5. kapitola

5. kapitola

To, že je to poštovní holub jsem si myslela celou dobu, než ten pták vletěl oknem do pokoje a neupustil na stůl ten dopis. Potom pokračoval dál ve své cestě a přistál na křesle. Na mém milovaném křesle. Houpacím. Na křesle, na kterém se vždy tak dobře učí. Na křesle, které mě uklidňuje.

Potom se proměnil v kluka. Krásného kluka. Zelené zářící oči. Skoro jako zvýrazňovač. Takové oči jsem v životě neviděla. A vlasy měl černé na ježka. Postavou připomínal spíše Arnolda Schwarzeneggera. Do posilovny musel chodit docela často. Byl vysoký. Vyšší než já. Ale to byl snad každý.

Seděl v tom křesle a s potutelným smíchem si mě prohlížel. Úsměv se mu pořád zvětšoval. A stále si mě divněji a divněji prohlížel

„Nepřečteš si ten dopis?“ zeptal se mě a málem vyprsknul smíchy.

„Co tady děláš a kdo jsi? A co je tady k smíchu?“ zeptala jsem se zmateně. Nechápala jsem jeho chování. Vtrhne, v jeho případě spíš vlétne, mi do pokoje, sedne si na mého miláčka (křeslo) a ještě se směje, jako by venku svítili místo sluníčka ufoni a měli pauzu skoro každý den.

„Já jsem Jamie a co tady dělám? No malá rada. V tom dopise by ses měla dozvědět vše potřebné. Snad ti ten dopis odpoví na tvé otázky, Isabello.“ řekl mi jménem?, „a směji se tvým reakcím. Prohlížela jsi si mne... vášnivě?“ a začal se zase smát. Jenom doufám, že to Charlie nepřijde zkontrolovat.

„Nemohl by ses smát aspoň tišeji? A říkej mi Bello. Mám to raději.“ odpověděla jsem naštvaně. Já nekoukala vášnivě. Jen mě to překvapilo. Musí to být důvod. A navíc, řekl mi jménem. Jak mě může znát. Až teď, když jsem si to uvědomila, zůstala moje pusa zase otevřená dokořán. I vlak by mohl projet jako tunelem. Už zase. To není možný. Půjčíte mi konečně někdo ten svěrák? Haló! Slyšíte mě?

Když jsem pusu konečně zavřela, moje otázka, která zněla pořád v hlavě, mi vyjela z úst.

„Odkud vlastně znáš moje jméno?“

„Musím přece znát jméno svých svěřenců, o které se mám postarat.“ odpověděl s klidem. Vypadalo to, že se snažil zkrotit ten svůj neovladatelný smích. Na chvíli se mu to podařilo. Proto jsem začala uvažovat nad další otázkou. Když jsem ji měla vymyšlenou, chtěla jsem ji vyslovit nahlas, ale než jsem něco stačila říct...

„Přečti si ten dopis, dozvíš se, co potřebuješ.“ upozornil mne znova.

No jo. Ten dopis. Plácla jsem se do čela. Úplně jsem na něj zapomněla. Obálka byla bílá jako normálně. Nic zvláštního na ní nebylo, až na to, že jediné co bylo uvedené, bylo moje jméno. Ani adresa. Tak jak mohly vědět, kde ho poslat. A jo. Já zapomněla (už na další věc). Jamie asi nebude jen tak normální. A když zná moje jméno, proč by nevěděl mojí adresu?

Otevřela jsem dopis a s dramatickou chvilkou ho otevřela. Slyšela jsem jenom jeho smích, když jsem se chtěla přesvědčit, že to byl on, musela jsem se rozesmát taky. Kroutil hlavou a utíral si pomyslné slzy. Konečně jsem se za poslední týden mohla zasmát od srdce. Teda když nepočítám to s Jacobem. Když jsem se dosmála, konečně mohl přijít na řadu dopis. V dopise stálo:

Milá slečno Swan

Oznamujeme vám, že jste se stala měničkou. Naším úkolem, tedy měničů, je ochraňovat svět vlkodlaků, upírů, ale i lidí. Měniči se proměňují v ptáky a zpátky.

