(5)

(5)

Rytíři stačilo to, co slyšel. Jakmile se James podíval na chvíli jinam, vyklouznul zase ze dveří a kradl se stíny cestou zpět. Byl už dost unavený a to se i projevilo na tom, že ho spatřili. Byť jenom jeden bezvýznamný člověk, přesto se stalo. Navíc je z této vesničky, pokud ho uvidí… Takže už nesmí nosit hábit. Nevěděl, jestli viděl celou jeho postavu i s tím, co měl na sobě, nebo prostě jenom nějaký pohyb. Každopádně by neměl riskovat, že pozná, kdo to tehdy v těch stínech stál. A pokud by chtěl zjistit, co je zač, určitě by našel Claru. Baronovi lhal, a rytíř vůbec netušil proč, ale kdo ví, jak je spojený s Clarou a jak moc ji má rád. Plánoval si, jak se Merila na všechno zeptá, ale dnes si potřeboval hlavně odpočinout. Práce na slunci ho vysílila a starost o Claru taky. A jedna probděná noc tomu zrovna moc nepřidala.

Dokonce i informace, že baron hledá Claru. Jako kdyby mu něco unikalo a chyběl k tomu jen krůček, střípek nové informace, jenže jediný, kdo mu mohl pomoct poskládat skládanku, byla Clara. Naneštěstí už tak trochu poznal, jak se chová. Pokud nebude chtít, nic z ní nevymámí, i kdyby se snažil sebevíc. A k násilí by se nikdy neuchýlil.

Stíny se přikradl k Merilovu domu a otevřel potichu dveře. Stařec seděl na stoličce, nohy natažené před sebe a ruce složené na hrudi. Dýchal klidně a pomalu a oheň na stěny maloval jeho sedící siluetu. Rytíř neváhal a nakoukl do vedlejšího pokoje. Clara spokojeně spala a jen její bledá pokožka naznačovala, že vnitřně trpí. Rytíř měl touhu sáhnout jí na čelo, aby se přesvědčil, zda Meril nelhal. Chtěl mu věřit, ale z vlastních zkušeností zatím nemohl. Že ho tady nechal spát a jíst neznamenalo, že mu může věřit.

„Ahoj, Chlapče,“ zašeptal za jeho zády Merilův hlas a rytíř se prudce otočil. I kdyby ji chtěl zkontrolovat, ne v jeho přítomnosti. Jenom se otočil na Merila a kývnul mu na pozdrav.

„Nechme ji spát,“ navrhnul Meril a rytíř popřál dobrou noc. Odešel do stodoly a položil si kožešinu na seno. Když si chtěl sundat hábit, neboť i v noci bylo teplo, zavrzaly dveře. Věděl, že se nemá čeho bát, jinak by Tom už dávno křičel a poletoval jako zběsilý. Nechal si kápi spadnout zpátky přes hlavu a otočil se na nově příchozího.

„Mohu se posadit?“ zeptal se silným hlasem a v rukou držel zažehnutou svíčku. Vrhala okolo sebe strašidelné stíny, ale jelikož ani jeden z nich neměl pět let, nebáli se.

„Bydlíte tady vy.“

„Taky pravda,“ zasmál se tlumeně Meril a posadil se na zem hned vedle rytířovy kožešiny. Nijak se nezdržoval a ihned vyrukoval s tím, co měl na jazyku. „Chtěl bych si s tebou pohovořit.“

„Jen do toho, za zkoušku nic nedáte,“ pobídl ho rytíř a posadil se vedle něho.

Meril se podrbal nervózně na hlavě a potom spustil. „Vím, že mi do toho asi nic není, ale kde jsi byl?“

Chtěl vyzvídat, uvědomil si. To nemůže dovolit, nemůže mu říct, kdo je. „Ano, nic vám do toho není. Jedině snad, že jsem nikomu neublížil.“

Meril spokojeně kývnul hlavou, ale s vyptáváním neskončil. „Myslím, že mě tato odpověď aspoň částečně uspokojila. Prozatím. Ale zajímalo by mě, proč stále nosíš hábit?“

Rytíř nestačil zírat. Merila zajímaly tak neobvyklé a nepředvídatelné věci, že netušil, kde se to v něm bere. Naštěstí nemohl vidět jeho překvapený obličej a dal si záležet, aby se to nepromítlo ani do jeho hlasu. „Je to moje utajení. Nikdy nikde nezůstávám dlouho, ale nechci, aby mě lidé poznávali,“ odpověděl po pravdě.

