9. kapitola

9. kapitola

BELLA

„Myslela jsem na Edwarda.“ odpověděla jsem trochu smutněji. Pořád mě k němu něco přitahovalo, ale to bylo asi jenom z mojí hlavy. Když jsem vyslovila jeho jméno, ani nevím proč, ale dělalo mi to strašnou bolest. Vrátily se mi všechny pocity, na které jsem díky tomu novému zmatku ani nepomyslela.

„A kdo je Edward?“ zeptal se. Že jsem raději nedržela zobák. S Jamieho povahou se mu tady budu muset vyzpovídat. Ale já do kostela nechodím, tak nevím, proč by mi ho měl nahrazovat zrovna on.

„Hmm, no, jeden kluk ze školy.“ odpověděla jsem mu a doufala, že už se nezeptá. Mýlila jsem se, a tak když se Jamie nadechoval pro odpověď, jsem naznačila prstem, ať mlčí. Aspoň něco pochopil.

Chvíli jsem ještě přemýšlela nad ním. Musela jsem ho dostat z hlavy. Nejlepší řešení bylo začít trénovat.

„Jdeme trénovat? Vždyť proto jsme tady ne?“ zeptala jsem se. Tak moc jsem si přála, aby to už víc nerozebíral. Abychom cvičili.

„No jasně tak jdeme na to.“ zasmál jsem a začal náš první trénink.

Jako první na řadu přišlo hýbání věci. Cvičila jsem a soustředila se na to, jak nejvíc to šlo, ale nepovedlo se. Už jsem byla vyčerpaná. Musela jsem si dát pauzu. Proto jsme si sedli na kmeny, které tam byly.

„Jak dlouho už vlastně si měničem?“ zeptala jsem se, aby nezavládla trapná chvilka ticha. Tu jsem nesnášela.

„Víš, já to vlastně ani nepočítám, ale zažil jsem toho už hodně.“ odpověděl a já poznala, že už o tom dál nechce mluvit. Ale já byla tak zvědavá. Nedalo mi to, nezeptat se.

„A už si se za tu dlouhou dobu do někoho zamiloval?“

„No. Víš. Em. Já…“ koktal. Jak vidím, tak jsem narazila na nějakou slabinu. Ale trápit ho nebudu.

„A jaké máš schopnosti?“ zeptala jsem se, protože jsem se nemohla dívat na Jamieho koktavku. Bylo to tak k popukání. A bylo vidět, že je rád, že jsem změnila téma.

„No o jedné už víš. Umím rozpoznat schopnosti. Ale jinak moc zajímavé schopnosti nemám.“ zakončil větu.

„Přesto bych je ráda věděla.“ naléhala jsem. On o mne ví první poslední. Tedy pokud se jména a měřičských schopností týče.

„No dobře. Tak moje další schopnost je, že se věci učím rychleji. Proto mě taky dali jako opatrovatele velmi brzo.“ dopověděl. Jako to si ze mě dělá srandu? Zeptám se ho na jeho schopnosti a on mi řekne z těží dvě.

„A tvoje třetí schopnost?“ to fakt musím všechno z něho tahat, jako z chlupatého koberce?

„To je právě to.“ nechápu.

„Jak už víš, tak ty jsi taková jedna z mnoha vyjímek. Máš 4 schopnosti.“ řekl. Ale mě to pořád nedocházelo. To jsem tak vyčerpaná?

„A co tím chceš říct?“ zeptala jsem se, když se pořád neměl k odpovědi.

„No já jsem taky taková vyjímka. Já mám totiž jenom 2 schopnosti. Měl jsem 3, ale moje přeměna se nějak zvrtla.“ dokončil.

„Aha. Tak to je mi líto.“

„Nemusí. Mě to nevadí.“ řekl s úsměvem. „A jdeme trénovat. Nebo ještě potřebuješ odpočinek?“

„Ne. Ne. Odpočinek už nepotřebuju. Tak jo. Jdeme na to a drž mi palečky.“

Začala jsem trénovat. Tentokrát ale klonování. Nedařilo se mi to. Už zase. Další věc, která se mi nedaří. To už jsem byla dopálena. Řekla jsem si teď nebo nikdy.

Když už jsem se pomalu vzdávala naděje, že se mi to povede. Konečně se přede mnou začala rýsovat postava. Ale já ani nevěděla, na koho myslím. Koho bych tak mohla klonovat.

V tu chvíli jsem se zamyslela a nic nevnímala, nějaké klonování, pche, na to už jsem si ani nevzpomněla. Jako kdyby mi přišla vidina. Nebo mi někdo posílal obraz. Na louku někdo přijde. Nějaká postava. Postava, která se bude schovávat. Schovávat ve větvích stromů. A bude pozorovat. Okolní krajinu a dění na louce. Ale já neviděla jejíma očima, ale očima postav na louce. Tří postav. Neviděla jsem ale žádnou z nich. Ale jednu ano. Co mi ta postava připomínala. Nemohla jsem si vzpomenout. Byla to vysoká postava. Nic jiného jsem neviděla. Ale kdy se to má stát. A jakou roli v tom hraju já? A po chvíli se ta postava v lese začala hýbat. Ale těsně před tím, než jsem ji mohla spatřit, se ˝vidina˝ rozplynula. Jako by tady ani nikdy nebyla.

Podívala jsem se na Jamieho, který byl taky zaražený. Co to mohlo být?

„Jamie, co to bylo?“ zeptala jsem se.

„To bylo to, čemu se u nás říká instinkt. Čas od času nám přijdou takové vize. To když je někdo v nebezpečí. Kdokoli. Člověk, ale i vlkodlak nebo upír.“

Tak to je teda síla.

„To, jakože vidíme budoucnost?“ zeptala jsem se. Bylo by fajn vidět, co se stane, ještě než se to stane.

„Tak trochu.“

„Jak to myslíš, tak trochu.“

„Občas, když je to vážnější, vidíme, co se stane. Ale když to až tak vážné není, tak je to jenom pocit.“

„Ale já jsem to moc nepochopila. To co jsem viděla.“ řekla jsem smutně. Jako by se všechno spiklo proti mně. Pohybovat neumím, klony mi nejdou…

„Neboj se. Až přijde čas, pochopíš to.“ uklidňoval mě.

Když jsme si povídali, ani jsem si nevšimla ničeho jiného. Nevšimla jsem si, že mám v hlavě další obraz. Obraz mě a Jamieho. Ale z jiného pohledu. To jako někomu vidím do hlavy? To jsem už vůbec nechápala. Dneska je všechno naruby.

Musela jsem se podívat, kdo tam stojí. A nevěřila jsem vlastním očím.

„Nevytvářel se tam před chvilkou klon?“ zeptala jsem se nejistě Jamieho.

„Super. Vidíš, že ti klonování jde.“ zajásal a já jásala s ním. Zkusila jsem říct v hlavě klonu, ať udělá krok nebo se jakkoli pohne. Nevěděla jsem, jak se ovládají. Ale ten obraz v hlavě byl z jeho pohledu.

Klon se po chvilce přemlouvání posunul o krok k nám. Začala jsem jásat. Aspoň něco mi jde.

Když jsem se koukla na Jamieho, co na to říká. Vypadal zaraženě. Jakoby nad něčím přemýšlel.

„Můžu se zeptat, kdo to vlastně je?“

„Klidně. Víš, já ani nevěděla, koho vytvářím. Jenom jsem si přála někoho vytvořit. Nevím, jak to, že jsem vytvořila…“