 Každý měnič má vou určitou barvu, když je v ptačí podobě. Barvu ovlivňuje počasí, za kterého se narodil, a pak také počasí v den jeho přeměny.

Každý měnič na začátku dostane svého opatrovatele, který je mu vybrán a je pro něj nejvhodnější. Opatrovatel vás provede vším, co budete ke svojí budoucí práci potřebovat, umět a ovládat. Vaším opatrovatelem jsem určili Jamieho, neboť má dobré zkušenosti a většina jeho svěřenců mývá dobré výsledky. A vy jste zvláštní případ pro nás. Zůstane s vámi, jak dlouho bude potřeba.

Měniči nestárnou, proto navždy zůstanete 17-letou. Každý měnič má 3 schopnosti, ovšem pro každého individuální. Pokud se dotyčnému projevovala nějaká schopnost už za lidského života, tato schopnost mu zůstane a nepatrně se posílí. (Tato situace se ovšem naskytuje jen zřídkakdy.) Jamie vám pomůže zjistit vaše schopnosti a pomůže vám se je naučit ovládat. Máte štěstí na měniče, neboť Jamie má jednu ze svých schopností, rozpoznávání těch ostatních. Proto doufáme, že se vaše schopnosti naučíte ovládat co nejdříve.

Naši zvědové zjistili ve vašem okolí přítomnost upírů i vlkodlaků. Proto vás žádáme, naučte se své schopnosti používat co nejdříve. Mezitím tam posíláme záskok.

Jsme rádi, že se k nám přidá dívčí měnič. Takových exemplářů moc nemáme.

Jen tak mimochodem, naše existence musí zůstat v tajnosti. Nesmí o nás nikdo vědět a při záchraně nesmí vědět, že byli zachráněni.

Přejeme příjemné učení

UM vzdušná pobočka

Dočetla jsem dopis s očima vyvalenýma až na půdu. Až jsem se bála, že je nikdy nenajdu. Na půdě je totiž věcí. Po chvíli jsem se konečně vzpamatovala.

„Co to je UM? Co je to ta vzdušná pobočka? Jak se můžu změnit? Jaké mám schop...“ chrlila jsem na něj otázky jednu za druhou. Ani jsem netušila, jestli je všechny stíhá vnímat. Asi ne, protože mě přerušil.

„UM znamená Úřad Měničů. Vzdušnou pobočku ti někdy později ukážu a to ostatní co k tomu patří taky. A ty máš 4 schopnosti. Ještě jsem takové nepoznal. Sice nevím jaké možnosti s nimi máš, ale to zjistíme časem.“ Odpověděl mi jedním dechem na skoro všechny otázky.

„A jaké to jsou?“ zeptala jsem se nedočkavě. Zase se usmál a řekl, že takovou nedočkavou měničku neviděl. A to že jich měl na starosti hodně. A taky, že všichni jeho svěřenci, kteří dostali podobný dopis byli velice překvapení, potřebovali chvilku pro sebe a já, že to beru s klidem. Jako by to ke mne odjakživa patřilo. A nejvíce mě rozesmálo, když řekl, že musím být velice zvláštní člověk. Tak to musím říct, že trefil docela blízko. Byla jsem zvláštní a teď budu ještě více.

„Hmm, asi jo.“ odpověděla jsem mu se zadržovaným smíchem.

„A jak se tedy přeměním? Musí to být krásný pocit létat v oblacích a dívat se na všechny z výšky.“ zasnila jsem se s pohledem někde do stropu.

„Zpátky k tvým schopnostem. Jedna tvoje schopnost je velice zvláštní a zároveň bude určitě velice užitečná při akcích. Je to...“