„Víš ale, že ho nemůžeš nosit věčně.“

„Nebojte, mám náhradní.“ Rytíř se zasekl. Zrovna teď by se hodilo, aby nebyl proti jeho nápadu. Meril chce, aby nenosil hábit, on potřebuje, aby ho na sobě neměl, protože ho díky tomu James nepozná. Proč se tomu tak brání? Naskytla se mu příležitost, aby odhodil plášť bez podezření.

„Ale ani ten ti nevydrží věčně. Stejně tě někdo dřív nebo později uvidí. V nějaké nestřežené chvíli, kdy to budeš nejméně čekat, tě někdo uvidí. Je to, jako kdyby ses snažil ukrýt rybu ve vodě. Dřív nebo později se stejně na chvíli vynoří na hladinu.“

„Dobrá, ale když se z ničeho nic objeví cizí muž ve městě, jak to chcete vysvětlit? Navíc když bydlí u vás. Je to trochu zvláštní, ne?“

„To už se dá zařídit, o to neměj starost. Vždy se dá všechno zařídit.“ Rytíř přikývl. Souhlasil tedy, že si zítra hábit nevezme.

„Teď je čas, abych se ptal já,“ začal rytíř. „Zajímalo by mě, kdo je James.“

V Merilově obličeji se mihlo překvapení. „Odkud znáš Jamese?“

„Já se ptal první.“

„Byl to velice dobrý přítel otce Clary, je to dobrý člověk. Chudý, ale poctivý a spravedlivý.“ Ha, jak se v něm mýlí. On sám viděl na vlastní oči, jak lhal. A toť k jeho poctivosti. „Znám se s ním velice dobře. Občas mi pomáhá na poli, to víš, já už všechno sám nezvládnu. Tak proč tě zajímá James?“

Rytíř přemýšlel, co všechno mu smí říct. „Viděl jsem ho a zajímá mě, co je zač. To je všechno.“ To je vážně všechno. Viděl ho s baronem a zajímalo by ho, jestli se mu dá věřit. A taky proč se spolu ti dva bavili o Claře. „A jak jste to myslel ‚byl‘? Copak ho zradil nebo se snad pohádali?“

Meril zavrtěl hlavou a jeho pohled se na chvíli rozostřil. Tápal někde ve vzpomínkách a rytíř ho nechal. „Clařin otec před několika lety zemřel. Proto byl. Byl to ten nejhodnější muž, jakého jsem kdy poznal. Pomáhal všem ve vesnici, ještě než se Lyonel dostal na hrad. Potom už tak moc nemohl. To víš, baron je chamtivý a potřebuje ke svému životu peníze. Pokud je nemá, vylévá si zlost na ostatních.“ To rytíř poznal i bez tohoto ujištění. Všechna ta výzdoba, pozlacené sochy… To rozhodně nebylo levné. „A v Jamesovi jako bych viděl Barryho. Jeho výchova se pozná. Ještě než měl Claru, staral se o Jamese v jeho nejtěžším období. Každý ho tady obdivoval.

A potom, když se jeho paní rozstonala, strávil u její postele dlouhou dobu a modlil se.“ Rytíř v mysli zalétl ke Claře a přemýšlel, jestli ona nemá manžela, který by u její postele probdil dny a noci. „Nebylo mu dopřáno. Jeho paní se uzdravila, ale poté už ji nemohl nikdo brát vážně. Občas blouzní a nikdo neví, kdy je sama sebou a kdy její mysl ovládá pozůstatek nemoci. Ale všichni si ji váží právě kvůli Barrymu. Potom měli Claru.“ Jeho pohled se rozjasnil a znova získal zasněný ráz. Určitě teď vzpomínal na malou Claru.

