[4]

Sam se s Nallou celý den nepotkala. Jeden z důvodů mohl být ten, že vstávala hodně pozdě. Další, že nebyla na koleji, ale u mamky, nebo prostě ten, že se jí Nalla chtěla vyhnout. Jenomže právě to nechápala. Vždyť jí chtěla pomoct. Navíc, pokud Nalla truchlí, neměla by být sama, ale s někým. Ona by jí tak ráda pomohla se s tím vyrovnat; a když už nic jiného, tak aspoň na to pro tento den zapomenout. Zítra se měly dozvědět výsledky, potom Nalle dojde, jak moc se mýlila a ona měla pravdu. Pochybovala o tom, že by Nalla neprošla, to bylo prostě nemyslitelné. Tak dobrou vílu, která umí perfektně zacházet s vílím prachem, ještě neviděla. Pokud se ovšem zrovna nepodívala na Nallu.

Celý den Sam strávila hledáním Nally. Chtěla si s ní užít poslední den před tím, než obě zjistí, kam jejich kroky povedou dál. Co za povolání, dá-li se to tak říct, získají. Jedním si byla jistá. Ona učitelkou nikdy nebude. Toužila objevovat svět, podívat se, jak to tam nahoře, ve světě lidí, doopravdy vypadá. Zatím tam trávila čas jen tehdy, pokud chtěla nějakou zábavu, nebo pokud tam byla s mámou a chodila do lidské školy. Tam by se měla zřejmě vrátit, až skončí tady. Pokud ovšem pro ni víly nemají jiné úkoly. Nevěděla, jak to bude dál, ale ještě nepřišel čas to řešit.

Jo, a kdy přijde, ptala se sama sebe.

Když se už stmívalo, přenesla se zpátky za mámou a snažila se tvářit tak nadšeně, jak jenom její máma chtěla. Měla by být nedočkavá, těšit se, co se zítra dozví. Jenže ona to nedokázala. Nějaký neznámý pocit jí svíral srdce, varoval ji, že ne pro všechny to dopadne dobře. Jenže s tím počítala. Skoro v každé třídě, která maturuje, se najde jeden nebo dva, kteří maturitu nedokončí a musí celou školu opakovat. Věřila však, že její třídě se to vyhne. Znala tam všechny lidi, ačkoli Nallu nejvíc, a poznala, jak jsou všichni nadaní a skvělí. To prostě není možné, aby se něco takového stalo.

„Tak, už zítra je to tady,“ usmála se na ni máma, když se konečně za celý den zastavila doma.

„Jo, tak strašně se těším. Ale už jsem unavená. Raději si půjdu lehnout,“ usmála se na ni hraně.

„Dobře, broučku.“ Políbila ji na čelo a objala pevně. Chtěla jí být nablízku každou sekundu jejího i svého života.

„A mami?“ zeptala se ještě. Tak strašně jí zajímala jedna věc.

„Copak?“

„Jak to, že ty nemáš žádnou práci? Copak jsi nesložila závěrečné zkoušky? Nepřidělili tě někam?“ Tak strašně ji to zajímalo, ale nikdy nenašla dost odvahy se na to zeptat. Hlavně si nechtěla připustit, že její máma by maturitu nezvládla. Jenomže teď, když už se stejně nedalo nic zkazit ani ovlivnit výsledky, to překonala. Prostě do toho skočila po hlavě a zeptala se narovinu.

„No, k tomu ti řeknu jen jedno. Vždycky si můžeš vybrat. Pokaždé je možnost si zvolit to, co chceš. A já chtěla tohle. Víš, byla jsem taky rebelkou jako ty. Po kom jiném bys to asi měla?“ zasmála se. „A potkala jsem tvého tátu. Zbytek už asi víš.“

Sam tomu ještě pořádně nerozuměla. Nechápala, jak si mohla vybrat. Z čeho si mohla vybrat? Brzy na to ovšem měla přijít. Dřív, než si myslela.

Ráno se probudila a nemohla se dočkat, až jí přijdou výsledky z maturity. Ovšem k tomu, aby je mohla získat, musela být v jejich světě, ve světě víl. Ihned se tam přenesla a šla navštívit Nallu. Doufala, že když je den, kdy mají přijít výsledky, Nalla budeš čekat ve svém pokoji.

