Kapitola dvacátá pátá

20.12.2010 11:00

Kapitola dvacátá pátá

Vešla jsem do pokoje a rozpřáhla ruce. Zatočila jsem se na místě na důkaz volnosti, která právě teď nastala. Ale jakmile jsem šla k posteli, něco tupého mě zasáhlo do hlavy a já jsem omdlela. A potom jsem jenom cítila strašnou bolest hlavy a strach. A ještě něco. Něco, co jsem chtěla cítit, až bych byla babičkou, ne teď. Cítila jsem smrt.

Bolest hlavy trvala velice dlouho. Před očima se mi promítal celý život od začátku. Nejdříve barevně, ale jakmile to došlo do bodu zlomu, kdy jsem oslepla, vše se změnilo v odpornou červenou, kterou jsem tak moc nenáviděla. Všechno bylo rychlé, ale stejně jsem všechno zachytila. Dokonce i to, na co jsem zapomněla.

Bolest náhle ustala a já se cítila jinak. Jako kdyby mě nějaká má důležitá část opustila. Jako kdybyste měli kočku, kterou milujete nade vše a jednoho dne vám ji někdo vzal. A vy byste ji hledali, ale nenašli.

Cítila jsem se velice dobře, pokud šlo o zdraví tělesné. Nic mě nebolelo, ba naopak, všechno mi připadalo… jiné? Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, v čem přesně je ta změna, ale byla tady. Byla tak hmatatelná, že bych se klidně mohla posadit a chytit ji do ruky. Potom bych ji zkoumala a přišla na to, co to je.

Pomalu jsem začala otevírat oči. Chtěla jsem se dozvědět, proč jsem cítila ty odporné pocity, které mě teď ale velice záhadným způsobem přitahovaly, dodávaly mi sílu. Smrt jako kdyby mě vábila. Tak, jako květiny lákají včely. Lákají je na vůni, vzhled… A i když jsem neviděla, lákalo mě to strašně. To vábení přicházelo odnikud.

Vůně, ten kouzelný opar smrti pomalu odcházel a já začala smutnit. Chtěla jsem ho zase cítit. Což bylo divné. Já přece nemám ráda smrt. Hlavně ne proto, že smrt, strach a bolest šla cítit z nich, z těch stvůr.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem dva z nich zabila. A potom ta tupá rána a bolest.

Prudce jsem otevřela oči a posadila se. Porozhlédla jsem se kolem, ale mohla jsem čekat, že se nic nezmění. Že stále nebudu vidět.

Ohmatala jsem to něco pod sebou. Bylo to velice jemné, jako satén, a pohodlné. Dotýkala jsem se toho stále a přejížděla rukou, protože jsem se toho pocitu nemohla nabažit. Jako bych cítila lépe, matem jsem poznávala větší detaily.

Byla jsem zmatená z toho, co se děje. Co se se mnou stalo, že najednou nevím, kdo jsem, že cítím změnu, která nastala, že netruchlím po tátovi nebo Edwardovi.

„Sakra,“ zanadávala jsem si, když jsem neznala žádnou odpověď na svou otázku. Vítr tady nevál, takže jsem stále nevěděla, jestli jsem ve svém pokoji nebo jinde. Ale vonělo to tady trochu jinak.

„Vítáme Tě, vyvolená,“ ozval se hlas plný pokory. Podívala jsem se tím směrem a chtěla vědět, kde to jsem, kdo je ten, co se na mě dívá. Najednou jsem ve své hlavě uviděla obraz dívky. Byla přibližně stejně stará jako já, měla hnědé vlasy, které jí spadaly do půl pasu, tvář měla srdčitou, ale něco mi na ní vadilo. Její oči totiž přecházely pomalu ze skoro bílé barvy na oranžovou. Pomalu se začala míchat oranžová, zářící barva jako skvrny od krve na oblečení (nevím, proč mě toto přirovnání napadlo, ale je to další věc, kterou neumím vysvětlit) a její vlasy, které byly ještě před chvílí kaštanově hnědé, se najednou také měnily. Měnily barvu na černou, která byla černější než tma. Ovšem občas se tam míhaly mráčky. Bílé, neposkvrněné, nadýchané obláčky, které se ukázaly a hned zase schovaly. A můj pocit při tomto pohledu…

Lekla jsem se a zakryla si rukou pusu. Ale ona udělala to stejné. Přikryla si pusu rukou. Bylo to zvláštní. Proč dělá to stejné co já? Proč se mění na ně?

