4. kapitola

25.02.2010 17:08

4. kapitola

Zdálo se mi, že jednoho člověka na druhé straně jídelny vidím, jak bych to jenom popsala?, ostřeji, přesněji a blíže. Chtěla jsem si vzít láhev s pitím a odejít, ale láhev se ocitla v mé ruce dřív, než mi nějaký signál o mém rozhodnutí mohl dojít do mozku. A ještě k tomu když si na svém vedení většinou stojím. Láhev jsem přímo slyšela naříkat pod mým stiskem, ale vždyť já jsem slabá jako papír. Chytla jsem pití a pádila na záchod. Ostatním jsem se omluvila, že si musím něco zařídit. Prudce jsem otevřela dveře.

„Co to se mnou je?“ dala jsem si hlasitou otázku. Ale co to je? Slyšela jsem každý záhyb, každou sebemenší změnu intonace. Každou slabiku. Všechno.

Tak tohle mi přestávalo dávat smysl. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si, že je klika mírně zdeformovaná. A rozeznala jsem, že to jsou otisky prstů. Mých prstů. Jak já můžu něco zdeformovat. A k tomu ještě kov?

Očima jsem zavadila o hodinky. Za chvíli mělo zvonit. Byl nejvyšší čas přestat myslet. Ne úplně, samozřejmě, ale na to co se děje. Musela jsem se pohnout ze svého místa, na kterém jsem už musela určitě vystát ne důlek, ale pořádnou díru.

Šla jsem co nejpomaleji, ale nejdříve musím něco napravit. Něco, co jsem způsobila. Klika nesmí zůstat zdeformovaná. Pokusila jsem se ji co nejjemněji narovnat. Když se mi to povedlo, zkusila jsem lehce pohladit. Pohlazení se vydařilo a klika se s cvaknutím otevřela. Na hodinu jsem se snažila dostat co nejrychleji. Stihla jsem to tak, tak. Sedla jsem si na židli opatrně, abych nezničila ještě ji. Nevím jak by se tvářil Charlie na to, že ničím majetek školy. Ještě když je to šéf místí policie. Považoval by to za vandalismus, nebo tak něco.

V hodině jsem, jako obvykle za posledních pár dnů, nedávala pozor. Tentokrát to ale nebylo kvůli Edwardovi, jak mi Angela sdělila jméno mého anděla (takové krásné jsméno hodící se k andělovi, jako on), ale kvůli toho, co se se mnou děje. Ten zrak. Ta síla. Ten sluch.

Učitel mě po chvíli vyvolal. I když jsem nedávala pozor, slyšela jsem otázku, kterou mi položil. Jako kdybych si ji nahrála na pásku, přetočila a potom zpomaleně pouštěla. Tak na tuhle otázku naštěstí vím odpověď. Výjimečně. Odpověděla jsem a učitel vypadal, že mu vadí, že znám odpověď. Správnou. Nechala jsem to být a zase se zamyslela. Učitel se zase zabral do svého výkladu, který evidentně zbožňoval.

Konečně jsem uslyšela ten bohulibý zvuk. Zvuk, který vydává zařízení, kterému se kupodivu říká zvonek. Vysvobodil mě z tohoto utrpení. Utrpení v podobě nudy.

Utíkala jsem ke svému autu, ale snažila jsem se pomalu utíkat. Asi by to nebylo dobré, kdyby mě viděli utíkat nadpřirozenou rychlostí. Auto jsem otevřela, mám kliku, že můj náklaďáček je jako obrněný transportér, tudíž jsem se nemusela tolik soustředit na sílu. Jela jsem domů a normálně normální rychlost mi připadala, jako slimák. No, popravně, myslím, že i slimák by mě stokrát předehnal. Ale jak to? Proč? Proč se mi dnešek přehodil o 1000%. Ještě víc, než to udělal Edward? Jak to, že je dneska vše jinak. Úplně vše.

Dojela jsem domů. Naštěstí Charlie nebyl ještě doma. Zaparkovala jsem na své obvyklé místo a šla domů. Po dnešku asi budu potřebovat psychiatra. A hodně dlouhý odpočinek.

Vešla jsem do pokoje, ale i tady bylo vše jiné. Taky ostřejší, zářivější, jasnější a přesnější. Takže se mi to ve škole nezdálo.

Toho zkoumání co je jinak jsem nechala. Začalo mi kručet v žaludku. Ale mi nikdy v žaludku nekručí. I když mám hodně velký hlad. Další podivná věc. Ale mohlo to být z toho, že jsem na obědě nic nesnědla. Udělala jsem si večeři, ale musela jsem dělat ještě jednu. Charlieho porce se totiž pohodlně zabydlela v mém žaludku. A ani nezaplatila nájem a nepožádala o ubytování svého majitele. Takový hlad jsem opravdu ještě neměla.

„Uf, tak takový hald mě naposledy popadl... nikdy?“ odfrkla jsem si s plným žaludkem. Spěchala jsem do pokoje a něž jsem se nadála, byla jsem na místě. A ani jsem neklopýtla. Alespoň jedna dobrá zpráva dne.

Chtěla jsem si udělat úkoly do školy, ať mám o víkendu pokoj, a nachystat si na pondělí. Jakmile jsem ale vešla do pokoje, měla jsem divné tušení. Zvláštní pocit. Takový pocit, že máte zvláštní pocit.

Výsledek divného pocitu se ihned dostavil. Slyšela jsem téměř neslyšitelný zvuk. Ale já ho slyšela. Jako šum křídel nebo tak něco. Nepatrný pohyb. Ale divný pocit místo aby ustal, začal přibývat na intenzitě. Co když je to nějaký padouch? Ne. Padouchové neumí šplhat. Asi.

Otočila jsem se za tím zvukem a zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Zase ten svěrák? Už si budu muset něco najít. Tohle se mi za poslední dobu stalo už podruhé. Podruhé od doby, kdy přijeli do města Cullenovi. Ale jejich vina to nemůže být. Asi už taky začínám bláznit. Na tu psychiatrii bych měla vážně zavolat. Ať pak není pozdě.

Udělala jsem "KUK" a na okně seděl ptáček. No, popravdě řečeno, pták veliký jako bombarďáky mojí babičky. Taky tak velký a neobvyklý. Byl modrý, jako letní obloha. Ale ne zdejší. Zdejší byla šedá a to skoro pořád. Vánoce byly, když nebyla. Ale to sem teď nebudu tahat.

Ten pták něco držel v pařátech. Dopis? Takže něco jako poštovní holub? Zřejmě. Ale kdo by mi posílal dopis po poštovním "holubovi"? Žádného takového blázna, který by byl schopný tohle udělat, neznám. Vlastně jednoho ano. Mě.

To, že je to poštovní holub jsem si myslela celou dobu, než ten pták…

 

Diskusní téma: 4. kapitola

Neboli nájdené žiadne príspevky.

Pridať nový príspevok