9. kapitola

Mé nohy už mě neunesly a já klesla k zemi. Po chvíli jsme ležela na zemi a tam se kroutila. Chtěla jsem vzduch. Potom jsem upadla do temnoty. Ale ne tak docela.

Před očima bylo světlo, které mě oslepovalo. Bylo ne příjemné. Dala bych si před oči ruku, abych aspoň trochu zmírnila jeho svítivost, ale nešlo to. Nemohla jsem se hýbat. Jako bych neměla nic, kromě očí. Ani mluvit jsem nemohla, jak jsem posléze zjistila.

Potom se světlo trochu uklidnilo a já viděla nějakou místnost. Nejdříve jenom obrysy, ale i ty se postupně začaly vyjasňovat.

„Vidělas ho dneska? Zase mu to nejde. Tak holka se má, že ho může cvičit. To já bych si dala hned říct, jenomže ona v oblibě trenérky,“ odfrkla si nějaká holka. Když jsem se pořádně podívala do její tváře, zjistila jsem, že to je nějaká holka z tréninku. Její zelenkavé oči a blonďaté vlasy mi to potvrdily. Středně dlouhé vlasy měla zapletené do copu a ten utáhnutý do drdolu. Při trénincích jsme museli mít všichni stáhnuté vlasy. Byť je měl někdo na mikádo. Kluci, kteří měli krátký sestřih, to měli lepší. Nic nemuseli stahovat do copů nebo to nějak gelovat, aby to vydrželo. Angelo měl ale vlasy delší, vždy stáhnuté do culíku. Drdol si nedělal. Na klukovi by to asi vypadalo divně, ale Iris mu to povolila. Kdo ví, jak to je s balťákáma.

„No jo, ona je slečna dokonalá,“ odpověděla jí další holka.

„To víš, když jsou její matka s otcem bohatí, může si dovolit všechno. Třeba i podplatila trenérku, aby ho mohla učit. Vypadal, že není ráda, ale to jenom, aby se neřeklo. Dokonce nechala i tu minulou hodinu, když musela trenérka někam jít.“ Ty holky mě sprostě pomlouvaly. A to o mně nic neví. Jak můžou? Já taky neříkám nic o jejich povaze nebo životě. Nemůžu za to, že mě táta s mámou adoptovali a jsou celkem bohatí. Navíc nejsou bohatí až tak moc. A doufám, že mí rodiče ještě dlouho zůstanou. Já si je nemohla vybrat. Ani ty, kteří mě přivedli na svět. Ale těm jsem byla ráda jen proto, že jsem mohla být s tátou a mámou. Teď jsem se teprve rozhodla. Usmířím se s nimi, nevadí mi to. Stále se o mě starali dobře a po vyslechnutí jejich rozhovoru… Ne, jsou to mí praví rodiče, nikdo jiný na to nemá právo.

„No jo, to ona je nóbl dáma,“ zasmála se, „vždyť se s námi ani nebaví. Její jméno znám jenom díky trenérce, ale ona naše ani znát nebude, to se vsaďte, holky.“

Holky si tam tak o mě povídaly stále. Copak nezaregistrovaly, že jsem tady? No jo, ale já tady vlastně nejsem, protože nemám končetiny, pouze pozorovat můžu. Ale jak to?

Až pak mi to došlo. Další sen, zaúpěla jsem v duchu. Proč se to musí stávat mně? Já nechci.

A potom se něco stalo. Až to mi dalo smysl, proč jsem tady. Možná.

Ta holka, blondýna, která o mně začal takhle mluvit, seděla na lavičce a smála se. Nad ní byl nějaký věšák, kde byly bundy, tašky, trička a další oblečení. Ty věšáky byly docela velké. Na stěně byly hodiny, které ukazovaly přesně šest hodin a patnáct minut. Potom se ovšem ten věšák z jedné strany uvolnil a rychle sklouznul ze stěny. Madla na pověšení věcí praštily tu holku do hlavy, až jí to trochu odhodilo a ona se bouchla o lavičku. Mezi jejími blonďatými se začala objevovat rudá barva; barva krve.

