říkal si. Ta rána jí ještě dá zabrat. Odtáhnul z ní svou kožešinu a podíval se na nohu. Rána byla a začínala se objevovat zašedlá hmota. Hnis. Skvělé.

Otočil ji na záda a zvedl trup. Víčka se jí chvěla, ale oči neotevřela. No tak, bojuj, Claro! povzbuzoval ji v duchu. Pofoukal odvar, aby jí nespálil jazyk, a zkusil, jestli už není horký. Chuť to mělo odpornou, ale pokud to pomůže…

Otevřel jí pusu a trochu tekutiny tam nalil. Clara automaticky polkla a její obličej se mírně zkřivil nad tou chutí. Rytíř věděl, jak to chutná, a soucítil s ní, ale muselo to být. Po troškách do ní nalil celý hrnek a potom ji opět uložil do kožešin. Pořádně ji přikryl, i když venku neskutečně hřálo sluníčko, a odešel za Merilem. Ten něco kutil s masem a jeho přítomnosti si sotva všimnul.

„Myslím, že tohle bude muset počkat na později. Zhoršila se,“ oznámil mu rytíř a pokoušel se, aby se mu do hlasu nevloudila ani špetka paniky. Nevěděl proč, ale chtěl, aby ho znova naštvala a urazila. Nikdo si to nikdy nedovolil a jemu se to určitým způsobem líbilo.

„Cože?“ otočil se Meril a ve tváři měl vyděšený pohled. Nechal maso masem a běžel za Clarou. Sáhnul jí rukou na čelo a zděsil se.

Chvíli rytíře úkoloval a říkal mu, ať jde na pole pracovat za něho, že on už ji zvládne ohlídat, ale rytíř nechtěl. Toužil po tom jí dělat ochránce. Možná právě její záchrana byl jeho zdejší úkol. Možná právě teď je rozhodující, aby zde zůstal.

„Ne, už mi v ničem nemůžeš pomoct. Nemáš zkušenosti na to, abys mohl. Jdi pracovat, ať jsi aspoň trochu užitečný, Chlapče.“

„Nemůžu ji tu nechat a sám někde venku pracovat.“

„Ale můžeš a taky že to uděláš. Jsem u ní, co víc si může přát? Možná bábu kořenářku nebo léčitele, ale ti zrovna nejsou k mání. Jdi pracovat, ať si zasloužíš ten nocleh a jídlo.“ Rytíř jenom bezradně kývl a matně si uvědomoval, kdy naposledy se nechal od někoho přemluvit. Meril mu vysvětlil, co má na poli dělat, a když ho rytíř ujistil, že není hloupý a ví, jak se co dělá, s protočením očí ho pustil ven.

Rytíř bral práci jako jakousi pomoc při odhánění myšlenek na to, co se zrovna děje s Clarou a jak to zvládá. Celý den tvrdě pracoval a díky horku z něho lil pot. Tom tu neměl uplatnění, a proto seděl na větvi vzdáleného stromu a čistil si peří. Občas se pozorně porozhlédnul okolo, nečíhá-li za nejbližším stromem nějaké nebezpečí, ale potom pokračoval v činnosti. Rytíř uvažoval o tom, jak to tak jemná dívka zvládne. On sám měl problém takovou nemoc překonat, nevěděl, jak si s ní poradí ona.

Den uběhl jako voda a rytíř schovával všechno nářadí a dobytek zase do stodoly. Svého koně konečně odstrojil, aby se ještě něčím odreagoval, a dal mu jídlo a pití do žlabu. Tom se usídlil na sedle koně a sám se jmenoval hlavním hlídačem. Rytíř ho pohladil po hebké hnědé hlavě a odešel dovnitř. Bez něho si hravě poradí. Chvíli ještě seděl u stolu, ale potom vstoupil do druhé místnosti a ptal se na stav Clary.

„Už je jí líp. Asi to ještě nějakou dobu potrvá, ale aspoň už nemá horečku,“ usmál se na něj chlácholivě Meril.