Přenosy v jejich škole byly normální. Přenesla se tedy před její dveře a zaklepala. Chvíli čekala a potom zaklepala znovu. Nakonec uslyšela vytoužené kroky a dveře se otevřely. Konečně po jednom dni spatřila Nallin pokoj. Úhledně uklizený, jako by se chystala někam pryč. Vlastně tady byl důvod jít pryč. Vždyť přece půjde do nové práce.

Usmála se na ni a zaradovala se. „Nall, dneska budou výsledky. Už ti přišly? Já se nemůžu dočkat!“

Nalla se posadila na postel, trochu si povzdechla a vybrala ze zadní kapsy kalhot obálku. Byla bílá a zářivá, zahalená třpytkami a světýlky, samozřejmě v tom byl vílí prach. Jenže to Sam nezarazilo. Už ji viděla u Mary, takže tušila, jak to asi bude vypadat. Navíc se to za těch pár měsíců podle lidského času nemohlo tolik změnit. Zarazilo ji spíš to, jak se u toho Nalla tvářila. Ale jak viděla, obálku ještě neotevřela.

„Jo, přišly těsně předtím, než jsi přišla,“ řekla se smutkem.

„A?“

„Já nevím,“ pokrčila lhostejně rameny a odhodila obálku na noční stolek. Práskla sebou na postel a chytila se za čelo. „A raději to ani nechci vědět.“

Sam si povzdechla a šla si sednout vedle ní. „Nal, copak tebe vůbec, ani trochu, nezajímá, co tam je? Vždycky jsi snila o tom, že budeš učit další víly pracovat s vílím prachem. A já bych se asi ani nedivila, kdybys právě to místo dostala. Vždyť víš, že ty seš opravdový odborník. Proč se na to prostě nepodíváš? Mně už nebaví se na tebe dívat, jak jsi zamlklá, smutná, nešťastná a užíráš se v sobě. Tolikrát jsem se tě snažila potěšit a odehnat od tebe ty myšlenky, proč se prostě nenecháš? Takže teď to otevři. Nebo ti to můžu otevřít sama,“ usmála se. Nalla jenom zakroutila hlavou a obálku z ruky nevydala. Potom někdo zaklepal. Sam se otočila na dveře.

„Jdu tam, ale ne, že zmizíš!“ pohrozila ji a když Nalla souhlasně pokývala hlavou, šla ke dveřím. Jakmile je otevřela, vznášela se před ní obálka a najednou ji vletěla do ruky. Takže Nalliné kouzlo funguje i proti kouzlu učitelů, pomyslela si. Obálky se jinak přenášejí přímo k majitelům, nezáleží na tom, kde jsou. Ale pokud má kolem sebe někdo ochranou bublinu proti přenášení, nezmůže s tím nikdo nic. Tedy většinou.

„Nal, já mám svou obálku,“ zaradovala se, třískla dveřmi a přiběhla skotačit k Nalle. Ta se na ni jenom smutně dívala, ale přála jí úspěch. V duši nějak tušila, že tohle se prostě muselo stát. Všechno jí docházelo. Vždyť ona to celou dobu flákala, muselo se to projevit.

„Tak hele, buď to otevřem spolu, nebo to neotevřu vůbec.“ Nalla se povzdechla, posadila se na posteli a kývla. Nechtělo se jí moc mluvit. Byla trochu otrávená. Měla Sam ráda, ale zrovna teď ji tu nechtěla. Mohla se ve svém pokoji, ačkoli moc dlouho už nebude, užírat lítostí nad sama sebou, ale Sam to překazila. Ona vždy věděla, kdy přijít, usmála se ironicky.

Kývly navzájem hlavami a otevřely obálky najednou. Nallu na nějaký zlomek vteřiny napadlo, že by Sam mohla trochu podvést a obálku schválně neotevřít, ale ihned ta myšlenka zmizela.

Obě začaly číst jako pominuté. Jedné se na tváři usadil výraz štěstí, klidu a vděčnosti, té druhé ovšem výraz neštěstí, obviňování, strachu a naštvání.

„Nal, já to fakt mám,“ radovala se Sam a podívala se Nalle do očí. Ihned ale přestala jásat. V Nalliných očích se odrážela agresivita a obviňování Sam.

„Co se děje?“ zeptala se opatrně. Nalla jí místo odpovědi strčila do ruky obálku.