„Byla to úžasná malá holčička. James měl v té době patnáct let, a proto pro ni byl jako starší bratr. V té době převzal moc na hradě Lyonel. Začaly horší časy, ale Clara byla šťastné dítě a všude jí bylo plno. Nebylo člověka, který by neznal její křik a nářky. Jako dítě se dokázala zabavit s každým, ať už to byl někdo dospělý nebo další dítě. Vždycky je přechytračila a hrála svoje vlastní hry. V duchu. Každé dítě mělo představivost, ale sousedé se báli, jestli se náhodou na to nebohé děcko nepřenesla nemoc její matky. Naštěstí jak rostla, její představy se zmírnily a ona začala Barrymu vážně pomáhat. James je nikdy neopustil a zastával všechnu práci, kterou už v pozdějších letech Barry nemohl.“

Rytíř poslouchal bedlivě a snažil se všechno si zapamatovat. Celé vyprávění ho zaujalo a navíc to Meril uměl podat poutavě. Byl to impozantní stařec a mluvil podle toho, co si myslel, že je pravda, a podle toho, co viděl. A s baronem se nemýlil, aspoň podle rytířova názoru.

„Jedno se ale naučila perfektně. Díky problémům s mámou skoro nikdy nikdo nepoznal, co si myslí. Musím říct, že i já s tím mám někdy problém. A to, že utekla, mě velice trápí. Víš, Clara se vždy chovala slušně, nikdy by neopustila matku, kdyby to nebylo velice nutné, a to mě na tom zaráží,“ postěžoval si Meril.

„Třeba to byl velice závažný problém, ale jak už jste řekl, ona nám ho neřekne a my zřejmě sami nepoznáme, proč to udělala,“ přitakal rytíř. „A je jí už lépe? Zlepšila se nějak, když jsem byl pryč?“

„Stále má horké čelo a spí. Bylinky jí zřejmě pomohly od bolesti, ale kdo ví.“

„Počkejte, jak to myslíte, že má stále horké čelo?“

Meril s nezájmem pokrčil rameny. „Tak, jak to říkám. Když sáhneš na její čelo, je teplejší než tvé ruce, tak bych asi popsal.“

„Ale vždyť jste mi říkal, že už je lepší.“

„A šel bys na tu svou výpravu?“ zeptal se a moudře se na něho podíval. Když rytíř nic neříkal, pokračoval: „Samozřejmě, že nešel. Viděl jsem ale, jak jsi odhodlaný. Potřeboval sis oddechnout, protože jsi celý den dobře pracoval. Když jsi byl pryč, rychle jsem šel zkontrolovat pole. Clara tvrdě spala a neměl jsem obavy, že by se jen tak probudila. Navíc ke mně nikdo nechodí na návštěvy. Vlastně kromě Clary a Jamese. Občas se staví i její matka.

A kde že jsi potkal Jamese?“

„Viděl jsem ho,“ odpověděl přímo, ale na Merila byl naštvaný. Jak mu mohl lhát? On jí zachránil život a tím pádem se za ní bohužel cítil zodpovědný. Musel vědět, v jakém je stavu, aby ji mohl jakkoli ochránit. Teď, když slyšel, co si v životě zažila, chtěl jí pomoct. Zasloužila si odpočinek a klid a on ji jenom rozčiloval. Přesto ale Meril neměl právo mu takovou věc zatajit. Je pravda, že by neodešel na svou prohlídku hradu, jediného místa, kde se ještě nebyl podívat. Jenže taková prohlídka se dá uskutečnit kdykoli. Mohl tady zůstat.

Jenže jak by pomohl? Jak by on, s nulovými znalostmi o bylinkách, mohl nějak pomoct?

Pravdou také zůstávalo, že kdyby svou cestu nechal na zítra, nedozvěděl by se o Claře, Jamesovi, o tom, co baron zamýšlí a jaký je. I když to poslední by mu došlo kdykoli. Stačí se podívat na jeho hrad.

„Chlapče, nemusíš být naštvaný na celý svět. Udělal jsem to z dobrých důvodů. Kdybych je neměl, řekl bych ti o jejím stavu. Ale ty jsi potřeboval na svou pochůzku. Viděl jsem ti to na očích. A věřím, že jsi nic špatného neudělal. Kdybych měl jenom tušení, že se chystáš k něčemu špatnému, řeknu ti o jejím stavu a ty bys zůstal tady. Můžeš můj čin pokládat i za projev důvěry ve tvá slova,“ navrhl přípustnou variantu a rytíř uznal, že má pravdu. Zase má pravdu, jako jeho učitel. Proč se v tolika věcech podobá? Copak je to nějaké znamení? Snaží se mu někdo něco říct? Vysmívá se mu někdo?