Začalo mi něco říkat, že to není jen tak obyčejná dívka. Zvedla jsem ruku a ona přesně kopírovala mé pohyby. Zakryla jsem si oči a ona udělala to stejné.

Až teď jsem pochopila, že ta dívka, ta, které se změnily oči i vlasy, jsem já. A co bylo nejhorší, byla jsem jednou z nich. To, co jsem celou dobu nechtěla, kvůli čemu jsem se bránila a naučila se prát, to, kvůli čemu jsem oslepla… Teď jsem byla jeden z nich. A vlastně mi to ani tak moc nevadilo.

Chtěla jsem se porozhlédnout kolem, ale jak, když nevidím. Ale jen, co jsem na to pomyslela, obraz v hlavě se začal měnit. Začal se přesouvat přes místnost.

Vyjekla jsem a obraz zmizel.

„Co se děje, Vyvolená?“ zeptal se zase ten muž.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se a divila se, že můj hlas zní velice silně a autoritativně.

„Jste v sídle Esscogo,“ odpověděl jakoby nic.

„A proč jsem tady? Proč jsem jednou z vás. A proč mi říkáš Vyvolená?“ zeptala jsem se, ale na tu poslední otázku jsem věděla odpověď ihned, jakmile jsem ji vyslovila. Já hloupá zapomněla na tu legendu, kterou mi napsali. Kterou mi poslali jako jiné dopisy.

Svět neviděný,
však vidí, co svět není,
to dokáže vyvolený,
ovládá a mění.

Síla zkáza je,
ne však jeho,
tma zakryje,
však ukáže světlo.

Jak jsem na ni mohla zapomenout. Navíc, když mi to David, který je už nejspíše po smrti, připomínal. Říkal, že budu jednou z nich, ať se mi to líbí nebo ne. Říkal, že legendy nelžou, proto se to stane.

„Jste tady, protože jste dokončila proměnu. Toto je obřadní místnost. Ale to vše Vám může vysvětlit Nejvyšší,“ řekl a cítila jsem menší otřes vzduchu, jinak to nedokážu říct, díky kterému jsem viděla, že se uklonil. Mé smysly byly lepší. Dokázala jsem rozeznat jednotlivé pohyby, byť byly sebemenší. Cítila jsem tu zatuchlinu, která byla v této místnosti. Pokud ale říkají, že se tady konají obřady, proč to nevyčistí.

„Kdo je Nejvyšší?“ Já jsem Vyvolená a mám jít za Nejvyšším. Je lepší než já? Dokážu se ubránit, i přes to, že jsem teď už v lepším těle? Ale ta hlavní otázka byla, jestli se vůbec chci ubránit.

Vstala jsem a šla k tomu chlapovi. Stáli tam dva, ale pořád mluvil jen jeden. Možná vyšší hodnost, pomyslela jsem si.

Šla jsem teda chodbou, ale ten zatuchlý pach nemizel. Byl tam pořád. Možná je to jenom nějaký starý dům, ze kterého nevychází. Třeba je to pro ně něco jako shromažďovací místnost.

Procházeli jsme nějakou chodbou. To jsem moc dobře poznala, protože se naše kroky odrážely od stěn, které byly tak akorát pro dvě osoby. Jeden chlap šel vpředu a druhý za mnou. Možná, abych neutekla. Ale copak bych mohla? Mohla bych teď utéct, když nevím, co dokážu? Když nevím, jestli bych nezabila? Nevím, co můžu očekávat od tohoto nového těla. Jak David říkal, živí se strachem a smrtí a dokud jsem tady, nemůžu nikomu ublížit.