Ostatní holky v šatně začaly pištět, pobíhaly po šatně a křičely, co budou dělat. Vletěl tam Angelo a ještě jeden kluk a vůbec si nevšímaly holek jenom v podprsence. Teď je zajímala jenom ta holka v kaluži krve.

Iris tam vtrhla záhy a pohotově vytáhla mobil. „Prosím, přijeďte. Jedna moje žákyně si rozbila hlavu,“ začala a potom řekla místo, kde se nachází. Ale pak nezavěsila, místo toho začala všem rozdávat příkazy podle toho, co jí řekli do telefonu. Někdo vzal její tričko a přitiskl jí ho na hlavu.

Ale víc jsem se nedozvěděla, protože se to všechno rozplynulo a já mohla zase dýchat. Ani mi nepřišlo, že to všechno se stalo za pouhou chviličku. Iris se nade mnou skláněla, potom Angelo s vystrašeným výrazem, ta holka, kterou jsem viděla i ta, která se účastnila na pomlouvání. A ještě asi další tři holky a ten další kluk. Nevěděla jsem, že by jich mohlo být tolik vedle sebe.

„Jsi v pořádku?“ třásl se hlas Iris.

„Jasně, trenérko,“ odpověděla jsem silným hlasem a postavila.

„Měli bychom zavolat sanitku. Možná by tě mohli odvést a prohlédnout, co ti je. Nevypadáš dobře.“ Jenže v nemocnici mi nezjistí. Tohle totiž se zdravím, aspoň takovým, jaké tam kontrolují, nemá nic společného. Spíš s dušením zdravím, které mi asi chybí, když mívám ty sny už i za dne.

„Ne, to je v pohodě, opravdu. Nic mi není. Díky, trenérko. Tohle se mi občas stává, ale nic to není. Jsem zdravá jako rybka,“ zatočila jsem se, abych to dokázala. Nechtěla jsem jí lhát, protože tohle se mi rozhodně nestává často. Vlastně je to poprvé, co se mi to stalo za dne. A jenom po málokráte, co se mi vůbec stalo. A stále jsem nepřišla na to, proč se to děje.

Iris si mě měřila podezřívavým pohledem, ale potom pokrčila rameny a šla zpátky k rádiu. Po zbytek hodiny mě ještě po očku kontrolovala, jestli na mě zase nejdou mdloby, ale nic se mu už naštěstí nestalo. Hodina skončila a všichni odcházeli do šaten. Já ne, už jsem věděla, proč mě mohly pomlouvat. Zdržel mě totiž Angelo. I když to možná bylo z úplně jiného důvodu, než teď.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Čau, jak se máš?“ zeptala jsem se.

„To bych se měl ptát spíše já tebe,“ oponoval mi.

„Já se mám fajn. Ty, poslyš, nevíš, jak se jmenuje ta blondýna s modro-zelenýma očima? Potřebuju vědět její jméno,“ odběhla jsem od tématu.

„No, jsem tady nový, ale možná… Elis, možná. Fakt nevím, a proč to potřebuješ?“ zeptal se. Já se nezdržovala odpovědí a rovnou se zeptala.

„A kolik je hodin?“ On se na mě podíval takový podezřívavým pohledem, ale potom se pomalu podíval na hodiny.

„Za minutu čtvrt na sedm, proč?“

„Potom ti to možná vysvětlím, teď mě omluv,“ hodila jsem na něj omluvný pohled a raději běžela do šatny. Neřekl, kolik sekund zbývá z té minuty.

Běžela jsem do šatny a doufala, že to stihnu. Angelo za mnou ještě něco zakřičel, ale já si toho nevšímala. Musím ji zachránit, i když mě pomlouvá a nemá ráda, nechci, aby se jí něco stalo.

„Elis?“ zavolala jsem na ni ode dveří. Ona se zasekla, podívala se na mě bojáclivým pohledem. No jo, přistihla jsem ji při pomlouvání.