„Ale je tady menší problém. Ať už má baron jakýkoli vztah ke Claře, ať už je jeho služebná nebo jenom poddaná, shání se po ní a podle slov jeho strážců je velice naštvaný.“

„Strážců? Ty jsi mluvil s jeho stráží?“

„Nedá se říct, že mluvil. Spíš jenom poslouchal. Ale to je jedno. Podstatné je, že ji bude hledat. A podle jeho netrpělivosti to vypadá, že docela brzo. Potřebujeme, aby se zlepšila, potřebujeme ji někam skrýt, aby ji zde nenašel. Slíbili jsme jí to. Já slovo nikdy neporuším.“

„Chápu,“ zamumlal si pod nos Meril a poškrábal se zase na hlavě. Rytíř viděl, jak Meril přemýšlí a snaží se přijít na nějaké schůdné řešení, ale ani jeden z nich na nic nepřišel. „Myslím, že bude lepší to řešit zítra ráno. Proč se přece říká: Ráno je moudřejší večera?“ shrnul to nakonec Meril a začal vstávat. Rytíř mu chtěl nahoru pomoct, ale Merilův výraz ho v tom zarazil. Zase se stáhl a jenom sledoval, jak se přes den čilý stařec pomalu a obtížně zvedá. Teď ho teprve napadlo, kolik asi může mít let? Jeho tvář nehyzdilo zbytečně moc vrásek, snad až na ty na čele, ale jinak vypadal mladě. Mohl mu tipovat kolem padesáti let, ale něco mu říkalo, že je ještě o něco starší.

„Dobrá, tak zítra.“

„A přijď už bez toho strašného pláště,“ připomněl mu a odešel ze stodoly, ve které se najednou rozhostila tma, neboť si sebou odnesl i svíčku. Pouze měsíc, ze kterého tuto noc zůstal jenom srpek, jehož záře vnikala přes malý otvor do stodoly, zobrazoval obrysy uvnitř. Tom tiše zakřičel ptačím jazykem a pak už se neozvalo nic. Rytíř si lehl na kožešinu, kterou si pohodlně položil na slamník, a zavřel oči. Přemýšlel, co se celý den dělo, a co se teprve zítra udá. Možná to byl jenom pocit ospalosti, který ho znepokojoval, ale netušil, proč má ze zítřejšího dne tak divný pocit.

Když konečně jeho mysl odešla někde, kde je rozhodně lépe a žádné zákony tam neplatí, kápě se mu shrnula z hlavy a odkryla jeho rysy, které se uvolnily, a tvář díky tomu získala výraz milého mladého muže. Kdo by to do tak zatvrzelého a bojovného člověka řekl?

Probudil se, když ho sluneční paprsky pálily do očí. Protřel si je a posadil se. Nedobrovolně si sundal hábit a podíval se na své oblečení. Jednoduchá potrhaná košile s našitou kůži na pravém rameni a mnohokrát záplatovaná a kalhoty nevypadaly jako právě koupené. V tomhle bude chodit mezi lidmi. Možná v něm díky tomu neuvidí Orlího rytíře, což by se mohlo zdát jako výhoda, přesto se ale takto nechráněný cítil velice zranitelně. Vždyť si nemůže nikde schovat svůj meč, možná tak dýku, ale ne meč. V hábitu by se velice lépe plížilo stíny, ale takhle… Přál si, ať už svůj úkol má z krku. Kdyby to neslíbil otci, usadil by se někde a snažil se zapomenout na to, co umí. Šlo by to zřejmě těžko, ale dokázal by to.

Přešel k sedlu, kde seděl Tom, a pohladil ho po hlavě. Ten ji naklonil a lísal se mu do dlaně. Rytíř se usmál a podrbal ho za krkem. Potom přešel ke svému koni a dal mu napít i najíst. Vytáhl z vaku košili bez našité kůže na rameni a oblékl si ji na tu stávající a zbytek věcí do něho sklidil. Vak uložil do sena tak, aby nešel vidět, hned vedle toho druhého. Neměl zájem na tom, aby mu kdokoli okukoval jeho věci, nebo dokonce zcizil. Chtěl odjet přesně s tím, s čím přijel, možná s něčím navíc. Nějaké ty zlaťáky do zásoby se vždy hodí.

Otevřel vrata a rozhlédl se kolem. Cítil se podivně lehký, když nenosil hábit nebo zbroj, ale nedalo se nic dělat.