Po chvíli jsme vyšli z té úzké chodbičky, která vedla do mnohem větší. Spíš bych řekla, že tohle byl sál. Jakmile jsme vstoupili, ozval se šum. Všude jsem slyšela tolik lidí. Vlastně ne, tolik bytostí stejných jako já. Tady lidé určitě nebudou. Ale když to tak krásně vonělo.

„To je Vyvolená, raději se na ni nedívej. Vidíš její vlasy,“ zašeptal někdo z větší dálky. Odtud vála ta krásná vůně a já měla chuť zaběhnout tam a zjistit, co to je.

„Vyvolená, prosím, pojďte tudy,“ vyrušil mě zase ten chlápek z přemýšlení. Raději jsem nechala úvah a šla za ním. Ta vůně se zmenšovala tím víc, když jsme vycházeli ze sálu.

„Hele, proč za ním vůbec jdu a kdo je ten Nejvyšší?“ zeptala jsem znovu, jelikož na tuto otázku jsem ještě nedostala odpověď.

„Když jsi zabila Davida, byl to i můj učitel, měl hodně let za sebou jako esscogo a byl velice zkušený, nebyl nikdo, kdo by ti vysvětlil pravidla. Nikdo nechtěl, protože jsi jako pouhý člověk zabila esscogo, což se ještě nikdy nestalo. A jenom se potvrdilo, že jsi pravá Vyvolená. Pouze ta má tolik síly. A proto ti pravidla vysvětlí Nejvyšší,“ řekl jakoby nic.

„A ty se mě nebojíš?“ řekla jsem temným hlasem. Z jeho místa přišla na malý okamžik zase ta krásná vůně a já ji nasála do nosu. Byla překrásná. To vábení. Potom ale ta vůně zmizela.

„Ne,“ řekl nebojácně a já se vzpamatovala. Musela jsem vypadat jako nějaké dravé zvíře, které se chystá ulovit svou kořist.

„A co Caleb. Jak dlouho ten byl esscogo?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Nijak zvlášť. Byla to jeho první mise, měl tím složit zkoušku, ale… Nějak jsme se pozdě dozvěděli, že zrovna ty jsi vyvolená. Nesměl tě zabít, pouze vystrašit. Ale u zkoušky neobstál. Nevadí, nahradí jej někdo jiný.“ Nezaujatý tón jeho hlasu mi moc sebejistoty nedodával.

„A ty? Jak starý jsi ty?“ vyzvídala jsem dál.

„Něco málo přes padesát let, Vyvolená,“ odpověděl mi s úctou. Tenhle chlapík se mi docela líbí. I když to jeho oslovování mé osoby se mi moc nelíbí.

„Tak, jsme tady. Dál už nesmíme. Nejsme poslové,“ uklonil se mi zase a ukázal rukou směrem ke dveřím. Poznala jsem to podle víru, který způsobila jeho ruka.

„A jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, než jsem vykročila směrem ke dveřím.

„Já jsem Adam, Vyvolená,“ odpověděl mi a uklonil se znovu. No, nikdy jsem neměla ráda pozornost. Tím, že jsem nastoupila na školu, se to moc nezměnilo. Tím, že jsem byla slepá, takže jiná než ostatní, jsem nezapadala. Každý si na mě ukazoval. Raději jsem proto byla zalezlá doma. Ale teď, když jsem byla ve škole, jsem se nemohla schovávat doma. Už to nešlo. Takže pozornost se na mě upírala jako na tu slepou, která chodí do normální školy. A teď je na mě zaměřená pozornost proto, že jsem Vyvolená. Jinými slovy ta, která zabila velice starého esscogo už jako člověk, i přes to, že je slepá.