„No?“ zeptala se a byla asi překvapená, že znám její jméno. Díky, Angelo, díky. Zachránils ji.

„Můžeš sem na chvilku, potřebuju s tebou mluvit,“ řekla jsem jí. Ona se postavila a mířila ke mně. Koukala se přitom po holkách a házel nějaké obličeje, které je rozesmávaly. Já je neviděla, protože měla hlavu otočenou na bok. Taky bych se ráda zasmála. Jenom jsem doufala, že ten věšák spadne dřív, než ke mně dojde a já budu moct odvést téma jinde, protože bych musela vymyslet, na co jí chci zeptat.

„Co chceš?“ zeptala se a potom se ozvala rána z toho místa, odkud přišla. Věšák byl jednou stranou opřený o lavičku a některé věci z něho spadly. Elis se podívala za sebe a chytla se za srdce.

„Proboha, vždyť jsem tam před chvílí seděla. To mám ale štěstí,“ oddechla si. Jo, máš štěstí, že jsem to viděla, odpověděla jsem jí v myšlenkách. Zavadila jsem očima o hodiny, na kterých bylo přesně šest patnáct, a usmála se. Kolem ní se ihned rojily ostatní holky a chválily ji, jak se tomu krásně vyhnula. No co, i namyšlené holky si zaslouží žít, ne? Otočila jsem se a odcházela. Myslím, že mě už potřebovat nebudou. Maximálně jako téma k dalšímu pomlouvání.

„Díky za to jméno, bylo správné,“ usmála jsem se na Angela, když jsem k němu došla.

„A proč se tak usmíváš?“ zeptal se podezřívavě.

„Jen tak. Mám radost,“ zvětšila jsem ještě svůj úsměv. Je pravda, že své sny nesnáším, ale teď se mi hodily. Byla jsem tak šťastná, že jsem někomu mohla zachránit život. Snad už na sebe Elis bude dávat pozor a já ji nebudu muset znova zachraňovat. Takhle to totiž vypadá, že měla jen prostě štěstí, že jsem po ní něco chtěla. Není to ani moc nápadné. Jen doufám, že se mi to přes den už nestane.

„Aha. Můžeme začít?“ změnil téma, protože viděl, že ze mě nic víc nevydoluje. A to byla taky pravda. Nehodlám nikomu říkat, že vidím budoucnost i minulost, pokud je to pravda. A pokud by to pravda nebyla, nechtěla jsem se dostat do blázince.

„Tak co dneska budeme zkoušet?“ zeptal se zvědavě Angelo.

„Procvičovat, co jiného?“ vyhnula jsem se přímé odpovědi. Něco jsem pro něho měla nachystaného.

„Tak fajn,“ souhlasil. Pustila jsem hudbu a nechala, ať mi zatančí to, co jsme dneska nacvičovali. Potřebovala jsem vědět, v čem potřebuje pomoct. Abych třeba necvičila kroky, kdyby mu nešly otočky a podobně. To, co mi zatančil… Bylo to perfektně „přednesené“. Pohyboval se tak, že by ani hudbu nepotřeboval. Dokázal by to vyjádřit jen tak, pohyby. Párkrát ztratil rovnováhu a kroky se mu popletly, ale ihned to zakamufloval tak, aby to nešlo poznat.

„No, už tě nemám skoro co doučovat,“ pochválila jsem ho a vypnula hudbu.

„Ale jdi. Vždyť jsem to zkazil. A to celkem hodněkrát,“ opáčil.

„Ne, ne, ne… První pravidlo. Nikdy se nepodceňuj. Druhé pravidlo. Nepřiznávej své chyby a nepoukazuj na ně. Jasný?“ zastavila jsem ho. Takhle jsem to dělala já. Když jsem něco spletla, neukazovala jsem na to a snažila se to vylepšit. Ono to šlo vylepšit, pokaždé, a potom jsem ty chyby nedělala. Stejně nikdo, samozřejmě kromě Iris, nepoznal rozdíl nepovedeného od povedeného.

