Kapitola dvacátá

19.12.2010 22:00

Kapitola dvacátá

„Edwarde, co když mu něco udělali? Co když se dozvěděli, že jsem ti všechno řekla?“ zašeptala jsem potichu, že jsem si myslela, že to nemá šanci slyšet. Ale já to slyšela a až když jsem to řekla nahlas, dopadl na mě plný význam slov a já se zhroutila do Edwardovy náruče. Nevím, jak dlouho jsme leželi na zemi, když se ozvalo otevírání dveří.

„To je tvůj táta,“ oznámil mi Edward. Já jsem skoro nadšením smíšeným se strachem zapištěla a otočila se ke dveřím. Ale ještě moment.

„Edwarde, děkuju, že jsi tady se mnou byl, ale teď prosím skákej. Z okna,“ usmála jsem se na něho a dala mu pusu. Nevěděla jsem, že jsem taková… Že ho budu líbat stále, i když jsme se „poznali“ teprve dneska.

„Miluju tě,“ zavrněl mi do ucha Edward a já se roztekla.

„Tak už běž,“ zašeptala jsem k němu a raději už šla ke dveřím, abych se nenechala rozptylovat. Seběhla jsem schody a chvíli pod nimi zůstala, abych „lokalizovala“ tátu. Když se trochu mé bušení srdce, které zapříčinil Edward, strach o tátu a tak trochu i schody, ustalo, mohla jsem slyšet to tátovo. A že jsem byla hodně dopálená.

„Tati!“ zakřičela jsem na něho nahněvaně, i když to byl můj táta.

„Bells? Co se děje?“ přiběhnul ke mně polekaně táta.

„Jak jsi mi to mohl udělat? Proč jsi přijel až teď? Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Myslela jsem, že jsi mrtvý. Nemohl jsi zavolat?“ křičela jsem na něho jako smyslů zbavená.

„Byl jsem s novým kolegou slavit. Chtěl mě uvítat v nové práci,“ řekl se zaťatými zuby. Šlo slyšet, jak se přemáhal, aby nekřičel. A já jsem mu v tom moc nepomáhala, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Vždyť jsme si myslela, že ho ONI zabili. Že mu něco udělali. Že mu udělali to co Mikovi a Angele. Nebo že ho drží násilím a udělají mu ještě něco horšího, až budu spát, abych to mohla dokonale vidět, a pak se probudím v jeho krvi. V krvi táty. Vím, že o nich neví, ale já se tak strašně bála. Nevěděla jsem, co bych měla dělat.

„To je mi fuk. Mohl’s mi aspoň brnknout. Já se tu zatím mohla zbláznit strachy, když jsi slíbil, že přijedeš brzy, abychom se mohli na dalších dnech domluvit kvůli odvozu do školy. A ty zatím někde skoro do půl desáté slavíš svou práci a tvá dcera je ti ukradená. Je ti ukradené, že jsem měla takový strach, že se ti něco stalo. Tvá práce je pro tebe prostě důležitější!“ křičela jsem na něho pořád a obviňovala ho z úplných blbostí. Z věcí, které bych nikdy neřekla. Ale když vám nažene někdo, kdo má takovou moc, jako oni, strach, co byste dělali? Nechali to jenom tak a řekli: Jasně, v pohodě, příště si slav klidně do dvanácti. Já se aspoň v klidu podívám na televizi, i když nebudu vědět, kde jsi. A na nějaké zabijáky, kteří by ti mohli ublížit si, ani nevzpomenu, když mě v noci straší nočními můrami a posílají mi výhružné listy. A navíc se mi chtějí pomstít. To asi těžko.

„O co ti jde, Bello? Omlouvám se, že jsem ti nedal vědět, ale je to má první práce po dlouhé době a byl jsem z ní nadšený. Prostě jsem se trochu bavil. Navíc nejsi m matka, abys mě musela vychovávat. Já bych měl vychovávat tebe a vidím, že jsem udělal velikou chybu. Ale na mě křičet nebudeš, holčičko!“ neudržel se táta.

„Ale asi to vychovávání potřebuješ. Příště bys mohl myslet na někoho jiného, než na sebe. Máš doma slepou dceru, proboha,“ oplatila jsem mu.