Povzdychla jsem si a zatlačila rukou na dveře. Do nosu mě uhodila vůně, která byla velice příjemná. Nebyla to taková ta zatuchlost, která byla cítit tady všude, ale bylo to něco velice krásného. Ne tak moc, jako ty vůně na chodbě, ale přece…

„Dobrý den,“ pozdravil mě nějaký hlas.

„Dobrý den. Myslím, že vy budete ten Nejvyšší,“ řekla jsem.

„Ano, to jsem,“ zasmál se. „Ale proto tady nejsi. Jak sis jistě všimla, jsi teď esscogo,“ začal a já jsem jenom přikývla jako souhlas. To už mi došlo z toho, že jsem tady a že jsem si povídala s Adamem, který mi to řekl.

„Nyní ti vysvětlím to, co budeš potřebovat k přežití. Tak se posaď,“ máchl rukou. Pohyb jsem viděla, ale nevěděla jsem, kde přesně ukázal. Bylo to rychlé i na mé nové smysly.

„Nebo bys raději chtěla stát?“ zeptal se po chvíli.

„Chtěla bych si sednout, ale nevím kam. Pokud Vám to nedošlo, jsem tak trochu indisponovaná,“ sdělila jsem mu trochu naštvanějším hlasem.

„Oh, omlouvám se. Na pravé straně od Vás je křeslo, tam si můžete sednout, bude to dlouhé vyprávění.“ S tímto se ke mně otočil zády. Předpokládala jsem, že se dívá z okna nebo na nějaký obraz. Akorát jsem netušila, proč to dělá.

„Ale než Vám začnu vyprávět, co se z Vás stalo, řekněte mi, co všechno víte?“ otočil se zvědavě mým směrem.

„Hm, tak vím, že máte oranžové oči. Taky se mi změnily vlasy, což nevím proč. Vím, že se živíte smrtí a strachem a může někomu vnucovat myšlenky,“ shrnula jsem rychle to, na co jsem si vzpomněla.

„Předpokládám, že David,“ optal se.

„Ano.“

„Tak tedy. Ty vlasy… Možná by Vám to mohlo dojít… Nemohli bychom si tykat? Je to strašně nepohodlné,“ ošil se a nabídl mi tykání.

„Jasně, jsem Bella.“ Chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou, tak jsem nezdržovala a řekla mu své jméno. Třeba by to ze mě mohl vymámit. To jsem ještě nechtěla riskovat, dokud se nedozvím, co přesně jsem a co dokážu.

„Já jsem Blake, těší mě. Možná by bylo dobré do začátku vědět, že pokud se staneš esscogo, automaticky se stane tvým příjmením. Tvé dosavadní je zrušeno. Pouze, pokud máš úkol, jsou tvá příjmení vymyšlená.“ To mě hodně překvapilo, protože mně se líbilo mé příjmení. „My, jakožto esscogo, se opravdu živíme smrtí a strachem. Je to pro nás nesnesitelně lákavá vůně, kterou musíme následovat. A abychom přežili, musíme čas od času tuto vůni následovat a poté v podstatě vysát. Nebylo sice zjištěno, že bychom bez toho nepřežili, ale nezkoušíme to. Protože tím trpíme.

Jako esscogo dokážeš vidět myšlenky lidí. A dokážeš jim vnucovat cokoli. Děláme to hlavně proto, abychom se mohli najíst. Čím větší strach jim naženeme, tím větší šance je, že se dobře najíme. Protože strach může vést až ke smrti. Ta nás posílí nejvíce. Ale také díky strachu ty myšlenky můžeme ovládat a nahlížet do nich. Díky tomu, žes‘ v posledních dnech přestávala mít z nás strach, jsme se ti nemohli dostat dost dobře do hlavy. Proto jsme se rozhodli, že déle čekat nemůžeme.