„Děkuju.“ Meril kývnul. Rytíř vlastně nevěděl, za co poděkoval, jestli za to, že mu Meril řekl, jak to s ní je, nebo že se o ni stará… Možná kvůli obojímu.

„Dneska mám ještě práci a potom si ustelu ve stodole,“ oznámil Merilovi a zmizel ze dveří. Meril mu ani nestačil nic říct.

Šoural se stíny a snažil se soustředit na to, co teď přijde. Potřeboval jasnou mysl a pohotovou ruku. Nemohl si dovolit, aby ho zrovna teď zahlédli a považovali za zloděje. Čím víc se ale blížil k té obří kamenné stavbě, kterou měl v plánu prozkoumat, tím víc se mu chtělo otočit a jít zpátky. Chtělo se mu spát a po dnešním dnu byl unavenější než kdy dřív. Aspoň to si říkal.

Nakonec se ale přemohl a plně se soustředil na to, co má dělat. Noc byla krásná a díky nepřítomnosti mraků na obloze svítily hvězdy a měsíc bděl nad lidmi na zemi. Dostal se kolem stráží tak, jako by byl jenom duch. Nikdo z nich si ho nevšiml ani se jeho směrem neotočil. Nevydal ani hlásku či zašustění a i vítr by mu mohl závidět. Občas ho podezříval, že mu v tomhle pomáhá. Ve chvílích, kdy si to myslel, nevěděl, jestli je opravdu tak dobrý, jak se říká, nebo je to jenom příčinou jeho kamaráda.

Když byl uvnitř, schovával se ve stínech a prohlížel si všechno okolo. Uvnitř hradu byl větší chlad než venku, ale na podlahách leželo nepřeberně koberců. Některé krásná umělecká díla, jiné patlanice nezkušené ruky. Sochy stály skoro v každém rohu a byly zdobeny zlatem a drahými kameny. Na vnitřním dvoře kvetly vysázené květiny a sloupy vypadaly úchvatně. Ty ozdoby v nich vyryté… U vchodu nad červenými dřevěnými vraty se nacházel ústupkový portál a nahoře, na věžích, si všiml trpasličí galerie. Oproti tomu, co viděl ve vesnici, zde vládla atmosféra přepychu. Jako kdyby zdejší baron shromaždoval všechny peníze u sebe a lidem skoro nic nezbylo. Lakomý a sobecký člověk.

Teď nevěděl, jestli snad tohle není jeho úkol: Pomoct zdejším lidem. Nedal na svoje oči a plížil se chodbami dál.

Když slyšel blížící se kroky, rychle se schoval do stínu ještě hlouběji, kápi si stáhnul co nejvíc do čela a instinktivně chytil jílec meče. Když se chystal na tuhle menší výpravu, chtěl být připravený na všechno. I kdyby došlo na nečekaný boj. Jeho meč ho nezradí.

Kolem něho procházeli dva stráží a o něčem si povídali. Zaslechl ale jenom kousek jejich rozhovoru.

„… nechtěl.“

„Proč?“ zeptal se druhý hlas.

„Copak jsi ho dneska neviděl? Je naštvaný, že by tě i sám zakousl, kdybys neměl ten kov na sobě.“

„Tak to jsem rád, že jsem ho neviděl. Proč se tak chová? Ne, že by to za normálních podmínek bylo zase tolik jiné,“ zasmál se.

První hlas si povzdechl. „Už ji den neviděl a neslyšel. Jako by se po ní slehla zem. Nevyšla z domu.“

Chvíli bylo ticho a kroky se vzdalovaly. „Určitě prohledá všechno možné, aby ji našel. A já doufám, že ji najde, protože mít za zadkem takového strašného člověka je…“ Zbytek zanikl ve zvuku kroků. Rytíř vůbec netušil, o kom to mluví, ale poznal, že se zmiňovali o baronovi. Taky ho neměli zrovna v lásce, což jenom potvrzovalo jeho domněnky. Baron je bezohledný, pyšný a lakomý. Nestará se o svůj lid skoro vůbec a někoho hledá. Bohužel měl ponětí koho. Mohl se plést, ale proč jinak by Clara nechtěla, aby se vědělo, kde je? A i ten jeden den seděl.