„Starám se o tebe od doby, kdy umřela máma. Vždycky jsem se o tebe staral a nehleděl na své potřeby. A ty, že jsi slepá? Přece nejsi tak úplně slepá ne? Sama jsi to říkala,“ vyjel po mně nanovo.

„Víš co? Starej se o sebe. Já se tady o tebe strachuju, aby tě nikdo nezabil, navíc příšerným způsobem, ale tobě je to jedno. Děkuju za zítřejší odvoz, ale už někoho mám,“ zakřičela jsem na něho a vyběhla schody. Nahoře jsem třískla dveřmi, aby bylo slyšet, že mě opravdu urazil. Zezdola se ozvalo: „Cože? Kdo?“ Teď se zajímal. Ale já mu to nehodlám říct. On není upír. Není nesmrtelný. Teda kromě jednoho způsobu, který ale já neznám. Edward mi ho nechtěl říct, ale já to chápu. Kdyby mi zase vlezli do hlavy, asi bych to těžko nějak skryla. Když to nevím, je to pro něj mnohem bezpečnější.

Šla jsem se osprchovat a potom si lehla do postele. Možná slyšel ten rozhovor. Možná přijde a já ho budu moct požádat o zítřejší odvoz. A pokud ne, tak nevím, co budu dělat. Asi zůstanu doma a budu cvičit. Dneska jsem byla vyrovnaná a odhodlaná je do své hlavy nepustit. Byla jsem rozhodnutá, že jsem naprosto v pořádku a nenechám se jimi vydeptat. Po dnešním dnu, kdy se zdržel a mě tak přivodil infarkt už v tak mladém věku, jsem si nebyla ničeho jistá. Kdyby tady tak byl Edward. Určitě by mě dokázal zase zklidnit. Možná ne úplně, ale aby se mi dostali do hlavy, to by snad nedali.

Ležela jsem na posteli a sledovala tmu nad sebou, kterou občas vyrušila červená šmouha větru. Já nevidím a táta mi to dneska pěkně vytmavil. Až teď jsem dokázala uvažovat racionálně. Vynadala jsem mu, vlastnímu otci. Byla jsem na něj hnusná a zranila ho. A on na oplátku zranil mě na nejcitlivějším místě, jaké jsem měla. Na mé slepotě, na mámě a na tom, že jsem ho nechtěla zatěžovat s tím, že jsem slepá a on nemůže pracovat. Teď pracovat může a já slepá vlastně tak úplně nejsem, pouze za určitých okolností. Možná jsem mu tady jenom na obtíž.

Povzdechla jsem si a otočila se na bok. Z okna foukal studený vítr a já si peřinu přitáhla až úplně ke krku. Potom se na chvilku vítr zastavil, v okně něco bylo a potom to něco z okna zmizelo a vítr mohl pokračovat ve vyfoukávání mého pokoje.

„Edwarde?“ hádala jsem.

„Jsem tady,“ odpověděl mi a sáhnul mi na líce.

„Neplakej,“ zašeptal mi a klekl si přede mě. Aspoň myslím, ale vítr ovíval jeho hlavu v úrovni mé. Až teď jsem si uvědomila, že mě to všechno mrzí. Že všechno, co jsem tátovi řekla, mě mrzí. Že jsem to tak nemyslela a bylo to jen chvilkové. Že jsem měla o něho jenom strašný strach.

„Řekla jsem mu strašné věci,“ zašeptala jsem mu.

„To bude v pořádku,“ chlácholil mne a sedli si na postel.

„Ne, nebude. Řekli jsme si strašné věci a já se bojím, že toho oni využijí,“ brečela jsem dál jako malá holka.

„Chceš, abych tu dneska zůstal?“ zeptal se mě a já byla šťastná. Ale na jedné posteli se přece nevyspíme. Navíc pokud ho tu ráno táta přistihne.

„Ale co když tě tu ráno táta najde. Navíc se tu dobře nevyspíme,“ polekala jsem se.

„Bello, já nespím,“ řekl se skrývaným smíchem.