Věděli jsme, že nám odpustíš tyto prohřešky, které jsme dělali za doby tvého lidského života, protože teď to chápeš. Jsi jeden z nás a nejsi jenom slabý člověk, který dokáže litovat, milovat, má svědomí a všechny tyto slabosti. Esscogo je silný článek.

Je nás na světě jenom pár stovek a nikdy nás více nebude. Je dán určitý počet a nikdo neví proč, ani kdo ho ustanovil. Více než 500 esscogo nemůže být. Pokud se tak stane, a přeměnou projde další esscogo, aniž by už někdo předtím opustil naše řady, umře Nejvyšší. Méně nás může být. Ale raději své počty hlídáme.

Tak, co ještě bys ráda věděla?“

To, co mi teď řekl, otřáslo mými základy. Jak jsem si mohla myslet, že jsou zlí? Vždyť Blake je milý, stejně tak Adam. Navíc se tím živí, dělají to, co musí, aby přežili.

Ale je to odporné, řekl nějaký hlásek uvnitř mě. Byl to slabý hlásek a přelétl mnou jen tak rychle, jako mráček na mých vlasech.

„Jak se esscogo stane nejvyšším, proč se mi změnily oči i vlasy, a když můžeme ovlivňovat myšlenky, nebojíte se, že by se třeba někdo z nás vzbouřil a ovládl nás? Zajímá mě to jen proto, aby tady bylo bezpečno,“ dodala jsem rychle. Ani nevím proč. Ale něco uvnitř mě, něco slabé, jak říkal Blake, se teď vzchopilo a donutilo mě to říct.

„Samozřejmě, že ti jde o bezpečnost všech. Tvé vlasy i oči se mění po západu slunce. Po západu slunce se ukazuje tvá pravá podstata. Naším znakem jsou oranžové oči, to nezměníš. Ale přes den je budeš mít normální, pokud nevyjdeš na slunce. Pokud si vzpomínáš na tu legendu, mluvilo se tam o nás.

Tma zakryje,
však ukáže světlo.

Pokud je tma, ale pouze přes den, vypadáme normálně. Pokud se sluneční paprsky dotknou našich očí, ihned se odkryje naše pravá podoba. Vlasy i oči změní barvu. A co se týče těch vlasů. Každý má vlasy podle toho, jaká je povaha. Ale ty… Ty vypadáš překrásně. Někdo má ohnivé vlasy, a když jsme mu na blízku, slyšíme, jak v nich praská oheň, někteří, hlavně nováčci, mají smíchaninu všech barev. Chaos. Většinou jsou takovéto barvy nebo jim podobné. Ale ty… Jsi Vyvolená, ty máš vlasy černé jako smrt,“ řekl zvláštním tónem. Až bych řekla, že flirtoval.

„A myšlenky nemůžeme ovládat nám. Platí to pouze na jiné našeho druhu. A Nejvyšším se stane essccogo tak, že je to hned první, který se „zrodí“ po smrti předchozího nejvyššího. Taky to je zařízeno tak, že Nejvyšší je vždy nejsilnější ze všech esscogo, co žijí. Jestli se přiblíží silou jeho předchůdci, to už záleží pouze na jeho aktivitě za lidského života. Ale ty… Ty jsi zvláštní případ. Ty jsi Vyvolená. Jsi mnohonásobně silnější než já. A to i přes to, že svou sílu pouze objevuješ.“

„Můžeme spát?“ skočila jsem mu do řeči. Nějak mě z toho všeho bolela hlava.

„Ano, můžeme, ale je to jenom ztráta času. Pokud nechceme, vydržíme i týden bez spánku a nebudeme unavení.“

„A můžu se vrátit na zem?“ zeptala jsem se. Zase mě ten vnitřní hlásek přemohl. Možná s tím budu muset něco udělat. Nechci být slabá.