Stále ale nevěděl dost. Chtěl znát jeho jméno, chtěl vědět, jak vypadá, chtěl vědět, co s Clarou má. Potřeboval všechny informace.

Když hrad sledoval zvenku, všiml si tří vyšších věží a předpokládal, že tam bude sídlit zdejší baron. Jenomže byl problém, že chodby neměly dostatečnou šířku, aby se mohl schovat do stínů nikým nepozorován. Doufal proto, že baron má teď jinou práci, nebo spíše zábavu, v hlavní síni. Tam je míst na ukrytí dost a dost.

Což o to, hrad byl překrásný a prostorný, jenom kdyby na to nedopláceli lidé ve vesnici.

Postupoval chodbami dál a snažil se neobdivovat všechnu výzdobu a raději se soustředit na to, aby našlapoval jako myška a nevydal ani hlásek. Aby zjistil to, pro co sem přišel. Za chvíli slyšel tlumený smích. Ten zvuk se mu nezamlouval; zněla v něm samolibost a pýcha. Kráčel dál za těmi zvuky a pozorně se ohlížel okolo sebe. Za chvíli se ozval smích někoho jiného, o nic víc milého. Rytíř si říkal, jestli jsou všichni šlechtici takoví, ale raději nechtěl znát odpověď.

Když se přiblížil k pootevřeným dveřím, ze kterých se linulo světlo a ozývaly hlasy, byl si jistý, že víc lidí než dva tam nesedí. Ohlédl se, jestli za ním náhodou nikdo nejde, a potom nakoukl do škvíry mezi vraty. Sál byl docela prostorný a plný nábytku, který někdo přistavil rovnou k sloupům. V krbu hořel oheň, který vydával teplo a světlo. U stěn se nacházelo mnoho zákoutí, která se mu perfektně hodila. Ti dva k němu naštěstí seděli zády, proto se neslyšeně protáhl škvírou a schoval se znova do stínu.

To mu ale nestačilo. Chtěl vidět tváře těch dvou. A hlavně chtěl zjistit, jak vypadá baron, který z nich to je? Ten se světlými vlasy nebo s hnědými.

Našlapoval na špičky a srdce mu v hrudi silně bušilo. Byl zvyklý na takovéhle výpravy a poznávací špionáže, vždycky to ale byl určitým způsobem risk. Vždycky chodil tam, kde by se nikdo neměl dostat, aspoň ne nepozorovaně. Měl u sebe svůj meč, a proto se snažil zklidnit dech, aby se mohl plně soustředit. Do té doby slyšel jejich rozhovor jenom matně, teď ho konečně začal vnímat.

Ten světlovlasý naléval víno tomu druhému a on se musel ze slušnosti napít. Předpokládal, že baron bude ten první, protože kladl otázky a byl oblečen v bohatém šatu. Ten druhý byl zřejmě z vesnice a visela na něm otrhaná košile a kalhoty. Smál se ale stejně arogantně, jako baron.

Rytíř neriskoval a schoval se do stínů po jejich boku. Prohlížel si jejich tváře, jejich chování. Oba byli už trochu opilí a jejich oči se při mrkání otevíraly líně a jazyk se jim trochu pletl.

„A jak se má Clara, Jamesi?“ zeptal se baron a nalil Jamesovi víno.

Baron Lyonel McMener, jak zjistil z rozhovoru těch dvou, se stále usmíval, ale jeho oči žhnuly nenávistí a zlobou. James byl naprosto klidný a vypadal spíše na typ vypočítavého člověka. Překvapilo ho ale, když se jeho směrem podíval. Rytíř se skryl ještě hlouběji do stínů a snažil se stáhnout si kápi víc do čela, aby ho nemohl vidět, natož poznat, ale jako by James viděl i do těch nejtemnějších koutů. Pomalu a nenápadně sjel rukou k boku a rytíř ani nemusel hádat, aby poznal, co tam má.

„Má se skvěle,“ odpověděl neutrálně James, ale z rytíře oči nespustil.

Lhář! pomyslel si rytíř.