„Tohle se děje. A tys říkala, že to nemůžu neudělat? Fakt? Tak teď tady máš tu svou víru. A příště raději neříkej něco, co nemůžeš splnit.“ Vytrhla Sam obálku z rukou a Sam se pořád ještě dívala na místo, kde předtím byla. Zmatená, vyděšená. Takhle se přece Nalla nikdy nechová. Co se jí mohlo stát? Proč je taková?

„Nal, je mi to opravdu líto. Já netušila, jak to dopadne. Ale přece jenom zopakuješ školu, ne? To nebude takový problém. Aspoň budeš mít jistotu, že to potom zvládneš,“ snažila se jí do žil vlít nějaký optimismus. Místo vděku se ovšem dočkala jenom dalšího a ještě horšího pohledu.

„Ne, nic nechcu opakovat. A ty mě nedonutíš, ani tvými blbými žvásty.“ Dveře se s třísknutím otevřely, Nalla napřáhla ruku a Sam letěla z jejího pokoje na chodbu ven. Bouchla se do hlavy a zadek taky nebyl zrovna v bavlnce. Podívala se Nalle do očí, jestli to myslí vážně, ale ta se na ni jenom ušklíbla, zamávali jí a máchla rukou. Dveře se zavřely.

„Co to sakra bylo?“ zeptala se sama sebe nahlas. Kolem procházeli další žáci a ti, co ten incident viděli, se po ní podivně koukali. Sledovali ji. Ona na ně udělala divný obličej, aby je tak trochu zastrašila, a přenesla se domů.

Její máma cítila přenosy v domě, proto ihned přiklusala a začala se ptát. „Tak co, jak to dopadlo?“ zeptala se. Sam jenom pokrčila rameny, nechala obálku na stole, aby si ji její máma mohla přečíst a nevyzvídala, a odešla do pokoje. Položila se na postel, složila ruce za hlavu a přemýšlela. Vzpomínala.

„Já nevím. A raději to ani nechci vědět.“

„Tohle se děje. A tys říkala, že to nemůžu neudělat? Fakt? Tak teď tady máš tu svou víru. A příště raději neříkej něco, co nemůžeš splnit.“

„Ty mě nedonutíš, ani tvými blbými žvásty.“

Nemohla uvěřit, že jí tohle její nejlepší kamarádka mohla říct. Do očí, takovým tónem. Vůbec to nedávalo smysl. Možná se občas naštvala a začaly si něco vyčítat, ale ne takhle. Ne s použitím Vílího prachu. To nikdy. Nikdy by si to nedovolila.

Začaly se jí valit slzy po tvářích. Nemohla o Nallu přece přijít. A pokud bude opakovat školu, klidně ji navštíví i třikrát za den. Ačkoli bude mít práci. Vlastně už úplně zapomněla, co má za práci dělat. V hlavě teď měla jen Nalliin dopis. Není přijatá. Asi o tři body to nezvládla. Jenom o pitomé tři body. Jenže Nalla to viděla prostě tak, že to nezvládla. Ale jak to napravit? Jak to udělat, aby ji mohli třeba přezkoušet? V lidských školách se to tak dělá obvykle. Teda, kdo ví, jestli i u maturit, protože to zatím nezažila, ale třeba by to opravdu nějak šlo. Jenže jak to zjistit? Koho se zeptat? Kdo by jí mohl pomoct?

A pak ji to napadlo. Mohla na to přijít hned. Dala si slib, že se pro Nallin úspěch u maturit pokusí udělat maximum, ať to stojí, co to stojí. Možná to Nalla nebude chtít nejdřív slyšet, ale Sam ji už nějak přinutí, aby se o to aspoň pokusila. Vždyť ji zná odmalička. Zná ji jako svoje boty. Tady není neúspěch možný.

Postavila se, setřela si z očí slzy, aby to nevypadalo, že brečela. Stejně měla stále zarudlé oči, ale už jí nepřekáželo. To se poddá.

Došla ke skříni a snažila se najít něco, co by se hodilo na jednání. Nakonec zašla i do skříně mámy a našla tam přesně to, co hledala. Kouzlem upravila velikost, potom to samozřejmě vrátí, a přenesla se zpátky do školy, aby mohla Nalle zachránit krk.

Za Mary.