Vítr ho ovanul a rozfoukal černé vlasy, ve kterých se díky slunci leskla havraní modř. Vítr mu přál dobré ráno, což vykouzlilo na rytířově obličeji menší úsměv. Vydal se svižným krokem směrem ke dveřím malého domku. Jeho tvář vyzařovala vyrovnanost, ovšem rytíř se co chvíli soustředil na své smysly, aby zjistil, jestli ho snad někdo nepozoruje se zlým úmyslem.

„To jsi ty, Chlapče?“ podivil se Meril, jakmile stanul na prahu dveří. Jeho postava se teď zdála ještě mohutnější než pod hábitem, a vypadal docela jinak. Svalnatá ramena v sobě skrývala nevídanou sílu a vážný obličej neoblomnost. Silné nohy jistě dokázaly uběhnout vysokou rychlostí několik kilometrů a zhrublá kůže na rukou svědčila o fyzické práci. Meril si ho hodnou chvíli prohlížel s obdivem, nakonec ale jakoby nezaujatě sklopil hlavu zpátky ke své práci. „Přeju dobré ráno. Vypadáš jinak.“ Rytíř měl chuť se zasmát, jak se Meril snažil skrýt svůj obdiv, ale umínil si, že když teď do jeho tváře vidí, nebude ukazovat žádné emoce. Nesmí. Jakmile projevíte city, je to stejné, jako byste dali nepříteli svůj vlastní meč a rozpřáhli ruce a ukázali mu nechráněnou hruď. Mohl kdykoli zaútočit a smrtelně vás zranit. Proto musí zůstat ostražitý po celou dobu.

„Možná proto, že jste mě ještě neviděl,“ odpověděl rytíř tichým hlasem, jako by se bál, že probudí Claru.

Meril si toho všiml. „Neboj se, ta už je vzhůru a domáhá se vylézt z postele. Chce uvařit.“ Smál se tomu, co říkal, a rytíř jenom v duchu kroutil hlavou nad jeho povahou. Přešel ke stolu a sednul si. Čekal, co dnes dostane za práci, ale Meril si ho už nevšímal. Z malé pece začalo něco krásně vonět a rytíři se přes svou pevnou vůli začaly sbíhat sliny a kroutit žaludek. Nedivil se, že umí Meril vařit. Žil tady už dlouho a po ženské ruce zde nebylo ani vidu, ani slechu. Vařit se naučil, aby neumřel, a podle toho, co poznal včera, nechtěl přijmout pomoc od nikoho, pokud věděl, že to zvládne sám. Pouze od blízkých přátel si nechal pomoct.

Po chvíli vstal a přešel do vedlejšího pokoje. Na posteli ležela Clara zády k němu. Neviděl jí do tváře a nemohl tudíž poznat, jestli jí je ještě stále zle, nebo se její stav od včerejška zlepšil. Odkašlal si, aby na sebe upozornil, ale udělal to tak nečekaně, až Clara nadskočila.

„To neumíš vejít hlučněji?“ zeptala se a pomalu se přetočila na záda.

Její křik se rozléhal určitě až do vedlejší vesnice, říkal si rytíř. Jakmile ho totiž spatřila, nepoznala v něm nikoho známého, a proto začala křičet. To, že se bála, ale neměnilo nic na tom, že si chtěla svůj život uchovat, proto vstala i přes zraněnou nohu a do ruky uchopila svícen se svíčkou, která naštěstí nehořela. Rytíř nevěděl, co by si počal, kdyby to tu ještě zapálila.

„Uklidni se, zatraceně!“ křikl na ni, jakmile se jednou rozmáchla a chtěla ho praštit do hlavy. Její rychlou ránu vykryl jenom tak-tak. Clara kulhala po místnosti a snažila se ho zasáhnout znovu a znovu. Se zraněnou nohou se sice pohybovala pomaleji, ale ruce měla naprosto v pořádku.

Meril stál ve dveřích a s úsměvem sledoval tu podívanou a zjišťoval, kdo vyhraje. Znal Claru už jako malou holčičku a věděl, jak je mrštná, Chlapec byl zase silný a měl zkušenosti s bojem, což prozrazovalo pár šrámů na jeho rukou a potrhaná košile a kalhoty.

Rytíř nakonec Claru nějak dostrkal k posteli a podkopl jí nohy. Svalila se na kůži a rytíř jí chytil ruce a sedl si na ni, aby ho nemohla kopnout.