„Ale, takže už máš i pravidla?“ zeptal se s úšklebkem.

„Ahoj, vy dva. A nezbořte tady sál,“ zamávala nám Iris, protože odcházela jako poslední, a přerušila tak naši debatu.

„Jistě. Ahoj,“ zamávala jsem jí. Potom jsem pohled stočila zpátky na Angela.

„Jasně, pravidla jsou všude, ne?“ zeptala jsem se.

„Ne, všude ne. Tanec nemá pravidla, pokud se jedná o vyjádření pocitů. Pravidla ani nemůže mít. Tanec je něco, co nám pomáhá zbavit se stresu, strachu i zloby. Tanec může tancovat každý, kdo chce něco vyjádřit. Nepotřebuje k tomu praxi. Začne tančit a tím vyjadřuje pocity. Tanci nemůžeš dát pravidla,“ udělal mi vášnivou přednášku o pravidlech. A já ho jenom bedlivě poslouchala. On vlastně řekl všechno, co jsem si o tanci myslela. Jak ho vnímám. Jako kdyby mi četl myšlenky.

Jenom jsem na něj zůstala zírat s otevřenou pusou. „Já… nemám slov. Tohle ještě ni-nikdo neřekl. Vlastně jsi první, co sdílí stejný názor jako já.“ Proč mi hodinu od hodiny připadal víc a víc skvělý? Jako kdybychom se hodily k sobě. Svými názory, svými povahami, koníčky…

„Já jsem taky ještě nikdy neslyšel stejný názor na tanec,“ usmál se na mě a mně by se v tu chvíli podlomila kolena, kdybych se nedržela tyče. Rychle jsem se vzpamatovala a došla ke kazeťáku. Řekla jsem mu, co mám v plánu.

„Dneska nebudeme procvičovat tance z hodin. Dneska se podívám, co v tobě je. Třeba přijdeme na to, jak tvé chybičky odstranit,“ snažila jsem se nahodit aspoň trochu normální úsměv, ale na ten jeho to nemělo ani zdaleka.

„To by ale potom byla škoda, kdybychom na to přišli tak brzy. Žádné další soukromé hodiny by se nekonaly.“ Zdálo se mi to, nebo se se mnou snažil flirtovat? Raději jsem na to neodpověděla. Vlastně jsem ani nevěděla, co přesně mu odpovědět, aby to nevyznělo dvojmyslně, přinejlepším.

„Tak, tancuj,“ řekla jsem mu a zapnula hudbu. Hudba byla pomalá, příjemná, ale jenom ze začátku. Potom nabírala na síle a získávala dramatičtější ráz. Jenom jsem pozorovala Angela, abych viděla, co dělá špatně, a držela se zuby nehty, abych se nepřidala k němu. Tuhle hudbu jsem měla ráda. Proto možná jsem mu vybrala zrovna tuhle.

Najednou hudba ustala a začala pomalu a tesklivěji. Tuhle část jsem zbožňovala, protože mi připomínala dešťové kapky. Hudba byla tichá, rychlá, ale přesto tak nějak… pomalá.

Když skladba dohrála, zastavila jsem kazeťák, aby nejely další skladby.

„Skvěle,“ pochválila jsem ho. „Musím uznat, že pohybově ti nic nechybí,“ snažila jsem se udržet „profesionální“ tón. Možná to znělo namyšleně, ale já mu tím skládala kompliment. Aspoň jsem se nažila.

„A teď ty,“ pobídl mě. Já jsem se jen rozesmála. Dobrý vtip.

„Co ti na tom přijde směšného?“ zeptal se nabručeně. Jenom jsem zavrtěla hlavou a snažila se nesmát. Nešlo to ale tak dobře.

Nakonec jsem se uklidnila. „Myslels to vážně? Že mám zatančit?“ zeptala jsem se.

„Jasně. Nevím, co ti na tom přijde divného.“

„No, tohle je hodina, kdy doučuju já tebe. Nebo se pletu?“

„No jo, ale i při učení se můžeme bavit, ne?“ zasmál se. Jenom jsem se zasmála a zavrtěla hlavou.