„Aha,“ vydala jsem ze sebe dost inteligentně. Teď by mě mohli poslat rovnu do blázince.

„A zítra… Já…“ koktala jsem. Jak mu mám říct, že bych potřebovala odvoz a sama to tady neznám.

„Co?“ zeptal se.

„Nemohl bys mě zítra odvézt do školy? Víš, táta bude muset jet do nemocnice a asi nebude mít čas mě odvézt do školy. Vím, že je to blbé, tě žádat o odvoz, ale myslela jsem si, že třeba…“

„Ne, rád tě odvezu,“ skočil mi do řeči.

„Vážně?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Moc rád. A teď už spi. Dneska toho na tebe bylo moc. A bojuj proti nim, moje malá bojovnice,“ oslovil mě příjemnou přezdívkou a políbil do vlasů. Já se ještě natáhla pro jeden polibek na dobrou noc a usnula v jeho náručí.

Snažila jsem se, i ve snech, abych byla silná. Přece se jich nebudu bát, ne? Nevím, jak jsem to udělala, ale nevlezli mi do snů. Já vím, možná se o to ani nepokoušeli, ale já raději zůstanu u té verze, že se do mé hlavy nedostali. Navíc mě většinou nechali bez „dozoru“ pouze jeden den, spíš noc. A tohle už byl druhá noc. Prostě budu věřit té své verzi. Bude to pro mě lepší a navíc třeba to fakt dokážu a oni už se mi do hlavy nedostanou.

S touto náladou jsem se probudila a otočila se na Edwarda. Vzpomínala jsem si, že říkal, že se mnou zůstane. Říkal, že nespí.

„Dobré ráno,“ zašeptala jsem vesele.

„Až tak dobré není,“ hlesl.

„Co se stalo?“ zvážněla jsem. Jeho tón se mi nelíbil. A ať to bylo cokoli, nebo kdokoli, nezlepšilo mu to náladu. A pokud něco rozhodí jeho, tak je to opravdu vážné.

Podal mi list, na kterém byl pro mě vzkaz. Od NICH.

Brzo nás poznáš víc, než si myslíš.

Svět neviděný,
však vidí, co svět není,
to dokáže vyvolený,
ovládá a mění.

Síla zkáza je,
ne však jeho,
tma zakryje,
však ukáže světlo.

Co to má být? Proč mi napsali na nějaký blbý list papíru ještě blbější text? Co to má být? Básnička? Proroctví? A proč to, doprčic, posílají mně? Já tu o jejich blbosti nestojím. Vzala jsem papír a zmuchlaný ho hodila do koše.

„Edwarde, jak se to sem dostalo?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

„Tvůj táta sem jde. Přijedu pro tebe. Pak to proberem,“ řekl tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla. Pak jsem ucítila letmý polibek na čelo a potom za ní zafoukal vítr a byl pryč. Po chvíli jsem i já slyšela tátovy kroky. No jo, vždyť on má ty lepší smysly. A ani jsem se s ním nestihla rozloučit, i kdy ne na dlouho.

Kroky se zastavili a slyšela jsem, jak tátovo srdce tluče jako splašené. Ale proč nejde dál?

„Můžeš vejít. Já tě nesním,“ zavolala jsem na něho.

„Promiň, zrovna jsem chtěl zaklepat,“ omlouval se, když otevřel dveře. Jeho hlas zněl zmateně a ustaraně. Možná se sebou bojoval. Třeba nevěděl, co říct.

„Tati, já se ti omlouvám.“

„Omlouvám se, Bells,“ řekli jsme stejně.

„Ty první,“ pobídla jsem ho.

„Já se ti moc omlouvám za ten včerejšek. Neměl jsem ti říkat takové věci. Byl jsem prostě rozčilený. A potom jsi na mě křičela věci, které bych nejraději neslyšel. A já si až potom uvědomil, že jsem ti opravdu měl dát vědět. Nevím, jaké to tady bylo, jak ses musela bát. Vlastně vím, jsem tvůj otec a bojím se o tebe každou sekundu. Ale teď ještě víc. Kdybys potřebovala někoho, s kým si můžeš promluvit, tak za mnou klidně přijď. Budu ti k dispozici. A ten včerejšek, asi mi to nechceš vysvětlit, že?“ zeptal se a předem věděl, že nebudu chtít. Jenom jsem zavrtěla hlavou a potvrdila tak jeho domněnku.