„Ale samozřejmě. Já jsem teď tvůj patron, protože David, tvou rukou, bohužel odešel. Půjdeme na tvůj první lov, a pokud ti to půjde dobře, vrátíš se zpátky tam, kde jsme tě vzali. Musíš zahrát svou úlohu. Ale hlavně musíš dávat pozor, abys byla do západu slunce doma a tvůj otec tě nespatřil v naší podobě. Musíš se také naučit ovládat ovládání myšlenek,“ pokračoval a mně šla z toho hlava kolem. Pořád jenom musíš, musíš, musíš. Byl ukecaný jako papoušek a stále mi dával kázání. Vím, že bych se toho asi měla naučit co nejvíce o svém novém životě, ale taky by se to mělo brát po kousíčkách, ne po celých hrstech.

Chtěla jsem jít na zem, chtěla jsem jít někoho ulovit, nakrmit se, chtěla jsem jít za tátou…

Ne, nechtěla. Táta mě nezajímá. Proč by měl? Vždyť je to jenom slabý člověk.

Blake ale mluvil dál a já si přála, abychom to mohli přeskočit a už jít na tu zem. A on najednou ztichnul. V hlavě se mi zase objevil nějaký obraz, který zabíral mě. Tentokrát už to ale nebyl pouze obraz bez zvuku, pokud se to tak dá říct. Slyšela jsem své dýchání, slyšela jsem, co si myslí, a cítila jsem tu moc, kterou jsem mohla hýbat tím, co jsem slyšela. Jako kdyby jeho myšlenky byly jenom souvislý text, který můžu kdykoli zastavit, vrátit, přepsat, vystřihnout…

Zkusila jsem to. Zkusila jsem něco vrátit. Text opravdu běžel pozpátku a já viděla něco jako film. Jeho vzpomínky na můj příchod. Viděla jsem, že se díval z okna. Za oknem byla velká zahrada, kde se pásli koně, ale ne normální. Byli zvláštní. Černí a takoví… Neuměla jsem to popsat. Budu se pak muset zeptat, co to je za zvláštní druh.

Celá zahrada byla prokreslená temnou barvou, která se mi ale určitým způsobem líbila. Bylo tam tmavo a temno, které zase zvláštním způsobem vonělo. Nevonělo tak, jako strach, ale bylo to příjemné. Proto tady byla ta nádherně příjemná vůně, když jsem vešla. A ne jen zatuchlý, odporný smrad.

Dohrála jsem to na svůj příchod a na náš rozhovor. Všechno to bylo znovu a já se dívala na to, jak mi začíná vysvětlovat určitá pravidla.

Potom došlo na větu, kde mi nabídnul tykání… Zkusila jsem se soustředit a natáhnout k tomu pomyslnou ruku. Povedlo se mi a já už tento text otrhávala od toho ostatního. Nevěděla jsem, jestli to bude fungovat a nepřijde na to, že jsem se mu hrabala v hlavě, ale jakmile jsem jeho hlavu, po velikém úsilí, opustila, čas jakoby se nově rozběhl. Jako kdyby byl celou tu dobu zpomalený. Možná to bude chtít trochu zrychlit, ale co čekat od nováčka, že?

„Pojďte se mnou, Vyvolená,“ řekl zase Blake a vedl mě ven.

„Jako esscogo se dokážete přemisťovat mezi naším světem a světem lidí. Ale pouze tak. Můžete si vybrat nějaké místo, kde se octnete, ale pouze to, na kterém jste již byli. Takže se mě držte a dělejte přesně to, co já,“ poručil mi a my zase procházeli tou změtí chodeb. Cítila jsem tu sladkou vůni, která mě nutila se za ní vydat a vysát ji do posledního zrnka, ale odolala jsem, protože jsem podvědomě cítila, že nahoře mě čeká něco lepšího.

Bude to o hodně horší, nepoddávej se tomu,“ našeptával mi zase hlásek uvnitř mě, ale já ho umlčela a následovala Blakea.

„Tak, jsme tady,“ zastavil se.

„A kde?“ divila jsem se.