„Hm, můžeš si za to cokoli vybrat,“ navrhnul. „Ty zatančíš a vybereš si za to nějaké „odstupné““ nakreslil do vzduchu uvozovky.

„No jo, jenže nevím, co bych si jako odstupné vybrala.“

„Já bych ti mohl vybrat,“ usmál se lišácky.

„No jo, ale to by nebylo fér. Ty bys mohl vybrat něco, co by se mi třeba nelíbilo,“ nesouhlasila jsem.

„Hm, tak pokud se ti mnou zvolené odstupné nebude líbit, dáš mi trest,“ navrhnul. Pomalu jsem se v tom začala ztrácet. Už toho bylo docela dost, co navrhoval. A zdálo se, že prostě nepřestane, dokud na to nezatančím. Jenom jsem si povzdechla a souhlasila, jinak bychom zabili zbytek hodiny tím, co se stane, pokud zatančím.

„Fajn. Beru. Jen doufám, že to nebude něco na způsob běhání na náměstí bez šatů,“ zažertovala jsem.

„Neboj,“ zasmál se. Došel k přehrávači, přetočil zpátky na stejnou skladbu, jako měl on, a pustil. Na tohle jsem si často tančila sama. Sama jsem si na tu hudbu vymyslela kroky, a proto jsem už tančila pouze na ně. Nechala jsem se unášet tou melodií, když jsem při jeho tanci nemohla.

„Teda,“ žasnul, když jsem skončila. Zapomněl vypnout přehrávač, proto jsem došla až k němu a vypnula ho.

„Bylas úžasná. Není divu, že mi tě Iris doporučila.“

„Dneska bys s těmi komplimenty mohl přestat. Nebo se začnu červenat.“

„To by mi vůbec nevadilo,“ usmál se na půl pusy.

„Tak pokračujeme,“ změnila jsem téma.

Zbytek času vyhrazeného nám jsme už jen procvičovali techniku. Ta je základem. Poradila jsem mu pár triků a on je přijímal s velkým nadšením. Taky mi celou dobu skládal komplimenty, až jsem ho začala podezřívat, že má něco za lubem. Nezapomněla jsem na to něco, co jsem měla dostat za to, že jsem zatančila. A čím delší dobu jsem s ním strávila, tím víc jsem se toho bála. Pokud se mnou tak okatě flirtoval, nevěděla jsem, co od něh čekat.

„Děkuju za dnešní hodinu.“

„No jo. Jsem do toho nucena,“ poškádlila jsem ho.

„Takhle je to teda, jo? Takže je to jen z nutnosti?“ zeptal se, ale věděl, že to nebylo myšleno vážně. Poznal to.

Už jsme se chystali odejít. Všude jsem pozhasínala světla, vypojila všechno z elektřiny a čekala, až bude Angelo hotov.

„Tak se měj,“ loučila jsem se s ním.

„Počkej,“ zastavil mě. Nevěděla jsem, co po mně chce. Byl už večer a já byla docela unavená. Chtěla jsem jít spát. Navíc mě ještě dneska čekala debata s mámou a tátou. Rozhodla jsem jim říct, že mi to nevadí. Že je mám ráda i tak a ať si s tím nedělají těžkou hlavu. Chtěla jsem je obejmout a políbit na tvář. Mám je ráda a vlastně mi to nevadí. Jen mě zamrzelo, že jsem si to neuvědomila hned a takhle jim ublížila, potrápila je. Ale snad mi to odpustí.

„Na co?“ podivila jsem se.

„Ještě jsem ti neřekl, co za ten tanec dostaneš. Mimochodem, ještě jednou ti to musím říct, ale tančila jsi úžasně,“ složil mi další kompliment.

„Tak do toho. Ale tak trochu pospíchám. Ještě potřebuju něco udělat,“ pobídla jsem ho.

On ale místo toho, aby něco řekl, přiblížil se ke mně. A než jsem se nadála, políbil mě.