„Nechci. Tati, já se ti moc omlouvám za ten včerejšek. Jsem ráda, že sis našel práci a nechci, aby ses kvůli mně nějak trápil nebo omezoval. Pokud tě ta práce tak moc baví, nemám právo ti vyčítat něco. A ty věci, nemyslela jsem to vážně. A promluvila bych si strašně ráda, ale nemůžu. Ale stejně děkuju,“ nahodila jsem opravdu falešný úsměv a doufala, že zabere. Nevím, jestli zabral, nebo ne, ale táta mě zná už dost dlouhou dobu na to, aby to poznal.

„Vážně nemůžeš?“ zeptal se ještě jednou.

„Ne, opravdu,“ hlesla jsem. Edward je nesmrtelný, vlastně skoro, je způsob, jak ho zabít, ale táta není. To bych o tom musela vědět. Srdce mu tluče, teplotu má normální, pije a hlavně jí všechno…

„A tati, s tím odvozem si opravdu nedělej těžkou hlavu. Můj kamarád ze školy mě odveze. A pak ho třeba poprosím, aby mě provedl cestou tam a zpátky, kdyby náhodou nemohl. Bude to v pohodě, vážně,“ ujistila jsem ho a přála si, aby mi to povolil.

„A znám ho? Toho spolužáka? Jen jestli je aspoň trochu zodpovědný,“ zeptal se a já věděla, že včerejší téma je za námi. Už nás netrápilo. Vyříkali jsme si to a teď víme, na čem jsme. Skoro. Táta neví, na čem jsem já. Koho musím řešit a koho dalšího znám. Ale to je jenom maličkost.

„Je, určitě. A jestli pro mě dneska přijede, tak ho poznáš,“ usmála jsem se na něho. Už ho vidím s Edwardem. Vlastně nevidím, ale představuju si. Hlavně, když Edward říká, že by se mohl znát i s mým dědečkem. A taky se nemůžu dočkat toho (myšleno ve zlém), kdy mi řekne, co se stalo, jak se sem ten list papíru dostal. Chci to vědět a chci jim nakopat pr… zadek.

Teď jsem si vzpomněla. Včera mi Edward zhatil mé plány. Takže trénovat budu dneska. Musím. Chci se aspoň trochu uvolnit a dostat do kondice. Minimálně týden a něco jsem už netrénovala. Pokud ovšem neberu nakopání zadku té zrůdě v mém snu, Calebovi a párkrát Edwardovi. Spíš to byla jen obrana, než útok. Takže se to ani nepočítá.

„Víš, já už budu muset jít. Jen jsem za tebou přišel, abych se rozloučil. Jedu do práce. Ale ty si dej klidně na čas. Máš skoro půl hodiny čas. Potom tě ten Edward odveze do školy. A třeba ho poznám odpoledne.“ Až teprve teď jsem si všimla divné vůně. Sice byla velice slabá, ale nebyla to ta vůně domova.

„Tati, ale tys ho už musel vidět. Copak jsi zapomněl na Edwarda? Vždyť mě tehdy přinesl z lesa. Teda podruhé. Poprvé to byl Caleb,“ usmála jsem se.

„No jo. Už si vzpomínám. Ale teď už vážně musím. Mám tě moc rád, Bello. Nikdy na to nezapomínej. Za žádných situací, ano?“

„Tati, doufám, že nic nechystáš. Nic se nestane, že ne?“ zeptala jsem se se strachem v hlase.

„Ne, nic nechystám. Nic se nestane. Aspoň o tom nevím.“ Dal mi pusu na čelo a odešel.

Já se šla dolů nasnídat. Měla jsem hlad. Nejedla jsem od včerejška… Vlastně od té doby, co jsem přijela, co mě přivezl Edward, ze školy. Potom se toho tak moc semlelo, to prozrazování svých životů s Edwardem a potom ta hádka s tátou, že jsem neměla ani pomyšlení na jídlo. A že můj žaludek žádal o trochu jídla? Na to jsem se mu v tu chvíli vyprdla.

