Kapitola druhá

Kapitola druhá

Lehla jsem si do postele a byla uklidněná. Teď vám můžu konečně dopovídat, jak to bylo. Teď jsem na to dost silná, a taky jsem sama. Před Charliem jsem nemohla.

Když jsme šli tou boční uličkou, stále u nás panovala dobrá nálada. Smáli jsme se vtípkům, dělali si legraci ze všech divných lidí, které jsme potkali. Na každém jsme něco našli. Tam bylo divné oblečení, ten měl divný noc, tamta zase příšerné boty… zkrátka na každém něco.

Smály jsme se, ničeho si nevšímaly. Ale najednou…

„Bells? Spíš?“ zeptal se Charlie.

„Ještě ne, tati,“ řekla jsem.

„Jen jsem se tě chtěl zeptat…“ zarazil se. Čekala jsem. To se nemohl vymáčknout? To tady musel vejít? Zrovna, když jsem vám to chtěla dovyprávět? Teď už toho nebudu schopna, tedy aspoň ne dneska.

„Jestli se těšíš do školy. Víš, kdybys chtěla, tak tam nemusíš. Můžeš zůstat doma. Nemusíš tam jít.“ Bylo vidět, že se chtěl zeptat na něco jiného. Teda spíše slyšet. Když totiž nedopověděl větu, srdce se mu rozbušilo silněji.

„Tati, víš, že do školy půjdu. Půjdu tam za každou cenu. Já tam prostě chci. Chci konečně být někde jinde, než jenom doma. Chci konečně potkat nějaké jiné kamarády než…no víš,“ zašeptala jsem.

„Ale kdyby byl někde nějaký problém, klidně mi řekni. Opravdu. Pomůžu ti s čímkoli,“ snažil se mě ještě přemluvit.

„Dobře. Teď už ale dobrou noc tati. Hezké sny,“ popřála jsem dobrou noc. Tatínka jsem měla moc ráda. Strašně moc. Taky byl jediný, kdo mi zůstal. Máma…no víte, babička, tu jsem ani nepoznala. Máma, ani táta, žádné sourozence neměli, takže žádné tety, strejdy, sestřenice, ani bratrance jsem v rodokmenu neměla.

Táta odešel, a já si v klidu mohla jít lehnout. Konečně jsem mohla spát. Konečně něco, kde vidím barevně a ne jenom ušima.

Ve snech jsem viděla barevně. Teda viděla jsem jenom to, co jsem viděla, když jsem byla malá. To co jsem neviděla, jsem si mohla jenom domýšlet.

Ale dnešní den mi nepřál a noc se taky rozhodla být proti mně.

Když jsem konečně usnula, zdál se mi sen. Sen byl o mámě. Byli jsme doma. Ne tady doma. Ale v domě, do kterého se zítra stěhujeme. Ani jednou jsem tam nebyla, ale viděla jsem, jak to tam vypadá. Měla jsem jenom 9 let. Byla jsem ještě to malé škvrně. Byla jsem ještě miminko, oproti dnešku. Byla jsem ještě andílek, nevinný. Bez hříchu. Bez hříchu, který mi ale teď tížil mysl.

Běhali jsme s maminkou po pokojích. Hráli jsme na honěnou. V domečku byli dvě patra.

Běhali jsme z jednoho do druhého. Když jsme ale běželi z druhého patra zpátky do prvního, něco se stalo. Já jsem seběhla dobře, ale moje maminka ne. Spadla ze schodů. Já byla malý capartík, ale i tak jsem se ji snažila zachytit. Když se ale měla dotknout mého malého tělíčka, zmizela. Zmizela, jako kdyby tam ani nikdy nebyla.

Koukala jsem se kolem sebe a divila se. Copak mohla zmizet jenom tak? Ale za chvíli se ozval její hlas.

„Bello,“ šeptal její hlas. Šel z druhého patra. Šla jsem za ním. Šla jsem jako omámená.

Když schody skončili, já se zastavila. Byla jsem malé dítě a něco mě nutilo dávat své emoce najevo. Byla jsem zoufalá. Já jsem chtěla maminku zpátky. Chtěla jsem ji mít u sebe. Chtěla jsem se jí dívat do krásných očí, které mě vždy fascinovaly. Chtěla jsem se jí držet za ručičku a nikdy ji nepustit, aby mě nemohla znova opustit. Začala jsem natahovat moldánky, protože nic z toho, co jsem si zrovna teď přála, se nesplnilo.

„Bello,“ zašeptal ten hlas znova. Šel z nějaké místnosti. Ťapkala jsem pomalu k těm dveřím, byla jsem odhodlaná je otevřít a vidět maminku, ale jakmile jsem byla u nich, nebyla jsem toho schopna. Několikrát jsem se rozhodla je otevřít, ale právě tolikrát mě něco zarazilo.

Potom jsem natáhla ruku, abych mohla vít za kliku a vstoupit do toho pokoje, kde se ozýval maminčin hlas. Dveře se ovšem otevřely samy. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Přede mnou byl nádherný pokoj. Pokoj, který splňoval všechny mé požadavky. Byl prostorný, barvu měl zelenou a černou, mimochodem, žádná červená, uprostřed byla postel s nebesy. Byl to nádherný pohled. Tedy až na jednu chybičku, které jsem si všimla po chvíli.

Uprostřed stála máma. Konečně jsem ji našla. Konečně vím, kde je. Ale moment, proč tam stála? Jaks se tam dostala?

Rozeběhla jsem se k ní, ale v půlce pokoje se zastavila.

„Bello, dej si pozor,“ upozornila mě.

„A na co? Když jsem tady s tebou, už nemusím. Ty mě ochráníš,“ zaradovala jsem se.

„Ne, ne. Já nemůžu. Drž se od nich dál. Miluju tě zlatíčko. A vždycky budu. A hlavně, ned…“ nedokončila větu.

Najednou jí projel jakoby blesk. A když se na mě znova podívala, její oči neměli normální barvu. Byly úplně bílé. Dívali se na mě s vraždivostí.

„Ty!!! Ty jsi mě zabila!“ vykřikla. I když jsem tušila, že to není tak úplně moje maminka, strašně mě to zabolelo. I když měla ta osoba pravdu. Měla naprostou pravdu. To já jsem mámu zabila. Já jsem zavinila její smrt. Kvůli mně teď není se mnou. Kvůli mně teď není s tátou a táta nemá nikoho, s kým by se podělil o starosti, nikoho, ke komu by cítil lásku, jako k mamince. A už to asi nikdy nebude stejné.

„Ale já jsem to neudělala schválně,“ bránila jsem se a po tvářích se mi kutálely slzy, jako hrachy. Opravdu mě to strašně ranilo. To co to stvoření vyslovilo z máminých úst.

„Já vím, že to bylo schválně. Ale hádat se teď s tebou nebudu. Jenom pamatuj, že já to tak nenechám. Těš se na pokračování. Brzy tě zase navštívíme,“ řeklo to stvoření a najednou jeho oči zčernaly, stvoření se vzneslo a rozletělo se s úsměvem, a la jdu tě teď zabít, na mě.