8. kapitola

8. kapitola

BELLA

Jamie se za chvilku proměnil taky a po chvíli jsem v hlavě slyšela jeho hlas. Tak to je to posílání myšlenek. No perfektní. Už jsem si na svoje křídla ano nevzpomněla. Tohle bylo o něco lepší. O něco moc lepší.

Tak jdem cvičit, nebo tady budeš koukat jako holub? To měl být vtip? Blbej vtip. Akorát by mě zajímalo, jak to udělal. Jamie to zřejmě pochopil. Zkus se soustředit. Musíš si něco myslet, a pak si jenom přát, ať to slyším. Tak jo jdeme na to.

Pokoušela jsem se mu poslat, jestli už můžeme jít cvičit. Snažila jsem se, jak jsem mohla. Skoro jsem se až divila, že se mi neuvařil mozek.

Tak co, už jsi posílala?Zeptal se. Já jen kývla, že ano. On to neslyšel? Tak to teda nevím.

Tak nic budeme trénovat.  Možná to bude tím tvým štítem. Posiluje tvoji schopnost, aby nikdo neslyšel tvé myšlenky. Ten tě má asi hodně rád. Začal se smát. Hele. To nebylo směšné.

Ale bylo. Odpověděl. Cože on to slyšel? Nad tím jsem se zarazila. On taky přestal se svým smíchem. Asi ho to zarazilo taky.

Tak letíme. Letíme do lesa na místo, kde by nás nikdo neměl slyšet. Řekl a už roztahoval křídla. Chtěla jsem rychle něco říct. Ale z mého hrdla se ozval jenom nějaký kvik. Ten ho upozornil, aby počkal. Jediné štěstí bylo, že mám rychlé reakce.

Neboj. Lítání ti půjde, jakoby si mamince uletěla, už když si se narodila. Uklidňoval mě. Zase ty jeho vtípky.

Tak jsem tedy dohopkala k oknu, vyskočila na něj a roztáhla křídla. Letěla jsem. Letěla jsem a ani to nevnímala. Opravdu. Bylo to, jako moje přirozenost. Letěla jsem a dokonale využívala vítr. Ani jsem nepotřebovala přemýšlet. Jenom jsem se nechala unášet. Byl to takový nepopsatelný pocit. Vidět vše z ptačí perspektivy je nádherný pocit. Cítit tu volnost a svobodu, něco, co se slovy ani nedá popsat. Být nezávislý. Nikdo ti neřídí život. Můžeš uletět od všech nepříjemných věcí. Hádek, nepřátel, lásek…

Letěla jsem výš, abych mohla vidět ještě více věcí najednou. Ale Jamie mě vyrušil, jakovždycky. Ehmm, neruším? Nechtěli jsme náhodou trénovat?

No jo vždyť letím. Pomyslela jsem si ironicky a letěla jsem za Jamiem, na to jeho místo, kde chtěl trénovat.

To by nebyl Jamie, kdyby se nevytahoval. Letěl přede mnou, dělal otočky, přemety, kličky a další podobné blbosti.

To s tebou musela být sranda, co? Všichni tví svěřenci se museli popadat za břicha. Řekla jsem v mysli a snažila se, ať to Jamie slyší. A díky odezvě, kterou mi poslal, se mi to povedlo.

Když jsme se konečně zasmáli, poslal mi. Takže už máme jednu starost z krku?

Jestli myslíš posílání myšlenek, tak snad ano. Poslala jsem mu. Doufala jsem, že to uslyší, jinak by bylo zase o starost víc.

Začaly jsme klesat. Klesat na louku, kterou jsem nikdy v životě neviděla. A to jsem si myslela, že tady znám skoro vše. Když tady žiju kolem roku a něco a k tomu jsem tady vyrůstala.

Když jsme přistáli, to mi nedělalo žádný problém přistát, Jamie se přeměnil.

„Tak a teď zkus myslet na něco hezkého. Vím, že to asi zní ironicky, ale prosím udělej, co ti říkám.“ Tak dobře, na co bych mohla tak myslet. Na tátu nebo na mámu. Už to je? Není. Ale co hezkého v mém životě je? Co tak moc hezkého existuje. Už vím.

Začala jsem se měnit a moje křídla už nebyla křídla. Začala jsem cítit svoje prsty. Ztrácela jsem ten pocit volnosti. Už jsem nebyla volná jako pták. A to doslova. Teď jsem sice nebyla zranitelná. Jak říkal Jamie, zabít nás můžou jenom v ptačí podobě, ale i tak.

„Tak jdeme na to?“ zeptala jsem se s elánem v hlase.

„No jasně. Co se chceš naučit jako první?“ mrknul na mě šibalsky. Teď jsem se musela rozesmát. Smály jsme se tam spolu oba dva.

„T-t-tak u-už d-do-dost.“ pokusila jsem se říct něco přes ten nával smíchu.

„Tak dobře. Co třeba to klonování nebo hýbání?“ zeptala jsem se dychtivě.

„Tak třeba to klonování?“ zeptal se.

„Jdeme na to, brouku?“ zeptala jsem se ironicky. A zase jsme se rozesmáli. Myslím, že s ním bude sranda. A to pořád.

„Mimochodem, na co jsi vlastně myslela, smím-li se zeptat?“ zeptal se. No, proč by to nemohl vědět? Copak je to tajemství? Stejně je to fuk.

„Myslela jsem na…“