Otevřela jsem ledničku a chvíli se tam „koukala“. Hluk z ledničky krásně ovíval všechny věci v ní. Viděla jsem všechno. Vytáhla jsem pudlo, které vypadalo jako máslo a šunku. Tu jsem poznala po čuchu. Vyndala jsem chleba a všechno to napatlala dohromady. Potom jsem se do toho s chutí pustila. Ten jeden chleba mi vůbec nepomohl. Ale neměla jsem čas na další. Aspoň myslím. Jestli mi zbude čas, dám si, ale o tom pochybuju.

Běžela jsem se nahoru převléct. Neřešila jsem, jakou barvu si deska vezmu. Hodila jsem na sebe vybrané věci a běžela zase dolů. Ale v tu dobu už zvonil Edward. Jenom jsem poraženecky vzdychla a šla ke dveřím. Dneska asi budu o hladu.

„Ahoj, Edawrde,“ pozdravila jsem ho a snažila se, aby v mém hlase nezazněla ani kapka zklamání.

„Bello, pojdeme? V autě pro tebe mám něco, z čeho se mi zvedá žaludek, ale podle Alice se ti to bude hodit,“ odpověděl mi vesele. Počkat, z čeho se mu může zvedat žaludek? Hlavně když to vypadá, že ho ani nemá funkční. Ne, tohle ode mne bylo hnusné.

„Počkej, jenom si vezmu věci.“ Vyběhla jsem nahoru, vzala si věci do školy a potom šla pomalu dolů. Zamkla jsem dům a šla k Edwardovu autu. Jeho obrysy naznačovaly, že je to perfektní. Teda, toho auta, ale Edwarda taky. Jakmile jsem na tohle pomyslela, začala jsem se červenat. A byla jsem ráda, že mi nemůže číst myšlenky, jako ONI.

„Hezké auto,“ pochválila jsem jeho auto a přejela prsty po kapotě.

„Díky. A teď. Tady je to, co ti posílá Alice,“ podal mi do ruky nějakou krabičku.

„Co to je?“ zeptala jsem se ho.

„Otevři to,“ pobídl mě. Tak jsem to teda otevřela. Doplula ke mně nádherná vůně jídla.

„Jídlo!“ vykvikla jsem nadšeně. Měla jsem tak velký hlad. A tohle vonělo přímo úchvatně.

„No jo, Alice říkala, že ti to přijde vhod a budeš přímo nadšená.“

„Tak to se nepletla.“ Akorát nevím, čím to budu jíst. Jako zvíře asi ne. „A nemáš k tomu něco?“ zeptala jsem se.

„Jasně, v autě. Teď si nasedni, sníš to cestou do školy, jo?“ řekl mi laskavě a já s radostí nastoupila.

„Fo je skvevý,“ zahuhlala jsem s plnou pusou. A i přes to, že mi to náramně chutnalo a užívala jsi to plnými doušky (v tomhle případě spíš sousty), nezapomněla jsem na dnešní ráno. Na Edwardovo chování. A na to, že mi něco chtěl říct, než nás táta vyrušil.

„A jak se to tam teda dostalo?“ zeptala jsem se, když jsem polkla další skvělé sousto. Věděla jsem, že ví, o čem mluvím.

„V noci, když jsi spala, jednoho jsem viděl. Jedno z nich. Měl oranžové oči, což bylo hodně divný. Nesl ten papír a myslel si, že spím. Aspoň tak vypadal. A když jsem vstal, chtěl se se mnou prát. Ale nakonec utekl. Nevím proč. Taky jsem mu nemohl číst myšlenky, takže o něm nic nevím,“ začal mluvit rychle přes sebe. Po chvíli, když mi to všechno přestalo dávat smysl, jsem ho zastavila. „Počkej, oni byli v mém pokoji a donesli mi tam ten papír?“ zeptala jsem se.

„Jo,“ odpověděl. A já nevěděla, co v tu chvíli dělat. Sousto mi uvízlo před ústy a já se rozhodovala. Mám se bát, nebo mám v noci zůstat vzhůru a konečně jim dát co proto?