„Claro!“ zahřměl. „Uklidni se, to jsem já.“

Konečně přestala bojovat a podívala se na něho. Její srdce hlasitě bilo a zhluboka dýchala, stejně jako rytíř. Ale podle hlasu ho poznala.

„Slez ze mě!“ křikla na něho slabým hláskem, který ho ujišťoval o její vyčerpanosti. Přesto ale před chvílí ukázala, že o svůj život se bude vždy bít jako lvice.

„A už jsi klidná?“ Jenom nasupeně kývla a byla bílá v obličeji. Copak vůbec nepřemýšlí? naštval se rytíř. Je naprosto vysílená, potřebuje klid a ona se tady ohání svícnem a bojuje, jako kdyby jí nic nescházelo. Tenhle boj určitě jejímu uzdravování nepomůže.

„Sakra, ženská, to musíš tak křičet? Určitě se teď lidé okolo diví, odkud to jde a proč. Navíc pokud tě už stráž barona začala hledat, tvůj křik jim neujde.“

Clara si přitahovala kůži blíže ke krku a vystrašenýma očima na něho hleděla. „Stráže barona?“

„Ano, včera jsem byl na hradě a…“

„Tys mě udal? Takže můj křik by je stejně nepřekvapil, protože jsi jim řekl, kde jsem!“ obvinila ho a začala se znovu zvedat. Rytíř ji znovu přitlačil zpátky.

„Kdybys mě nechala domluvit, dozvěděla by ses pravdu a nemusela si domýšlet nesmysly.“ Chtělo se mu křičet na celé lesy, protože tahle dívka ho doháněla k šílenství. Navíc ho obviňovala z takové podlosti, za kterou by se museli stydět všichni jeho předkové. Kdyby si stále dokola neříkal, že toto je ženské stvoření a ne muž, se kterým by si mohl dát zápas o svou čest, už by jí uštědřil aspoň jednu ránu.

„Byl jsem tam, abych viděl, jak to u barona chodí, a slyšel jsem stráže, jak o něm mluví. A jeho samotného potom taky. Bude tě v nejbližší době hledat. Docela jsem i rád,“ pokračoval a pustil ji a opřel se zády v rohu místnosti, „že jsi tady. Aspoň tě mám na očích. Kdyby se ti tehdy povedlo utéct, kdo ví, jak daleko bys utekla, rozhodně by tě ale po nějakém čase našel. Nejsi dobrá ve skrývání.“

„A že ty o tom nějak moc víš,“ odsekla a nevěděla, jak se otočit, aby jí neviděl do tváře. Noha ji bolela a v hlavě jí prudce tepalo.

„Stačí mi se kouknout.“

Její hlas nesl stopy velkého vzteku, který v sobě tutlala jen tak-tak. „A kdo jsi, že to můžeš takhle posuzovat.“

Na to rytíř neměl jak odpovědět. Kdyby jí řekl, že je ten, kterému se říká „Orlí rytíř“, jeho utajení by tím skončilo a mohl by jenom klusem pádit pryč z města.

„Vidíš? Mlčíš. Sám nevíš, kdo jsi, a posuzuješ druhé. Dokonce ani nechceš říct své jméno. Vím jenom, že ti můžu říkat Chlapče, ale nic víc. Nevím o tobě nic. Nikdo tě nezná, ani ty sám. Nikdy bych s tebou neměnila, ani kdybys měl božskou sílu,“ urážela ho Clara. „Já aspoň vím, kdo jsem, kdo je moje rodina. Komu můžu věřit. Ty máš jenom toho svého Toma.“

„Tom je můj přítel, který mě zná nejlépe. Nepotřebuju lidi, kteří umí jenom zrazovat a zabíjet. Já si vystačím s tím, co mám.“

„Jo, a to je přesně co? Tvůj mazlíček a kůň?“

Meril stál ve dveřích a už chtěl zasáhnout. Nelíbilo se mu, že se v jeho domě hádají dva lidé jako malé děti. Chtěl mít v domácnosti klid a taky to tak chtěl nechat, co nejdéle to půjde. Navíc ho znepokojovalo to, co o lidech pravil Chlapec. Mísu s jídlem chytil do jedné ruky, aby tu druhou měl volnou.

„Mé jméno William, které jsem dostal od svého otce, orel a meč. Jenomže to ty nikdy nepochopíš, protože jsi žena.“

Velká rána je oba upozornila na jejich pozorovatele.